ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4171.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4171/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) F. Š., zastoupeného advokátem, b) H. Š., proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 155/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2007, č. j. 26 Co 194/2007 - 149, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 Co 194/2007 - 149, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2006, č. j. 11 C 155/2003 - 117, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalovaného vzniknout tím, že v domě, jehož je žalobce vlastníkem a „na nějž lze podle něj pohlížet jako na nedokončenou stavbu“, užívá žalovaný bez právního důvodu soubor místností, které „nejsou bytem“, a to na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998 (již „oba účastníci brali jen jako koncept“ a nedala k ní souhlas žalobcova manželka), za což mu za období od října 2000 do prosince 2002 zaplatil jen 800,- Kč měsíčně, ačkoliv žalobce požaduje částku 3.500,- Kč měsíčně. Vyšly ze zjištění, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 1997 výlučným vlastníkem domu čp. 13 se stavební parcelou v obci a k.ú. D. B., že dne 18. 10. 1998 byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva o nájmu „bytu v přízemí, vpravo s příslušenstvím a zařízením“ v označeném domě na dobu určitou do 31. 10. 1999, přičemž nájemné bylo sjednáno dohodou v částce 800,- Kč měsíčně, které žalovaný řádně platí. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o nájmu bytu uzavřenou mezi účastníky dne 18. 10. 1998 jako platný právní úkon, jehož předmětem byly prostory užívané žalovaným a který splňuje náležitosti uvedené v §686 odst. 1 obč. zák., a dále dovodil, že nedošlo-li po uplynutí doby nájmu k vyklizení předmětu nájmu, bylo možno se vyklizení domáhat žalobou podanou u soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne skončení nájmu; nebyla-li žaloba podána, došlo k obnovení práva nájmu, a to opakovaně vždy na dobu 1 roku. Odvolací soud dále poukázal na to, že již rozhodoval ve věci vedené mezi účastníky u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 179/2004, v níž se žalobce domáhal vyklizení žalovaného z domu čp. 13 D. B., přičemž v rozsudku ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 583/2005, jímž žalovanému byla uložena povinnost vyklidit předmětný soubor místností a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, zaujal právní názor, že soubor místností užívaných žalovaným je způsobilým předmětem k uzavření právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání), a že začal-li žalovaný byt užívat od roku 1972, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a následně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu (§154 a §155 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), nevzniklo mu sice právo osobního užívání bytu, avšak k platnému uzavření nájemní smlouvy došlo dne 18. 10. 1998. I když smlouva o nájmu bytu byla uzavřena na dobu určitou, bylo obnovování nájemního vztahu podle §676 odst. 2 obč. zák. přerušeno až podáním žaloby o vyklizení bytu dne 17. 6. 2004, přičemž k ukončení nájmu došlo dne 31. 10. 2004. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nájemné v dohodnuté výši 800,- Kč za období od října 2000 do prosince 2002 řádně zaplatil, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím není důvodná, neboť v té době se vztah mezi účastníky řídil nájemní smlouvou ze dne 18. 10. 1998, a žalobci se nemohou dovolávat toho, že ve skutečnosti byla obecná cena za užívání pronajatých prostor vyšší než sjednané nájemné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť je přesvědčen o tom, že má po právní stránce zásadní význam z důvodu, že nerespektováním závaznosti „svého rozhodnutí ze dne 12. 1. 2006, č. j. 26 Co 583/2005 -189, vyřešil právní otázku existence či neexistence nájemního vztahu v rozporu s hmotným právem“. Odvolací soud podle dovolatele přehlédl, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2006, č. j. 26 Cdo 839/2006 - 212, vyslovil právní závěr, který je pro odvolací soud závazný, že žalovanému od počátku nesvědčil žádný právní titul k užívání předmětných místností. Přípustnost dovolání dovolatel rovněž „staví na právních závěrech nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl ÚS 20/05“, z nějž cituje dva odstavce, a dále namítá, že „odvolací soud své rozhodnutí o povolení užívání předmětné stavby, vyřešil v rozporu se stavebním zákonem“, a že „nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou rozhodl, že k platnému uzavření nájemní smlouvy na pronájem bytu došlo, a to na základě dokladu, který žádný z účastníků řízení za nájemní smlouvu nepokládal a jenž nesplňuje základní atributy, jež musí nájemní smlouva na pronájem bytu od 1. 1. 1995 splňovat“ (§686 obč. zák.). Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237
o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 18. 10. 1998 je platným právním úkonem
ve smyslu §686 odst. 1 obč. zák. a že platil-li žalovaný v době od října 2000
do prosince 2002 na základě této smlouvy řádně sjednané nájemné ve výši 800,- Kč měsíčně, nevzniklo na jeho straně na úkor žalobce bezdůvodné obohacení.
Podle §685 odst. 1 věta první obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006, nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Z obsahu citované nájemní smlouvy na pronájem bytu, která je ve spise založena, vyplývá, že ji uzavřel žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce dne 18. 10. 1998, přičemž podle čl. 1 smlouvy je jejím předmětem „byt v přízemí, vpravo s příslušenstvím a zařízením v domě číslo popisné 13, D. B“. „Měsíční nájemné za byt je stanoveno dohodou a činí dva a půl násobek státem regulovaného nájemného, nejvýše však 800,- Kč měsíčně“ (viz čl. 2), a „nájemce provádí úhradu nájemného jedenkrát měsíčně a nájemné je splatné za daný měsíc vždy nejpozději do 20. dne daného měsíce“ (viz čl. 4). „Spotřebu elektrické energie, dodávku vody, provoz septiku, otop, odvoz odpadů, popela, čištění komínů, opravy v bytě podle platné vyhlášky hradí nájemce. Pronajímatel nezajišťuje služby. Nájemce se bude podílet na opravě a údržbě domu a jeho okolí“ (čl. 3). „Nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou do 31. 10. 1999 a může být prodloužena na další období a to při řádném hrazení nájemného“ (čl. 6).
Dospěl-li odvolací soud v daném případě k závěru, že nájemní smlouva ze dne 18. 10. 1998 je platným právním úkonem, který splňuje všechny náležitosti podle §686 odst. 1 obč. zák., nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
K námitkám v dovolání je třeba jen uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
8. 6. 2006, č. j. 26 Cdo 839/2006 - 212, jímž dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, č. j. 26 Co 583/2005 - 189, pokud jím byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 8. 2005, č. j. 8 C 251/98 - 128, tak, že bylo vyhověno žalobě na vyklizení „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím se vstupem vlevo v 1. nadzemním podlaží domu čp. 13 na stavební parcele č. 297, tj. v nemovitosti zapsané na LV č. 620 katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro K. k., katastrálním pracovištěm T., pro obec a katastrální území D. B.,“ odmítl, jinak dovolání, tj. proti výroku o bytové náhradě, zamítl, a jímž uložil žalobci nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, se zabýval - jak z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá - žalobcem zpochybněnou otázkou, zda předmětný soubor místností je bytem (a to s kladným závěrem), a dále správností právního závěru odvolacího soudu týkajícího se bytové náhrady pro žalovaného a nikoliv platností nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 18. 10. 1998, když řešení této otázky žalobce v dovolání nenamítal.
Přípustnost dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit ani odkaz dovolatele na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl ÚS 20/05, neboť na danou věc nedopadají.
Bylo-li v řízení zcela nepochybně prokázáno, že žalovaný v době od října 2000 do prosince 2002 platil řádně na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998 sjednané nájemné ve výši 800,- Kč měsíčně, je jednoznačné, že mu bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.) na úkor žalobce nevzniklo, neboť byl povinen platit nájemné v dohodnuté výši.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.525,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod. 4, zaokrouhlená podle §16 odst. 2, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 3.825,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu