ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4237.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4237/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně E. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. T., zastoupenému advokátkou, a 2) nezletilému A. B., zastoupenému Statutárním městem B. jako opatrovníkem, o určení otcovství, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 42 C 137/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2007, č.j. 14 Co 363/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. června 2006, č.j. 42 C 137/2004-65, zamítl návrh žalobkyně, aby určil, že prvý žalovaný je otcem nezletilého druhého žalovaného (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit prvému žalovanému na nákladech řízení 25.674,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok II.) a dále uložil žalobkyni zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně
na znalečném 38.311,- Kč v téže lhůtě (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel
ze zjištění, že mezi žalobkyní a prvým žalovaným docházelo k nechráněným intimním stykům asi od ledna 2000 do května 2002, když v dubnu 2002 žalobkyně zjistila,
že je těhotná. Vzhledem k tomu, že prvý žalovaný otcovství k nezletilému druhému žalovanému popíral, vyžádal soud prvního stupně posudek znalce T. P. ze dne 25.2.2005, z jehož obsahu zjistil, že prvého žalovaného lze jednoznačně vyloučit z otcovství jako biologického otce nezletilého druhé žalovaného, a dále revizní znalecký posudek L. K., ze dne 3.2.2006, obsahující shodný závěr o vyloučení otcovství prvého žalovaného k druhému žalovanému. Soud prvního stupně poukázal na to, že v obou posudcích bylo použito analýzy vysoce variabilních systémů – polymorfismů DNA, když tato metoda pro zjištění genetického příbuzenství nezletilého druhého žalovaného s prvým žalovaným je naprosto věrohodná. Konstatoval, že nemá pochybnosti o závěrech obou posudků ani poté, kdy žalobkyně předložila jako listinný důkaz protokol o výsledku anonymního testu laboratoře G. I., s.r.o., z jehož výsledku vyplývá, že podle výpočtu pravděpodobnosti je otcovství domnělého otce na 99.9999 % potvrzeno, neboť jde o test anonymní a žalobkyně soudu nesdělila, jakým způsobem prokáže, že předložila k tomuto anonymnímu testu vzorky prvého žalovaného, popř. kde a jak tyto vzorky získala. Závěry obou znaleckých posudků potvrdily i lékařské zprávy urologického oddělení Fakultní nemocnice U s. A. v B. ze dne 7.5.2003, podle nichž možnost početí u prvého žalovaného při daném nálezu spermiogramu ze dne 10.7.2002 je nepravděpodobné. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že nemá pochybnosti o závěrech obou znaleckých posudků, které prvého žalovaného jednoznačně vyloučily z otcovství k druhému žalovanému, a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I. o věci samé a III. o náhradě nákladů státu potvrdil (výrok I. a/)
a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že žalobkyně
je povinna zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.254,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky R. P. a že ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. b/), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.522,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám označené advokátky (výrok II.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel z toho, že ze shodných skutkových tvrzení účastníků bylo prokázáno, že žalobkyně s prvým žalovaným souložila v době rozhodné pro početí druhého žalovaného. Vzhledem k tomu, že prvý žalovaný své otcovství zpochybňoval zejména s poukazem na svou neplodnost, bylo třeba dokazování zaměřit na to, zda tu nejsou takové závažné okolnosti, které by otcovství prvého žalovaného k nezletilému druhému žalovanému vylučovaly (§54 zákona o rodině). Správným proto shledal postup soudu prvního stupně, který nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví znalce T. P., z jehož závěrů vyplynulo, že prvého žalovaného lze jednoznačně vyloučit jako biologického otce nezletilého druhého žalovaného, neboť v devíti lokusech ze šestnácti testovaných nenese ve svém genotypu takovou alelu, jejímž nositelem musí být biologický otec dítěte. Tento závěr byl potvrzen revizním znaleckým posudkem znalce L. K., který dospěl ke shodnému závěru o jednoznačném vyloučení prvního žalovaného z otcovství k druhému žalovanému na základě jeho vyloučení u sedmi z analyzovaných čtrnácti zkoumaných polymorfních systémů. Pokud žalobkyně k obsahu těchto znaleckých posudků vyslovila výhrady, neuvedla žádná konkrétní tvrzení, jež by správnost jejich závěrů zpochybnila. Přesto za účelem odstranění možných pochyb v dokazování je odvolací soud doplnil jednak vyjádřením revizního znalce ze dne 27.10.2006, který zcela jednoznačně vyloučil možnost záměny krevních vzorků, neboť k této záměně by muselo dojít u obou znalců a vždy by musely být zaměněny vzorky žalovaného se vzorky jiného, a to stejného muže, a znaleckým posudkem Policie České republiky z oboru kriminalistiky ze dne 22.3.2007, jímž bylo zcela jednoznačně prokázáno, že krevní vzorky, které byly znalci zkoumány, byly odebrány skutečně prvnímu žalovanému, když otisk palce na protokolech o odběru krve je shodný s kontrolním otiskem palce provedeným znalcem, a to za přítomnosti zástupce žalobkyně, což zcela vylučuje, že by se ke znalcům k odběru krve dostavil jiný muž než prvý žalovaný. Za tohoto stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prvý žalovaný nemůže být otcem nezletilého druhého žalovaného, neboť zkoumání oběma znalci byly podrobeny jeho vzorky a k vyloučení otcovství došlo v prvním případě v devíti analyzovaných polymorfních systémech a v druhém případě v sedmi, přičemž k závěru o vyloučení z otcovství postačí vyloučení ve třech těchto systémech. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani anonymní test, který si nechala žalobkyně vypracovat u společnosti G., jímž bylo s 99,9999 % jistotou potvrzeno otcovství muže, jehož vzorek byl anonymně zkoumán. Je zcela zjevné, že předmětem tohoto zkoumání nemohl být vzorek stejného muže, který byl zkoumán oběma znalci, neboť u shodně testovaných systémů jsou rozdíly, a předmětem zkoumání tak nemohl být vzorek odebraný prvému žalovanému. Z uvedeného listinného důkazu tak lze dospět pouze k závěru, že žalobkyně označené genetické laboratoři zaslala vzorek skutečného biologického otce nezletilého druhé žalobce, nikoli však to, že by tímto otcem byl prvý žalovaný, když v řízení žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, za jakých okolností a kdy k odběru vzorku tomuto muži došlo, a neprokazovala, že tímto mužem byl skutečně prvý žalovaný. S ohledem na tyto závěry odvolací soud považoval
na nadbytečné dokazování doplnit superrevizním znaleckým posudkem za účelem opětovného genetického rozboru dědičných znaků účastníků řízení, příp. též i otce otce, neboť ani kdyby takový posudek prováděl znalecký ústav, nemohl by zjevně dospět k jiným závěrům, než které učinili již v řízení ustanovení znalci, jejichž posudky nebyly nijak relevantně zpochybněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Za zásadní právní otázku považuje to, zda „má protistrana, resp. její zástupce právo žádat být přítomna při provádění úkonu – odběru vzorku krve a zda je znalec povinen této žádosti vyhovět a protistranu o takovém úkonu vyrozumět.“ Namítá, že byly provedeny dva odběry krve prvého žalovaného, stejně jako žalobkyně
a nezletilého druhého žalovaného. Ve všech těchto případech zástupce žalobkyně žádal, aby byl přítomen při odběru krevního vzorku prvého žalovaného a aby jej znalec
o tomto úkonu předem vyrozuměl. Na tomto úkonu však nebyla zástupci žalobkyně účast umožněna. Tím byla žalobkyně zkrácena ve svých právech a bylo porušeno právo na rovné postavení stran ve sporu dané §18 odst. 1 o.s.ř. Tuto skutečnost nemůže napravit expertíza porovnávající otisk prstu prvého žalovaného, která potvrdila shodu otisku jeho prstu. Žalobkyně nikdy netvrdila, že by tento otisk byl od třetí osoby.
Má však stále pochyby o pravosti poskytnutého vzorku, od něhož neexistuje ani kontrolní část. Expertíza porovnávající otisk prstu prvého žalovaného nemůže prokázat případnou záměnu vzorku krve. Tuto pochybnost prokazuje žalobkyní předložený výsledek testu společnosti G., kterým bylo s 99,9999 % jistotou potvrzeno otcovství muže, jehož vzorek byl anonymně zkoumán a jímž byl vzorek prvého žalovaného. Je otázkou, zda při provádění takového úkonu by neměl být uchován kontrolní vzorek krve, pro možnost kontroly pravosti poskytnutého vzorku. Žalobkyně navrhla, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, a protože se důvody dovolání vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, ve lhůtě uvedené
v §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá jednak výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na určení otcovství a o náhradě nákladů řízení státu potvrzen a ve výroku
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky změněn. Protože v daném případě nebyl ve věci určení otcovství vydán soudem prvního stupně rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Žalobkyně v dovolání uvedla, že je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav
v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených. Je jednoznačné,
že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky týkající
se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží
k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
o určení otcovství nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícími podle dovolatelky v tom, že soud neprovedl jí navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, která mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. dubna 2008
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu