ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4629.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4629/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. D., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti B., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 34/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č.j. 1 Co 50/2007-101, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č.j. 1 Co 50/2007-101, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 2 Cm 34/2004-41, uložil žalované uveřejnit po právní moci rozhodnutí v nejbližším vydání deníku P. odpověď ve smyslu zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“),
ve znění: “J. D., a.s. odpovídá: Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. D ., a.s. má hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně, není pravdivé“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v uvedeném článku úvodní věta zní: „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Dopisem ze dne 14. dubna 2004 žalobkyně požádala žalovanou o uveřejnění odpovědi na tento článek, která by obsahovala mimo jiné tento text: „Toto skutkové tvrzení neopírající se o žádné konkrétní údaje, se dotýká jména a dobré pověsti obchodní společnosti J. D., a.s., neboť uvedená obchodní společnost nemá žádné závazky po splatnosti, nikdy nebyla ve ztrátě, za první čtvrtletí roku 2004 vzrostly oproti stejnému období v roce 2003 tržby z prodeje o téměř dva miliony českých korun, a je odůvodněně předpokládán další růst těchto tržeb. Není tedy pravda, že by obchodní společnost J. D., a.s. měla hospodářské problémy.“ V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dodržela postup podle §10, §12 a §14 tiskového zákona, obrátila se ve stanovené lhůtě na vydavatele deníku P. se žádostí o uveřejnění odpovědi. Následně v zákonné lhůtě podala příslušnou žalobu na soud. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla v období před uveřejněním článku tvrzené hospodářské problémy. Sporné nepravdivé tvrzení je neoprávněným zásahem do dobré pověsti žalobkyně. Dovodil, že poté, co žalobkyně zkrátila znění požadované odpovědi v žalobním návrhu, odpověď odpovídá ustanovení §10 odst. 2 tiskového zákona, když uvádí na pravou míru neúplné či jinak zkreslující tvrzení, přičemž je přiměřené rozsahu napadeného sdělení. Ač není možné (případně) přestylizovat nebo rozšiřovat znění odpovědi, jak bylo původně požadováno, lze (naopak) text (původně) požadovaného znění odpovědi krátit. Proto bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud důvod této změny spatřoval ve skutečnosti, že text žalobkyní požadované odpovědi, který tvoří přílohu její žádosti ze dne 14. dubna 2004, není totožný se zněním žalobního návrhu, k jehož účinné změně došlo v řízení před soudem prvního stupně. Navržené znění odpovědi sestává pouze z konstatování, že „Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. D., a.s. má hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně, není pravdivé“. Podle odvolacího soudu takto navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené v článku, neboť z něho není patrno k jakému uveřejněnému sdělení se vztahuje. Není tedy přiměřené k určitému sdělení a ve svých důsledcích ho tak neuvádí na pravou míru. Bez těchto údajů odpověď ztrácí smysl a účel, jaký institut odpovědi sleduje. Nebyl proto splněn formální předpoklad pro uveřejnění odpovědi vyžadovaný ustanovením §10 tiskového zákona, takže žaloba musela být zamítnuta. Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2006, č.j. 30 Cdo 2636/2006-87, a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud poukázal mimo na zásadu, podle níž bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona). Dovolací soud dále připomněl, že úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi, aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně, byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak
na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že
a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,
d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Dovolací soud dále vyložil, že při úvaze, zda se žalobkyní požadovaná odpověď omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou míru (když požadovaná odpověď nemá charakter doplnění nebo zpřesnění neúplného či jinak pravdu zkreslujícího tvrzení), je třeba současně vyjít především též z principů klasické logiky, které určují základní pravidla logického vyplývání, jejichž respektování je nutným předpokladem správné logické úvahy. Mezi základní logické principy patří mimo jiné např. princip sporu, resp. princip vyloučení třetího. Princip sporu vychází ze zásady, podle níž není možné, aby výrok a jeho negace byly zároveň pravdivé. Je pak doplněn principem vyloučení třetího, podle něhož ze dvou výroků, které se vzájemně popírají, je jeden pravdivý (a druhý tedy ne). Negace (tedy zápor, popírání, resp. záporný výrok) je logická operace, která z daného výroku s určitou pravdivostní hodnotou vytváří výrok s opačnou pravdivostní hodnotou (např. pomocí obratu „není pravda, že . . .). Oba výroky nemohou platit najednou a jeden z nich platí vždy. Je vyjádřena již zmíněným principem sporu a principem vyloučení třetího. Dovolací soud zdůraznil, že ze sporného článku ze dne 2. dubna 2004 vyplývá, že obsahuje mimo jiné tvrzení, že „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Žalobkyní požadovaná odpověď je pak klasickou negací tohoto tvrzení, která se omezuje pouze na skutkové tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou míru tím, že je prohlašováno za nepravdivé. Potud se Nejvyšší soud neztotožnil s tím, že navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené v článku, resp. že by z něj nebylo patrno, k jakému uveřejněnému znění se vztahuje. Přiměřenost navržené formulace odpovědi, která je prostou negací sporného tvrzení, pak posoudil jako zcela zřetelnou.
V označené věci Vrchní soud v Praze poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne
19. června 2007, č.j. 1 Co 50/2007-101 tak, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně opět změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady pro uveřejnění odpovědi žalobkyně podle tiskového zákona, neboť podle jeho názoru k tomu nebyly splněny formální předpoklady. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně v žádosti podle §12 tiskového zákona podané dne 14. dubna 2004 ve vztahu k článku ze dne
2. dubna 2004 konkretizovala celkem tři skutková tvrzení a ke každému z nich navrhla znění odpovědi; dále požadovala odpověď ve vztahu k článku ze dne 6. dubna 2004. Poté, co žalovaná požadovanou odpověď neuveřejnila, uplatnila svůj nárok u soudu, avšak pouze ve spojení s jediným skutkovým tvrzením obsaženým v článku ze dne
2. dubna 2004. Podle odvolacího soudu je třeba při uplatnění práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu ustanovení §14 tiskového zákona striktně trvat na tom, aby žalobní návrh byl zcela v souladu s návrhem znění odpovědi doručeným vydavateli. Zatímco vydavatel má možnost žádosti o odpověď vyhovět nebo ji zamítnout, soud může s odkazem na §153 odst. 2 o.s.ř. žalobnímu návrhu, jímž je zcela vázán, vyhovět i částečně. Může tak učinit za předpokladu, že odpověď bude v souladu s §10 odst. 2 tiskového zákona (tj. nepravdivá nebo pravdu zkreslující skutková tvrzení budou uvedena na pravou míru) a nebude narušen její smysl a logika. Podle odvolacího soudu však v souzené věci znění žalobního návrhu neodpovídá navrženému znění odpovědi uvedenému v příloze žádosti a její uveřejnění ze dne 14. dubna 2004. Jestliže žalobkyně uplatňuje nárok na uveřejnění odpovědi ve znění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž však návrh shodného znění odpovědi před tím v zákonem stanovené lhůtě nedoručila vydavateli v souvislosti s žádostí o uveřejnění odpovědi, došlo k zániku práva na její uveřejnění. To vedlo odvolací soud k zamítnutí žaloby pro prekluzi práva bez ohledu na věcnou správnost údajů, jimiž se žalobkyně cítí dotčena na své pověsti.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 6. srpna 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 3. října 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod vyvozuje z úvahy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Dovolatelka současně poukazuje
na skutečnost, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §243d odst. 1 za středníkem o.s.ř., ve spojení s §226 odst. 1 o.s.ř. nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v předchozím zrušovacím rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Odkazuje na svoje předchozí dovolání v označené věci a na obsah výše citovaného rozsudku NS ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo 2636/2006. Konstatuje, že podmínkou kladenou na navrhovatele odpovědi podle tiskového zákona je, aby odpověď byly přiměřená obsahu uveřejněného tvrzení, tj. aby nepřiměřeně delším navrhovaným textem nereagovala na text relativně kratší. Dotčená osoba však může požadovat uveřejnění odpovědi výrazně kratší, než jaký byl rozsah uveřejněného difamujícího tvrzení (a to bez ohledu na důvody, které dotčenou osobu k takovému zúžení jejího práva vedly). Je současně na dotčené osobě, zda bude reagovat na všechna uveřejněná difamující tvrzení, nebo jen na jejich část. V dané věci pak navrhovatelka naznačeného práva využila, když se omezila pouze na vyvrácení tvrzení o svých hospodářských problémech. Žalobkyně přitom splnila všechny formální předpoklady vyžadované ustanovením §10 tiskového zákona. Nesprávný je též názor odvolacího soudu, že došlo k prekluzi práva žalobkyně na uveřejnění odpovědi, když nebyl doručen návrh na uveřejnění odpovědi žalované ve znění shodném s žalobním petitem. Dovolatelka proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelkou výslovně uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit(§10 odst. 1 tiskového zákona).
Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona).
Jak již bylo v úvodu tohoto rozhodnutí uvedeno, soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části Trhy a ekonomika v článku
s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně, bylo obsaženo
skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. ., a.s. má hospodářské problémy, když úvodní věta článku zní: „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Dopisem ze dne 14. dubna 2004 žalobkyně požádala žalovanou o uveřejnění odpovědi na tento článek, která by obsahovala mimo jiné tento text: „Toto skutkové tvrzení neopírající se o žádné konkrétní údaje se dotýká jména a dobré pověsti obchodní společnosti J. D., a.s., neboť uvedená obchodní společnost nemá žádné závazky po splatnosti, nikdy nebyla ve ztrátě, za první čtvrtletí roku 2004 vzrostly oproti stejnému období v roce 2003 tržby z prodeje o téměř dva miliony českých korun, a je odůvodněně předpokládán další růst těchto tržeb. Není tedy pravda, že by obchodní společnost J. D., a.s. měla hospodářské problémy.“
Odvolací soud v napadeném rozsudku však tuto skutečnost zcela pomíjí
a fakticky se s ní ani nevypořádává. Nadto zcela bez povšimnutí přechází skutečnost, že dovolací soud v souzené věci vyslovil závazný právní názor na otázku přiměřenosti žalovanou požadované odpovědi podle tiskového zákona, na němž nevidí důvod cokoliv měnit, a na nějž pro stručnost odkazuje.
Protože vzhledem k uvedenému nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu