ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4881.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4881/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) F. M., a b) B. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o zaplacení částky 73.265,- Kč s příslušenstvím prvnímu žalobci a o zaplacení částky 73.265,- Kč s příslušenstvím druhému žalobci, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 19/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, č. j. 56 Co 213/2006 - 234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se samostatnými žalobami, doručenými soudu prvního stupně dne
30. 11. 1994, domáhali, aby původnímu žalovanému O., a.s., byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku 55.363,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 30. 11. 1994 do zaplacení, s odůvodněním, že žalovaný užíval v době od 1. 11. 1991 do 31. 10. 1994 pozemky p.č. 635/1, p.č. 635 a p.č. 477 díl 1, zapsané na LV 68 pro k. ú. S. M.
u K., které mají v podílovém spoluvlastnictví každý v rozsahu jedné ideální poloviny, a neplatil za to žádné nájemné. Usnesením ze dne 21. 11. 1996, č. j. 15 C 19/95 - 20, Okresní soud v Karviné rozhodl, že věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 C 19/95 a pod sp. zn. 15 C 28/95 se spojují ke společnému projednání a budou nadále vedeny pod sp. zn. 15 C 19/95. Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 29. 12. 1997, žalobci rozšířili žalobu každý o částku 8.951,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 22. 12. 1997 do zaplacení a dalším podáním, doručeným soudu dne 16. 12. 1998, každý o částku 8.951,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 14. 12. 1998 do zaplacení s tím, že jde o bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním označených pozemků bez právního důvodu v letech 1995 a 1996.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, č. j. 15 C 19/95 - 132,
po té, co připustil změnu žaloby, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2003, č. j. 56 Co 649/2002 - 141, odmítl odvolání žalovaného proti výroku o připuštění změny žaloby a jinak rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalobci dosud žalobu nedoplnili o tvrzení, z jakého důvodu požadují vydání bezdůvodného obohacení za užívání celé plochy pozemků a vyčíslují výši bezdůvodného obohacení tak, jako by žalovaný užíval dotčené pozemky zcela; dále soudu prvního stupně uložil,
aby se zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného ve sporu i otázkou důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení uplatněných nároků.
Okresní soud v Karviné poté rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j. 15 C 19/95 - 172, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2006, č.j. 15 C 19/95 - 186, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli v době, za niž požadují vydání bezdůvodného obohacení, spoluvlastníky předmětných pozemků každý co do jedné ideální poloviny, které zdědili po matce I. P., zemřelé dne 5. 8. 1991. Dále zjistil, že pravomocným rozhodnutím M. v K. ze dne 28. 11. 1985 byla povolena stavba O. N. p. - příprava území, a rozhodnutím téhož orgánu ze dne 23. 11. 1987 bylo povoleno užívání stavby SO 1205-přeložka plynu JS 200, SO 1255-přeložka plynu JS 500, jejichž stavebníkem byl O. Č., koncernový podnik, K.. Dne 29. 7. 1991 vydal Okresní úřad K. D. Č. K. povolení k nakládání s vodami současně se stavebním povolením na stavbu čističky odpadních vod (dále jen „Č.“) pro Město K. Mezi parcelními čísly pozemků, jež měly být použity pro zřízení staveniště označeného vodohospodářského díla, byl uveden rovněž pozemek p.č. 635/2 v k.ú. S. M. a dále je v rozhodnutí označen pozemek p.č. 635/1 s uvedením - dočasný vstup pro realizaci SO 15-odpadní potrubí z Č. Dne 14. 1. 1991 udělila právní předchůdkyně žalobců písemný souhlas s realizací odpadního potrubí z městské Č. přes pozemek p.č. 635/1 v k.ú. K. – S. M., a „neoznačeného dne“ uzavřela s žalovaným smlouvu č. 157/91 o dočasném užívání p.č. 635/2 v k.ú. K. – S. M., a to na období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1996. Ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví bylo soudem prvního stupně dále zjištěno, že pozemkem p.č. 635/1 prochází liniová stavba - vedení odpadního potrubí stavební objekt SO 15 z nově budované Č., které prochází napříč pozemkem, součástí je i vymezený prostor kolem potrubí, a to v šířce 4m na každou stranu od osy potrubí (jedná se o manipulační prostor pro případné opravy potrubí), přičemž realizace této stavby byla provedena na základě vydaného stavebního povolení ze dne 29. 7. 1991. Taktéž pozemek p.č. 635 je dotčen stavbou Č., neboť jeho rohem prochází ochranné pásmo odpadního potrubí, byla z něj shrnuta ornice a pozemek je stále součástí výstavby Č. Pozemek p.č. 495/6 (477 díl 1) je dotčen výstavbou plynovodu (plynovodních přeložek) v rámci výstavby „O. N. p.“, vedoucího jeho středem, jejímž investorem byl O., a.s. Výstavba plynových přeložek byla dokončena, hospodářskou smlouvou ze dne 1. 10. 1987 přešlo vlastnické právo k nim na S. p. a žalovaný, resp. dříve jeho právní předchůdce, pozemek p.č. 477 díl 1 (495/6) od roku 1987 neužívá. Rovněž zjistil, že dne 14. 8. 1998 byla mezi žalovaným jako prodávajícím a S. v. a k. a.s., jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o převodu rozestavěné Č. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť i když bylo zjištěno, že parcela č. 635/1 byla použita pro výstavbu potrubí Č. pro město K. a parcela č. 635 je dotčena výstavbou Č., neunesli žalobci - přes poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. - břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně užívání těchto pozemků žalovaným; s ohledem na to se již nezabýval vznesenou námitkou promlčení, a žalobu jako nedůvodnou zamítl, když parcelu žalobců č. 477 díl 1 (495/6) žalovaný od roku 1987 neužívá, a není tak ve sporu pasivně věcně legitimován.
Vzhledem k tomu, že po podání odvolání oběma žalobci proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že k datu 31. 5. 2006 byl žalovaný vymazán z obchodního rejstříku, rozhodl usnesením ze dne 2. 4. 2007, č. j. 56 Co 213/2006 - 209, tak, že na místo dosavadního žalovaného bude v řízení pokračováno s obchodní společností O., a.s.
Poté Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 56 Co 213/2006 - 234, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby ohledně částky 38.181,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 30. 11. 1994 do zaplacení z téže částky, 26 % úroku z prodlení z částky 8.951,- Kč za dobu od 22. 12. 1997 do 26. 3. 1998 včetně
a 20 % úroku z prodlení z částky 8.951,- Kč za dobu 14. 12. 1998 do 10. 2. 1999 včetně ve prospěch každého ze žalobců potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 17.182,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z této částky od 30. 11. 1994 do zaplacení, částku 8.951,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 27. 3. 1998 do zaplacení a částku 8.951,- Kč s 20 % úrokem z prodlení z téže částky od 11. 2. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a poté, co dokazování doplnil dalšími listinnými důkazy, dospěl s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1789/2000 k závěru, že požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1, 2 a §458 odst. 1 obč. zák.) za užívání pozemků p.č. 635/1
a 635 v k.ú.S. M. u K. je částečně důvodný. Bylo-li totiž zjištěno, že žalobci nejpozději dopisem ze dne 1. 8. 1992 vypověděli nájemní smlouvu, kterou se žalovaným uzavřela jejich právní předchůdkyně, a již dříve dali žalovanému najevo svůj nesouhlas s jeho vstupem na pozemky, jak plyne z úředního záznamu městské policie ze dne 28. 7. 1992, je užívání těchto pozemků žalovaným bez souhlasu žalobců důvodem vzniku bezdůvodného obohacení, které trvalo v období od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1996, s výjimkou období od 1. 11. 1994 do 31. 12. 1994, za něž žalobci vydání bezdůvodného obohacení neuplatnili. Dále odvolací soud dovodil, že je částečně důvodná námitka promlčení uplatněných nároků, neboť subjektivní promlčecí doba začala běžet již dne 27. 5. 1992 (v rozsudku chybně uvedeno 27. 5. 2002) a nikoliv dne 25. 1. 1994, jak žalobci tvrdili, když ze zápisu o jednání mezi žalobci a zástupci původního žalovaného ze dne 27. 5. 1992 je zřejmé, že žalobci si byli vědomi toho, že pozemky p.č. 635/1 a 635 v k.ú. S. M. u K. užívá žalovaný, a jednali s ním o nájemném. Uplatnili-li tedy žalobci nároky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků za období od 1. 11. 1991 do 29. 11. 1992 žalobou ze dne 30. 11. 1994, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., a žalobu v tomto rozsahu bylo proto třeba zamítnout. Stejně tak není důvodný ani požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p.č. 477, díl 1 (nyní 495/6), a to za období od 1. 11. 1991 do 31. 10. 1994, dále od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1996, neboť v řízení sice bylo zjištěno, že žalovaný bez souhlasu vlastníka pozemků dosáhl vydání rozhodnutí o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu a na pozemku v souvislosti s plánovanou investiční stavbou „O. N. P.“ v 80. letech vybudoval stavbu plynovodu, avšak právo hospodaření k ní v roce 1987 převedl na S. p. Žalobci neprokázali žádným hodnověrným důkazem, že žalovaný „jakýmkoli způsobem pozemek od data, kdy trvalo jejich vlastnické právo k pozemku, užíval a získal tak za žalované období na úkor žalobců bezdůvodné obohacení“. To ostatně plyne z písemných zpráv, jimiž se žalobci obraceli na žalovaného či záznamů o jednání mezi žalovaným a oběma žalobci, ve kterých není o pozemku parc. č. 477, díl 1, žádná zmínka. Žalobci ve svých písemných podáních si naopak stěžovali na protizákonný vstup žalovaného na pozemek parc. č. 634 a se žalovaným „jednali o případném nároku ohledně tohoto pozemku, případně pozemku parc. č. 477/2; takto označené pozemky se však předmětem žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nestaly“. Při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků p.č. 635/1 a 635 v k.ú. S. M. u K. vycházel krajský soud ze znaleckého posudku znalce V. P. ze dne 17. 11. 1994, že cena nájemného za období 30. 11. 1992 - 31. 10. 1994 činila částku 3,50 Kč ročně/1 m2, a žalovanému proto uložil povinnost zaplatit každému žalobci
za užívání obou pozemků za období od 30. 11. 1992 do 31. 10. 1994 včetně částku
17.182,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 38.181,- Kč s příslušenstvím, týkající se každého ze žalobců, a dále proti výrokům o nákladech řízení podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podávají
je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítají, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku užívání parcely č. 477, díl 1, žalovaným, pokud dospěly k závěru, že v řízení neprokázali, že by žalovaný po dobu, za kterou se domáhali vydání bezdůvodného obohacení, tuto parcelu užíval. Poukázali na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný již v roce 1985 požádal o povolení stavby „O. N. p. - příprava území“, že rozhodnutím ze dne 23. 11. 1987 bylo povoleno užívání stavby - přeložka plynu JS 200, SO 1255-přeložka plynu JS 500, přičemž v obou případech byl stavebníkem O. Č., k.p. K., a přeložka plynu měla sloužit tomuto stavebníkovi jako součást investiční akce - stavby „O. N. p.“. Počátek užívání byl tedy založen příslušnými listinami O. v K., včetně rozhodnutí o odnětí půdy zemědělské výrobě. Dovolatelé mají za to, že důkazní břemeno o ukončení užívání je na žalovaném a že krajský soud ho měl vyzvat, aby prokázal, kdy předmětný pozemek přestal užívat, a na základě jakých skutečností. Protože to však odvolací soud neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dále dovolatelé uvedli, že pokud by dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to „k posouzení právní otázky hodnocení výpovědi účastníka řízení jako důkazu v občanském soudním řízení tam, kde účastník řízení objektivně nemůže k prokázání svých tvrzení navrhnout soudu jiný důkaz“, která má podle nich zásadní právní význam. Mají zato, že v dané věci měl soud jejich účastnické výpovědi, podporované zejména listinnými důkazy, v nichž uvedli, že žalovaný užíval pozemek p.č. 477 díl 1, hodnotit jako jiné důkazy; další důkazní prostředky nemohli z důvodu odstupu času, stáří případných svědků či jejich úmrtí, soudu nabídnout. Otázku hodnocení účastnické výpovědi nelze podle nich posuzovat tak, že se v řízení stává důkazem téměř bez důkazní hodnoty, jímž se soud při hodnocení důkazů v podstatě ani nezabývá. V této souvislosti soudům obou stupňů vytýkají, že jejich účastnické výpovědi nehodnotily, což je v rozporu s §132 o. s. ř. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v zamítavém výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobci v dané věci napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé potvrzen,
a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i když soud prvního stupně ve svém dřívějším rozsudku rozhodl jinak, nevyslovil odvolací soud ve zrušujícím usnesení závazný právní názor týkající se nároků na vydání bezdůvodného obohacení (resp. neoprávněného majetkového prospěchu) ve vztahu k pozemku p.č. 477 díl, 1. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalobci v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní právní význam, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že především zpochybňují skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a nesouhlasí s jeho závěrem,
že neprokázali, že žalovaný „jakýmkoli způsobem pozemek od data, kdy trvalo jejich vlastnické právo k pozemku, užíval“. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím,
jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas
s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu spatřují dovolatelé dále v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazní břemeno a že „měl vyzvat žalovaného, aby prokázal, kdy pozemek č. 477, díl 1 (495/6) přestal užívat a na základě jakých skutečností“.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999,
str. 337).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to,
že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o tvrzených nárocích žalobců na vydání bezdůvodného obohacení
za užívání pozemku č. 477 díl 1 (495/6), postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat, že žalovaný tento pozemek v rozhodné době bezplatně bez právního důvodu užíval, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnili-li žalobci tuto povinnost, stíhá
je nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá v tomto směru po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3
o. s. ř.
Otázka „hodnocení výpovědi účastníka řízení jako důkazu v občanském soudním řízení tam, kde účastník řízení objektivně nemůže k prokázání svých tvrzení navrhnout soudu jiný důkaz“, kterou žalobci považují po právní stránce za zásadní, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není rovněž způsobilá založit, neboť v dané věci - jak z obsahu spisu vyplývá - nebyl důkaz výslechem žalobců v řízení proveden.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (srov. §167 odst. 1
o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §237 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu