ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.575.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 575/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému nezletilému P. V., zastoupenému kolizním opatrovníkem M. Č. B., synu matky M. V., o neplatnost právního úkonu a o neplatnost rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 6. 2000, č.j. 5 Nc 535/2000 -16, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 107/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č. j. 31 Co 57/2006 - 56, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. září 2005, č.j. 13 C 107/2005-22, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č.j. 31 Co 57/2006 - 56, se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. září 2005, č.j. 13 C 107/2005 - 22, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 31. 12. 2004, domáhal určení, že „právní úkon žalobce ze dne 22. 3. 2000 na vydání rozsudku o nezrušitelném osvojení a rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 5 Nc 535/2000 ze dne 19. 6. 2000 o nezrušitelném osvojení žalovaného žalobcem jsou neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že v době své krátké známosti s matkou nezletilého vyhověl její žádosti o nezrušitelné osvojení nezletilého, neboť doufal, že mezi nimi dojde k uzavření manželství. Matka nezletilého žalobci vydala čestné prohlášení (s úředně ověřeným podpisem), že výživné na syna po něm požadovat nebude. K uzavření manželství však nedošlo a krátce poté, co byl nezletilý žalobcem nezrušitelně osvojen, matka nezletilého svůj vztah se žalobcem ukončila, znemožnila mu se s nezletilým stýkat a požádala o změnu příjmení nezletilého. Žalobce dospěl k názoru, že ze strany matky žalovaného šlo o podvodné jednání a že v době podání návrhu na nezrušitelné osvojení jednal v jí úmyslně vyvolaném omylu. Domnívá se, že jeho návrh ze dne 22. 3. 2000 je právním úkonem neplatným podle §39 obč. zák., neboť svým obsahem odporoval zákonu, navíc ho i obcházel a příčil se dobrým mravům. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že nezrušitelně osvojit dítě může pouze manžel rodiče osvojence, což v tomto případě splněno nebylo, a soud tedy vydal „protizákonný rozsudek, který je od počátku neplatný“.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 13 C 107/2005 - 22, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 6. 2000, č. j. 5 Nc 535/2000 - 16, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, bylo vyhověno návrhu žalobce ze dne 22. 3. 2000 na nezrušitelné osvojení nezletilého žalovaného. Dovodil, že žaloba na nezrušitelné osvojení (v daném případě správně návrh) jako jednostranný procesní právní úkon „žalobce k ničemu nezavazuje, že hmotně právní účinky nastávají až vydáním rozhodnutí“ a že „z právního úkonu podání žaloby žádné důsledky nevyplývají, i kdyby byl žalobce uveden v omyl“. Poukázal na to, že zákon o rodině v §74 výslovně stanoví nezrušitelnost osvojení, to však nebrání tomu, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno „Nejvyšším soudem na základě dovolání“. Žalobce však opravných prostředků v zákonných lhůtách nevyužil a okresní soud proto žalobu zamítl, když ani neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č. j. 31 Co 57/2006 - 56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že právní úkon žalobce ze dne 22. 3. 2000 na vydání rozsudku o nezrušitelném osvojení a rozsudek Okresního soudu v Kolíně, č. j. 5 Nc 535/2000 - 16, ze dne 19. 6. 2000 o nezrušitelném osvojení žalovaného žalobcem jsou neplatné, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti návrhu na osvojení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť ani případné vyslovení neplatnosti tohoto právního úkonu by nemohlo změnit pravomocný rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 6. 2000, č. j. 5 Nc 535/2000 - 15, o nezrušitelném osvojení nezletilého. Přisvědčil též názoru matky nezletilého ve vyjádření k odvolání, že obecný soud nemůže vyslovit neplatnost rozsudku jiného senátu soudu téhož stupně ani nemůže takové rozhodnutí zrušit, neboť mu to právní předpisy neumožňují. Stejně jako soud prvního stupně i krajský soud konstatoval, že změny citovaného rozsudku se mohl žalobce domoci pouze tak, že by proti němu podal řádný opravný prostředek, eventuelně by se v zákonné lhůtě domáhal obnovy řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci a že má zásadní právní význam, který spatřuje v tom, že „soudy I. i II. stupně řešily předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Podle dovolatele nelze „trvat na platnosti žalovaných úkonů jen z formálně právního hlediska a přitom nerespektovat jeho základní práva, která byla porušena trestným jednáním Okresního soudu v Kolíně v r. 2000 a dalších zúčastněných orgánů - přísluš. odd. péče o děti v r. 2000, resp. příslušných pracovníků těchto orgánů a matky žalovaného, kteréžto osoby tehdy jednaly ve zločinném spolčení ve smyslu §163a trestního zákona a společně se dopustily či se podílely na naplnění skutkových podstat trestných činů podle §158 tr. z. a §250 tr. z., čímž došlo k jednoznačnému nerespektování a porušení §74 z. o rodině“. Skutečnost, že k uvedeným porušením českého rodinného práva i trestního práva skutečně došlo, je doložitelná spisy č. j. Nc 535/2000, i tím, že žalobce nikdy nebyl manželem matky nezl. žalovaného, takže v r. 2000 Okresní soud v Kolíně „flagrantně porušil“ ustanovení §74 odst. 2 zákona o rodině. Dále dovolatel uvedl, že se nemůže spokojit s „licoměrným názorem, že zvolil k hájení svých práv zcela nevhodný a procesně nepoužitelný postup, když jsou jiné prostředky, jak údajně dosáhnout nápravy“, neboť všechny lhůty k úkonům, které by byl mohl použít, již uplynuly. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že má naléhavý právní zájem „na spravedlivém posouzení předmětné žaloby“, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s hrubým porušením zákona o rodině, neboť ve svém rozhodnutí neuvedl, že žalobce nikdy nebyl manželem matky nezletilého. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opatrovník nezletilého ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že „trvá na svém stanovisku ohledně zamítnutí návrhu otce o neplatnosti úkonu, neboť je přesvědčen, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení,“ a navrhl, aby Nejvyšší soud ČR „potvrdil rozsudek OS v Kolíně ze dne 21. 9. 2005, č. j. 13 C 107/2005 - 22, v plném rozsahu“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalobce nemá ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti návrhu na vyslovení nezrušitelného osvojení nezletilého žalovaného, doručenému Okresnímu soudu v Kolíně dne 22. 3. 2000, a že obecný soud nemůže vyslovit neplatnost rozsudku jiného senátu soudu téhož stupně ani nemůže takové rozhodnutí zrušit, neboť mu to právní předpisy neumožňují.
Podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se váží nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Domáhá-li se žalobce určení, že „právní úkon žalobce ze dne 22. 3. 2000 na vydání rozsudku o nezrušitelném osvojení je neplatný“, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., byť jím uváděný důvod není zcela přiléhavý. Návrh na zahájení řízení (§79 o. s. ř.) je procesní a nikoliv hmotněprávní úkon účastníka adresovaný soudu (i když není vyloučeno, aby řádný procesní úkon účastníka obsahoval i úkon hmotněprávní), a proto použití §39 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu nepřichází v úvahu, jak se mylně žalobce domnívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 732/2001, v němž vyslovil, že ustanovení o neplatnosti právních úkonů na procesní úkon účastníka aplikovat nelze) a na takovém určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem.
Pokud se pak žalobce domáhá určení, že je „neplatný“ rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 6. 2000, č. j. 5 Nc 535/2000 - 16, jímž bylo vysloveno, že nezletilý žalovaný se od právní moci rozsudku stává osvojencem žalobce, pak je nutno především uvést, že rozsudek soudu není právní úkon (§34 obč. zák.), nýbrž individuální právní akt orgánu státní moci, a ani na něj nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů (srov. hlavu čtvrtou občanského zákoníku). Je tudíž pojmově vyloučeno, aby na požadovaném určení mohl být dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když ani nejde o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nýbrž se jedná o rozsudek soudu, jímž bylo rozhodnuto o osobním stavu podle §80 písm. a) o. s. ř. a jehož pravomocný výrok je závazný pro každého (§159a odst. 4 o. s. ř.). Nelze tedy než konstatovat, že žalobce zvolil zcela nepřípustný procesní postup, který právní řád (právní předpisy) neumožňuje, i kdyby se jednalo o rozsudek nezákonný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu