ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.993.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 993/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně O. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 481.399,50 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 916/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2006, č. j. 17 Co 38/2004 - 273, takto:
I. Dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2006, č. j. 17 Co 38/2004 - 273, jímž byl ve výroku o věci samé změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 10. 2003, č. j. 12 C 916/2000 - 235, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.875,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 12 C 916/2000 - 235, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27.336,50 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení, co do další částky 178.404,50 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení žalobu zamítl, řízení ohledně částky 229,90 Kč a částky 275.658,50 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že O. ú. H. jako pronajímatel uzavřel dne 31. 7. 1991 s dodatkem ze dne 15. 9. 1993 s K. H. (zastoupeným původně žalovaným a J. S. jako nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor a o přenechání dalšího nemovitého majetku k dočasnému užívání, a to budovy - výrobní haly č.p. 67, včetně přilehlých nezastavěných ploch - pozemků, vedených a označených v evidenci nemovitostí jako parc. č. 84 v kat. území H. o výměře 1125 m2, sestávajících z kancelářských prostor o výměře 82,6 m2, výrobních, skladových a dalších prostor o výměře 452,5 m2 a ostatní nezastavěné plochy o výměře 589,9 m2. Dohodou ze dne 12. 11. 1991 o vypořádání K. se žalovaný s J. S. dohodli tak, že žalovaný uhradí pohledávky, které vyplynuly oběma společníkům počínaje dnem 1. 8. 1991, tj. od doby (mimo jiné) uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor s o. ú. H. Od této smlouvy žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 25. 7. 1996 podle §679 odst. 3 obč. zák. z důvodu dluhu na nájemném za rok 1995 ve výši 63.332,- Kč a za rok 1996 ve výši 70.000,- Kč s tím, že nájem končí k 31. 8. 1996 a žalovaného vyzvala k vyklizení nemovitostí. Žalovaný v dopise adresovaném žalobkyni akceptoval odstoupení od nájemní smlouvy s tím, že nemovitosti vyklidí do 31. 10. 1997 na základě dohodnutých podmínek a proti protokolu o předání a převzetí objektu. Žalobkyně poté, co byla soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 2 o. s. ř., upřesnila svá skutková tvrzení a se souhlasem soudu změnila žalobu v konečné podobě tak, že namísto dluhu na nájemném se domáhá zaplacení částky 481.399,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému za období od 22. 9. 1996 do 30. 9. 1998 užíváním předmětných nemovitostí bez poskytnutí adekvátní finanční náhrady. Vzhledem k tomu, že okresní soud dovodil, že nájemní smlouva je neplatná, neboť O. ú. ve H. nemohl vystupovat v právních vztazích svým jménem, vyžádal znalecký posudek ke stanovení obvyklé výše nájemného za užívání nemovitostí v daném místě a čase, ze kterého zjistil, že výrobní prostory a sklady by se pronajímaly na cenu 225,- Kč až 250,- Kč za 1 m2/rok, kanceláře za 270,- Kč až 300,- Kč za 1 m2/rok a pozemky za 10,- až 15,- Kč za 1 m2/rok. Dále zjistil, že dne 30. 6. 1998 vydal M. ú. ve Z. stavební povolení na přestavbu předmětného objektu na bytové jednotky, že dne 11. 11. 1999 nabylo právní moci vydané kolaudační rozhodnutí a že podle výpisu z katastru nemovitostí je žalobkyně vlastníkem čp. 84 - zastavěná plocha o výměře 1.111 m2 a nemovitostí - objektu bydlení čp. 67 na p.č. 84 - zastavěná plocha. Protože dalšími provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce užíval nemovitosti do 31. 10. 1997 a od 22. 9. 1996 předal žalobkyni zálohově na nájem jen částky 25.000,- Kč a 30.000,- Kč, přičemž žalobkyně neprokázala, jakou část tzv. volné plochy žalovaný pro účely svého podnikání skutečně užíval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný se bezdůvodně obohatil užíváním kanceláří ve výměře 43,01 m2, výrobních prostor a skladů o výměře 273,31 m2 a pozemku pod volným plechovým přístřeškem a skladem ve dvoře o výměře 111,06 m2. Při určení výše bezdůvodného obohacení pak vycházel z nejnižších sazeb výše obvyklého nájemného v daném místě a čase dle znaleckého posudku, a to s ohledem na zprávu M. Z., z níž vyplývá, že výše nájemného za pronájem školy činí 100 Kč za m2 ročně, a na sdělení O. Š., podle kterého byly kancelářské prostory pronajímány za 150,- Kč za m2 za rok. Uzavřel, že žaloba po odečtení žalovaným zaplacené částky 55.000,- Kč žalobkyni je důvodná co do částky 27.336,50 Kč s příslušenstvím, a ohledně další požadované částky 178.404,50 Kč s příslušenstvím ji zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2006,
č. j. 17 Co 38/2004 - 273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.251,50 Kč s 23 % úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od 22. 9. 1998 do zaplacení, ohledně částky 120.489,50 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení žalobu zamítl, ve výroku o nákladech státu a ve výroku o soudním poplatku jej změnil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu před soudem prvního stupně jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku o částečném zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však zcela s jeho závěrem v otázce rozsahu užívání nemovitostí žalovaným. Na rozdíl od něj dovodil, že nebylo-li v řízení zpochybněno, že žalovaný užíval pronajatý areál, ani to, že se jednalo o areál ucelený, oplocený a uzamčený, od nějž měl klíče jen žalovaný, je absurdní požadovat po žalobkyni, aby prokázala, jaké části nemovitostí, resp. jakou výměru tzv. volné plochy žalovaný užíval, neboť je nepochybné, že se do kanceláří a ostatních výrobních prostor a skladů musel nějakým způsobem dostat, a tedy že pronajatý areál využíval. Jestliže celková plocha areálu, jak byla zjištěna z výpisu z katastru nemovitostí, představovala 1.111 m2, z čehož tzv. volná plocha činila 620 m2 a kanceláře 43 m2, připadá na výrobní prostory a sklady 448 m2. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru okresního soudu, jestliže při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z nejnižší sazby uvedené ve znaleckém posudku, a naopak přisvědčil názoru žalobkyně, že měla být použita střední sazba, neboť potvrzení dalších subjektů o výši nájmu nejsou relevantní, když nebylo najisto postaveno, zda se jednalo o objekty srovnatelné v daném místě a čase. Proto vycházel z ceny nájmu 285,- Kč na 1 m2/rok u kanceláří, u výrobních prostor a skladů z ceny 237,50 Kč za m2 za rok a u pozemků z ceny 12,50 Kč za m2 ročně a uzavřel, že bylo-li zjištěno, že žalovaný zaplatil žalobkyni částku 55.000,- Kč, představuje bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí žalobkyně vzniklé žalovanému částku 85.251,50 Kč a ohledně částky 120.489,50 Kč je žaloba nedůvodná.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proti výroku o soudním poplatku podal žalovaný dovolání z důvodu, že „řízení vykazuje vady, které jej poškozují, a následkem je nesprávné právní posouzení věci, jak má na mysli §241 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.“ Neztotožňuje se s právními názory odvolacího soudu, který se podle něj nevypořádal se skutečným stavem věci tím, že chybně posoudil jednak konkrétní výměry jednotlivých částí objektu, které skutečně užíval, a že chybně stanovil výši cen nájmu. Za nesporné dovolatel považuje užívání kanceláří o celkové výměře 43,01 m2, nikoliv však cenu nájmu. Má za to, že soud nesprávně vycházel z aktualizovaného výpisu z katastru nemovitostí již po stavebních úpravách a nikoliv z výpisu před změnou objektu, kdy jeho výměra činila 934 m2, a neodůvodnil, proč by měl cenu nájmu za tento rozdíl ve výměře v rozsahu 177 m2 platit, a rovněž pominul, že tato výměra 177 m2, která odpovídá skladu hotových výrobků, je v jeho vlastnictví, neboť jej koupil, a jde tedy o stavbu na cizím pozemku. Proto výměra 177 m2 měla být z výměry 448 m2 odečtena a podřazena pod ostatní plochu a z výměry 448 m2 měla být dále odečtena výměra garáže 15 m2 a vrátnice 13 m2. S přihlédnutím k uvedenému a citovaným důkazům je výměra 448 m2 zpochybněna a podle dovolatele by měla vykazovat hodnotu 243 m2, nebrání se avšak tomu, aby odečtená výměra byla přiřazena v celkové hodnotě 205 m2 k ostatní ploše (pozemek - volná plocha), která představuje 620 m2. Dále namítá, že v předmětném objektu mezi vrátnicí a garáží je tzv. terasa, po které se nemohl pohybovat ani ji využívat, neboť je polohou v objektu a výškou zcela nepřístupná; k této skutečnosti se proto měl vyjádřit znalec, stejně jako k tomu, na základě jakých zjištění dospěl ke konečným číselným hodnotám a cenám nájmu v dané lokalitě. Konečně dovolatel uvedl, že „přijal“ rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vyžádal zprávy o výši nájemného za užívání obdobných objektů, avšak odvolací soud ani znalec se s těmito zjištěními nevypořádali.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření vyslovila názor, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, a dále uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proti výroku o soudním poplatku, bylo podáno včas, účastníkem řízení, který má právnické vzdělání, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku ohledně částky 57.915,- Kč s příslušenstvím (tedy rozdílu mezi částkou 85.251,50 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni podle rozsudku odvolacího soudu, a částkou 27.336,50 Kč s příslušenstvím dle rozhodnutí soudu prvního stupně) není důvodné, a jinak není přípustné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. je dán, jestliže rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaného soudu v ustanoveních §132 až 134 o. s. ř. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen
ze způsobu, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho skutkové závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Skutkovým zjištěním, které podle žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování, je zjištění odvolacího soudu, že celková plocha areálu představovala 1.111 m2, z čehož na výrobní prostory a sklady připadalo 448 m2. Dovolatel zjevně přehlédl, že soud prvního stupně učinil stejné skutkové zjištění, přičemž poukázal i na to, že
ve smlouvě o nájmu nebytových prostor a dalšího nemovitého majetku ze dne
31. 7. 1991 s dodatkem ze dne 15. 9. 1993 byla uvedena výměra pronajatých nebytových prostor a přilehlé nezastavěné plochy celkem 1.125 m2. Protože však ve spise je založeno několik výpisů z katastru nemovitostí a to jak z doby před provedenou přestavbou objektu (viz čl. 133 spisu), tak i po ní, v nichž je uvedena stejná výměra pozemkové parcely č. 84 v k.ú. H., a to 1.111 m2, je námitka dovolatele, že odvolací soud vycházel z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí po přestavbě objektu na bytový dům, zcela bezpředmětná. Pokud pak jde o výši obvyklého nájemného
za užívání předmětných nemovitostí, vycházel odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, ze znaleckého posudku, ze kterého bylo zjištěno, že výrobní prostory a sklady by se pronajímaly za cenu 225,- Kč až 250,- Kč za 1 m2/rok, kanceláře za 270,- Kč až 300,- Kč za 1 m2/rok a pozemky za 10,- až 15,- Kč za 1 m2/rok. Rozhodnutí soudu odvolacího tak vychází ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že pominul rozhodnou skutečnost, která byla provedenými důkazy prokázána, neboť jednak žalobce nikterak nedoložil, že byl vlastníkem skladu hotových výrobků, která tak byla stavbou na cizím pozemku, a
i kdyby tato okolnost byla prokázána, bylo by jeho povinností za toto užívání pozemku žalobkyně o výměře 177 m2 platit nájemné. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tudíž naplněn.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při vyčíslení bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal užíváním nemovitostí žalobkyně, uplatnil žalobce dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud
na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně určený právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli.
Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají
v případech, kdy jde u obou účastníků o plnění ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění jednoho či obou účastníků má charakter nehmotný, takže takové plnění nelze vydat (ustanovení §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně stanoví, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§136 o. s. ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2000).
V daném případě je požadováno vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor a dalšího nemovitého majetku za období od 22. 9. 1996 do 31. 10. 1997, tedy za období, kdy nájem nebytových prostor (a dalších nemovitostí) nebyl regulován cenovým předpisem. Právem tedy odvolací soud dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit (nahradit) žalobkyni peněžité vyjádření prospěchu získaného užíváním nemovitostí, od nějž se odečtou nájemcem (žalovaným) zaplacené zálohy na nájemné (55.000,- Kč), tedy ke zjištění výše bezdůvodného obohacení
na straně žalovaného přistupoval v souladu s uvedeným výkladem ustanovení §458 obč. zák. Jestliže při určení výše této náhrady vycházel z toho, že částku, kterou by žalovaný byl povinen za užívání nemovitostí žalobkyně formou nájmu platit a od níž se proto odvíjí výše peněžité náhrady podle §458 odst. 1 obč. zák., je částka rovnající se obvyklému (tzv. „tržnímu“) nájemnému v daném místě a čase, jež bylo vyčísleno volnou úvahou podle §136 o. s. ř., podloženou závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce za použití průměrné výše rozpětí nájemného, je jeho rozhodnutí správné, když i dovolací soud má za to, že nebytové prostory, ohledně nichž byly soudem prvního stupně vyžádány zprávy o výši nájemného, nejsou srovnatelné s nebytovými prostorami a dalším nemovitým majetkem užívaným žalovaným. Stejně tak je v souladu s §458 obč. zák. i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, či rozsudek ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 554/2003) i názor krajského soudu, že jednalo-li se o ucelený, oplocený a uzamčený areál, od nějž měl klíče pouze žalovaný, není rozhodující nakolik intenzivně jej skutečně využíval (jakou plochu a jak často).
Žalovanému se tudíž ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost vyhovujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, a naplněn nebyl ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., spočívající podle dovolatele v tom, že soud neprovedl výslech znalce, neboť v dané věci jde o případ, kdy se soud může spokojit s písemným posudkem znalce místo výslechu znalce (§127 odst. 1 věta třetí o. s. ř. - k tomu srov. R 1/1975 s. 4 - 5).
S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu důvodným, a proto je podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, když vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nezjistil.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o soudním poplatku, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.), bylo dovolání žalovaného, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má
s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 8.575,- Kč [odměna z částky určené podle §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.875,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu