ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1121.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1121/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. D., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) Ing. L. V., 2) A. G. S. s. r. o., , oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 50.987,- Kč s přísl. vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 231/96, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č. j. 9 Co 65/2004-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.153,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v záhlaví označenému, jímž bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 10 C 231/96-157, kterým byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.987,- Kč a náklady řízení ve výši 45.920,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně uvedeným rozsudkem, druhým ve věci, nerozhodl vůči oběma žalovaným jinak než ve svém předchozím vyhovujícím rozsudku ze dne 2. 4. 1997, č. j. 10 C 231/96-25, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně za opožděnou úhradu nájemného za měsíc duben 1994, a to z titulu ručení obou žalovaných. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně neshledal ujednání o smluvní pokutě za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 a §39 ve vazbě na §544 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Pokud podle dovolání žalovaných 1) a 2) proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu by měla tvrzená otázka zásadního právního významu spočívat v tom, že závazek hradit smluvní pokutu přešel na společnost P.-K. a.s.na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997, na kteroužto společnost, jež se stala právním nástupcem žalovaných 1) a 2), byl posléze prohlášen konkurs a v incidenčním sporu Městský soud v Praze v pravomocném rozsudku ze dne 21. 6. 2005, č. j. 13 Cm 227/2003 konstatoval, že žaloba měla správně směřovat proti P.-K. a. s., nikoliv proti žalovaným 1) a 2), je toto tvrzení právně irelevantní, protože předmětem řízení v přezkoumávané věci je nárok z důvodu ručení, nikoli základní přímý nárok z titulu pohledávky smluvní pokuty, jak ze spisu jednoznačně vyplývá.
Tvrzení dovolatelů, že žaloba měla směřovat nikoliv proti nim, nýbrž proti jinému subjektu P.-K. a.s.– s odkazem na odůvodnění cit. rozsudku Městského soudu v Praze (a že tudíž oba žalovaní nejsou v této věci pasivně věcně legitimování), však neobstojí i z procesněprávního důvodu, na který správně upozornila též žalobkyně ve vyjádření k dovolání. Jde totiž o tvrzení nové, kterým se – jak sami dovolatelé uvádějí – odvolací soud nezabýval. Podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Skutkový stav nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat změny, dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Námitky, uplatněné dovolateli, tedy nepředstavují právní otázky zásadního významu, jež by měly judikatorní přesah, ani se jejich prostřednictvím netvrdí, že ta či ona právní otázka by byla v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s hmotným právem (na řešení otázky pasivní věcné legitimace není napadené rozhodnutí ani založeno, takže neobstojí námitka dovolatelů, že tato otázka je resp. byla určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaní proto nemají právo na náhradu nákladů řízení a jsou povinni nahradit náklady řízení o dovolání žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) v částce 3.415,- Kč a jeden režijní paušál 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částku 3.490,- Kč s připočtením 19 % DPH ve výši 663,- Kč činí celková částka náhrady nákladů 4.153,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu