ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1131.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1131/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně H. – s. s., s. r. o., zast. advokátem proti žalované B. spol. s r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 21.475,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 7 C 2255/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v P. ze dne 30. října 2006, č.j. 29 Co 563/2006-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud P. usnesením ze dne 26. července 2006, č.j. 7 C 2255/2004-25, odmítl odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 27. ledna 2005, č.j. 7 C 2255/2004-14. Usnesení soud odůvodnil tím, že odvolání bylo žalovanou podáno opožděně dne 23. 6. 2006, jelikož rozsudek byl žalované doručen fikcí dle §47 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nabyl právní moci dne 7.5.2005.
Krajský soud v P. v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když zjistil, že v daném případě byl rozsudek ze dne 27.1.2005 žalované doručován nejdříve poštou na adresu zapsanou v obchodním rejstříku a zásilka se soudu vrátila jako nedoručená. Při pokusu doručit zásilku prostřednictvím soudního doručovatele, soudní doručovatel zjistil, že žalovaná se v místě nezdržuje, proto na místě neponechal výzvu. Odvolací soud uzavřel, že účinky náhradního doručení nebyly ve smyslu §47 odst. 4 o. s. ř. vyloučeny a nastaly dne 21.4.2005, přičemž lhůta k podání odvolání uplynula dne 6.5.2005. Podle odvolacího soudu na tom nic nemění ani námitka žalované, že doručovatel nesplnil povinnost vyplývající z ust. §50c odst. 1 o. s. ř., když nezanechal v místě doručování výzvu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ust. §239 odst. 3 o. s. ř. a co do důvodu o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku účinků doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2005, č.j. 7 C 2255/2004-14, vůči žalované, neboť soudní doručovatel uložil u soudu zásilku s rozsudkem a na adrese doručování neponechal výzvu k vyzvednutí zásilky, ačkoliv ponechání výzvy je jednou z podmínek pro doručení tzv. fikcí. Dovolatelka namítá, že předmětný rozsudek jí doposud nebyl doručen.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. Odvolací soud sice účastníky řízení nesprávně poučil, že dovolání je proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., tomuto názoru však přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a a §75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§78d). Dovolání je podle daného ustanovení přípustné v případech, kdy soud prvního stupně odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř. žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil. Za „návrh (žalobu)“ ve smyslu §239 odst. 3 nelze považovat odvolání nebo dovolání (srov. též komentář Občanský soudní řád, autoři Bureš, Krčmář, Drápal, C.H.Beck, 7. vydání, II.díl, str. 1254-1255). Shodný závěr, tedy že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti svému rozsudku pro opožděnost (§208 odst. 1 o. s. ř.), není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné, formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1050/2004.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu o odmítnutí odvolání, nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. března 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu