ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1164.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1164/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. p. m. r., proti žalované P. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 172.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 1 Cm 70/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 8 Cmo 386/2005-179, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v B. rozhodl rozsudkem ze dne 26. července 2004, č.j. 1 Cm 70/98-133, ve znění opravného usnesení ze dne 30. června 2005, č.j. 1 Cm 70/98-151, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 68.137,50 Kč spočívající v úroku z prodlení ve výši 0,5 % za 50 dní prodlení s platbou 27.500,- Kč ode dne 27. 1. 1997 do 17. 3 1997 a částku 104.362,50 Kč jako úrok z prodlení ve výši 0,5 % za 121 dnů prodlení s platbou 172.500,- Kč od 18. 3. 1997 do 16. 7. 1997 (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (na náhradu nákladů řízení) k rukám jejího právního zástupce částku 30.372,50 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování a učinění rozhodných skutkových zjištění dovodil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, popř. kupní smlouva o zhotovení a dodávce 50 ks funkčních souprav D.-P., žalovaná však neuhradila včas sjednané splátky kupní ceny a byla proto povinna zaplatit žalobkyni smluvený úrok z prodlení podle §369 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) ve vazbě na §502 obch. zák. v rozhodném znění. Soud posoudil uzavřenou smlouvu jako platnou i v ustanovení čl. 4 o ujednaných úrocích z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den do 30 dnů prodlení a ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení od 31. dne prodlení stanovené pro případ prodlení s peněžitým plněním. Proto žalobě vyhověl (po úpravě žalobního petitu a částečném zpětvzetí žaloby), jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v O. rozsudkem v záhlaví označeným tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14.630,- Kč (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení a státu náhradu nákladů zálohovaných státem.
Odvolací soud zopakoval podstatné písemné důkazy a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zabýval se především dvěma námitkami žalované, a to že požadovaný úrok byl sjednán v rozporu se zákonem a dále námitkou promlčení.
Pokud jde o rozpor sjednaných úroků se zákonem, odvolací soud při posuzování této otázky podle §265 obch. zák. vycházel nejen z tvrzení žalované o nepřiměřené výši úroků a nemožnosti zaplatit takový úrok, ohrožující údajně existenci žalované, ale přihlédl i k tomu, co vyšlo za řízení najevo, a to že nebyla prokázána vadnost dodávky, přičemž předmětná dodávka zařízení D.-P. představovala jednu velkou dodávku z počátečního vývojového typu a také ve smlouvě nebylo úroky zajištěno plnění celé kupní ceny, nýbrž jen doplatku. Z pohledu těchto okolností se výše úroků nejevila odvolacímu soudu jako nepřiměřená. K důvodům včasného neplnění úroky zajištěného závazku žalovaná žádná tvrzení neuvedl. Naopak právním předchůdcem žalobkyně byla žalované dána možnost, že uhradí-li doplatek ceny ve splátkách ujednaných v dohodě o vypořádání závazků v daných termínech, nebude zhotovitel (dodavatel) smluvené sankce po žalované požadovat. Ta však sjednaný splátkový kalendář nedodržela. Tvrzení žalované, že výše sjednaných úroků byla pro ni likvidační, nebylo prokázáno, a i kdyby bylo, nemělo by to vliv na povinnost platit úroky z prodlení. O přiměřenosti výše úroků a o tom, že toto ujednání nemělo podle názoru odvolacího soudu šikanózní povahu, svědčí i to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5%. V řízení nevyplynulo, že by se předchůdce žalobkyně snažil žalovanou ujednáním o výši úroků z prodlení poškodit a proto se toto ujednání nepříčí dobrým mravům; mělo jen ošetřit platební nekázeň žalované v přiměřené výši.
K námitce promlčení odvolací soud konstatoval, že promlčecí doba činí podle §397 obch. zák. čtyři roky a počala běžet podle §392 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn, a to bylo nejpozději dne 6. 12. 1996. Původní žalobkyně uplatnila nárok žalobou dne 3. 7. 1997 a následně ji rozšířila dne 9. 3. 1998 do rozsahu, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, vyjma té části, která byla vzata pět. Přestože soud nerozhodl o připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř., o změněné žalobě rozhodl, takže i když došlo k vadě řízení, neměla tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně rozhodl o žalobním nároku přibližně po 1 roce a 4 měsících od počátku běhu promlčecí lhůty a z toho důvodu shledal odvolací soud námitku promlčení neopodstatněnou.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (co do merita věci) jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání do všech tří výroků a jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako důvod dovolání dovolatelka uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí řeší otázku v rozporu s hmotným právem, resp. řeší právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Podle názoru dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdce žalobce O., příspěvková organizace nesplnil včas svůj závazek ze smlouvy o dílo dodat 50 ks zařízení D.-P. ve lhůtě plnění do 15. 9. 1996, když 18 ks dodal opožděně až dne 19. 11. 1996.
Dovolatelka namítá (stejně jako před soudy prvního stupně a odvolacím), že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, sjednaný v čl. IV. bod 4 smlouvy o dílo, je v rozporu s dobrými mravy a je proto úkonem absolutně neplatným (§3 odst. 1 a §39 občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“). Dovolatelka odkazuje na judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdon 1184/2004, v němž byly úroky v sazbě 60 % ročně posouzeny jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy, činila-li úroková míra vyžadovaná bankami 9 – 15% ročně. Ve smyslu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, není rozhodující, zda si žalobkyně (její právní předchůdkyně), která čl. IV. bod 4 do smlouvy vložila, rozpor s dobrými mravy uvědomovala. K absolutní neplatnosti předmětného ujednání měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti, bez ohledu na to, že tuto námitku před oběma soudy vznesla.
Dovolatelka se dále odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, odůvodňující, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti a na zásadu řádného a včasného plnění závazků. V tomto případě žalovaná nesplnila svůj závazek proto, že žalobkyně (její právní předchůdce) nesplnila svůj závazek dodat zařízení řádně a včas ve sjednaném termínu, což žalované znemožnilo splnit závazky vůči svým zákazníkům a na to měly soudy vzít zřetel.
Dovolatelka má za to, že otázkou zásadního právního významu, která dosud nebyla vyřešena, je, zda úrok z prodlení 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, je platně sjednaný, když žalobkyně svůj závazek dodat včas nesplnila a smluvený úrok tak není v souladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku a je zcela nepřiměřený významu a okolnostem zajišťovaného závazku (§3 odst. 1, §39 obč. zák. ).
Dovolatelka uzavírá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a v úvahu proto připadá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné, neboť potvrzeno bylo první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Dovolání tudíž může být přípustné pouze podle písm. c) cit. ustanovení, jehož se také dovolatelka výslovně dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam odst. 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V posuzovaném případě je klíčovou otázkou, kterou dovolatelka uplatnila jako právní otázku zásadního právního významu, zda předmětná dohoda o úroku z prodlení 0,5% za každý den prodlení je či není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004 nebo ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, se zabýval otázkou souladu smluvního ujednání s dobrými mravy, za které se podle ustálené judikatury považuje souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod č. 62, dále též rozsudky Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu České republiky v jeho nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněného pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo 150/2007, dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.
Ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, Nejvyšší soud uvedl, že podle ustálené judikatury soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod č. 53) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebo §39 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud již ve shora uvedeném rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
V souhlase s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil odvolací soud předmětné smluvní ujednání v čl. IV bodu 4 smlouvy o výši úroku z prodlení (za „prodlení peněžitého plnění“) ve výši 0,5 % za každý den prodlení (počínaje 31. dnem prodlení), když přihlédl též k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, k okolnosti, zda ze vzniklého prodlení hrozí škoda, resp. by hrozila škoda ve značné výši a na druhé straně k míře, v jaké mohla být výše sjednaných úroků z prodlení pro žalovanou tzv. „likvidační“. S přihlédnutím ke všem těmto konkrétním okolnostem nelze konečné úvaze odvolacího soudu, že sazba úroků 0,5 % při prodlení delším než 30 dnů, nebyla v rozporu s dobrými mravy, resp. nebyla z tohoto hlediska nepřiměřená, vytknout pochybení a dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a není tudíž splněna podmínka, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. dubna 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu