ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1175.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1175/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: JUDr. M. K., jako správce konkursní podstaty úpadce H. T., s. r. o., proti žalovanému: Doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., zastoupenému Mgr. J. N., advokátem, o zaplacení 1,837.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 50/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 11 Cmo 304/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaný zaplatil do konkursní podstaty úpadce úplatu ve výši 1,837.500,- Kč (včetně DPH), kterou získal jako jednatel úpadce na základě smlouvy ze dne 2. 5. 2000 o převodu práva na účast v druhé nejvyšší profesionální hokejové soutěži seniorů s občanským sdružením H. k. Y. B. jako nabyvatelem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 35 Cm 50/2003-34, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1,837.500,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. prosince 2000 do zaplacení (výrok I.,), žalobu na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1,837.500,- Kč od 1. prosince 2000 do 20. prosince 2000 zamítl (výrok II.), a ve výrocích III. a IV. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že žalovaný jako jednatel přijal částku 1,000.160,- Kč, kterou je povinen vydat do konkursní podstaty jako bezdůvodné obohacení, a že věřitel úpadce částku 837.500,- Kč zaplatil na pokyn žalovaného třetí osobě a tímto nesprávným pokynem způsobil žalovaný úpadci škodu v této výši (škoda je dokonce o 160,- Kč vyšší než požaduje žaloba). Kromě toho soud zavázal žalovaného k zaplacení příslušeného úroku z prodlení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích I., III. a IV. potvrdil s tím, že ve výroku II. zůstal rozsudek nedotčen (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že při jednání konaném dne 4. 11. 2003 byl žalovaný opakovaně poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Po poučení uvedl, že získané prostředky ve výši 1,837.500,- Kč „ponechal na účtě společnosti P. P. spol. s r. o., protože jej k tomu zavazovala smlouva o správě práv a protože od ní dostal oznámení o započtení pohledávek.“ Žalovaný netvrdil a nenabídl žádný důkaz o tom, že část kupní ceny přijaté od kupujícího v hotovosti ve výši 1,000.160,- Kč si neponechal a že ji složil buď na účet úpadce anebo na účet údajného „správce práv“. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, že v tomto rozsahu (žalobce požaduje z tohoto důvodu 1,000.000,- Kč a soud je tímto návrhem ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. vázán) jde o plnění bez právního důvodu a tedy bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobci vydat do konkursní podstaty (ustanovení §451 a §456 věta první občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“). Pokud soud prvního stupně v souvislosti s touto částkou a částkou 160,- Kč hovoří jako o škodě – jak to vytýká žalovaný – je evidentní, že jde pouze o přepsání.
Podle odvolacího soudu ohledně zbývající části kupní ceny 837.500,- Kč není sporu o tom, že žalovaný dal kupujícímu pokyn, aby ji poukázal na účet P. P., spol. s r. o. Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaný byl jmenován jednatelem pozdějšího úpadce rozhodnutím jediného společníka JUDr. M. J. dne 27. 4. 2000 (tímto dnem byl čtvrtek). Dne 30. 4. 2000 (neděle), tedy již třetí den po svém jmenování, uzavřel smlouvu o „správě práv“ s P. P. spol. s r. o., ve které působil jako daňový poradce. Již dne 2. 5. 2000 (když 1. 5. byl státní svátek) uzavřel smlouvu o převodu práv (které měla spravovat P. P. a mj. vyhledat zájemce o jejich odkoupení) s H. k. Y. B. Z tohoto časového sledu je zřejmé, že již při svém jmenování musel žalovaný vědět o zamýšleném převodu práv.
Za tohoto stavu se jeví smlouva v části týkající se práv vzápětí převedených na kupujícího nejen jako nevýhodná pro pozdějšího úpadce, ale v tomto rozsahu šlo o sjednání plnění, které bylo od počátku nemožné. Proto i kdyby neobstál závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně, že smlouva nebyla ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) pro neurčitost uzavřena, byla by ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. neplatná, a to absolutně.
Lze proto souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný dal kupujícímu na základě, byť jen částečně neplatné smlouvy, nesprávný pokyn, aby část kupní ceny (nepřevzaté v hotovosti) poukázal na účet spol. s r. o. P. P. K tomu odvolací soud dodal, že podle §135 odst. 2 obch. zák. se na povinnosti jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným užijí obdobně ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák., podle nichž je jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a je-li sporné, zda takto jednal, nese důkazní břemeno jednatel. V daném případě žalovaný s péčí řádného hospodáře nejednal a je proto správný závěr soudu prvního stupně, že způsobil společnosti škodu v rozsahu částky 837.500,- Kč, když neoprávněně přikázal kupujícímu poukázat namísto prodávanému tuto částku třetí osobě – P. P., s. r. o. Proto je žalovaný povinen tuto částku rovněž nahradit ve prospěch konkursní podstaty úpadce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu výslovně v rozsahu výroku I. podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž otázku zásadního právního významu shledává ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel se domnívá, že žalobce neprokázal, že mu vůbec škoda vznikla. V řízení nebyla nikým zpochybněna pohledávka JUDr. J., kterou měl za úpadcem a tato pohledávka zanikla po postoupení na spol. s r. o. P. P. a po provedení jednostranného zápočtu proti pohledávce žalované touto společností. Dovolatel má za to, že rozhodnutím soudů o náhradě škody, která nebyla prokázána, došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a je tak dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že spol. s r. o. PPS Příbram předložila úpadci oznámení advokáta JUDr. M. J. z 10. 9. 2000, že jí postoupil část své pohledávky za úpadcem ve výši 2,200.000,- Kč, kterou částečně užila k započtení proti nyní žalované pohledávce úpadce resp. správce konkursní podstaty. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal existenci smlouvy o postoupení pohledávky mezi JUDr. J. a spol. s r. o. P. P., avšak podle §526 odst. 2 obč. zák. se dlužník nemůže dožadovat postupní smlouvy, pokud mu bylo postoupení pohledávky oznámeno postupitelem, jak se v tomto případě stalo. Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně ani soudu odvolacího není zřejmé, z jakého důvodu považují tyto soudy postoupení pohledávky za neprokázané.
Dovolatel je dále toho názoru, že oba soudy se vypořádaly s otázkou platnosti Smlouvy o správě pohledávek z 30. 4. 2000, uzavřené žalovaným se spol. s r. o. P. P., v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatele nelze souhlasit s posouzením soudu prvního stupně, že smlouva o převodu práv je vnitřně rozporná, protože na jedné straně převádí práva na s. r. o. P. a na druhé straně ohledně převedených práv byla následně uzavřena smlouva o převodu práv s H. Y. B. Ve smlouvě o správě práv jde pouze o práva „svěřená do správy“, kdežto ohledně práva na účast v I. DZ lize, převedeného na Y. B. byla spol. s r. o. P. P. povinna vyhledat zájemce, sjednat obsah smlouvy a zajistit její podpis, tedy zprostředkovat obchod. Ze smlouvy o správě práv nikterak nevyplývá úmysl účastníků tato práva na spol. s r. o. P. převést.
Naproti tomu odvolací soud podle mínění dovolatelky konstrukci neurčitosti smlouvy opouští, používaje dikce „i pro případ, že by neobstál závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně“ a dovozuje absolutní neplatnost smlouvy o správě práv na základě ničím neprokázaných spekulací o krátkém časovém sledu právních úkonů v době od 27. 4. do 2. 5. 2000 (s poukazem na to, že 1. května byl státní svátek.). Odvolací soud tak řízení zatížil vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tak dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Konečně dovolatel poukazuje na to, že bez ohledu na (ne)platnost smlouvy o správě pohledávek z 30. 4. 2000 žalobce neprokázal, že mu jakákoli škoda vznikla. Tvrdí-li žalobce, že škoda úpadci vznikla tím, že se jeho majetek o vymáhanou pohledávku nezvětšil, nelze opominout, že zároveň nebylo po úpadci požadováno zaplacení pohledávky společnosti P. P. zaplacené. Majetek úpadce nebyl v okamžiku prohlášení konkursu ani obohacen, ani zkrácen. Pokud by došlo k proplacení všech peněžních částek podle představ žalobce, byl by výsledek takových transakcí stejný jako v současné době. Stejná argumentace platí podle názoru dovolatele také pro údajné bezdůvodné obohacení.
Dovolatel požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž postupoval obdobně jako odvolací soud – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (srov. bod 3., článek II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být dovolání přípustné jen za podmínek ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení (přípustnost dovolání podle tohoto písmena zde nepřichází v úvahu), a to za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Přípustnosti podle cit. ustanovení se dovolatel také výslovně dovolává. Nejvyšší soud však k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé nedospěl.
Jak Nejvyšší soud již uvedl v usnesení ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Není možno uznat dovolatelovu námitku, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o správě práv je spekulací a že je tudíž dán důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní posouzení právního úkonu jako neplatného nelze mít za procesní vadu s uvedenými procesněprávními účinky (jde o právní závěr učiněný soudem). Relevantními jsou tak právní otázky, jejichž řešení odvolacím soudem má dovolatel za rozporné s hmotným právem.
V prvé řadě jde o otázku započtení pohledávky P. P., s. r. o. vůči úpadci, postoupené P. P., s.r.o. JUDr. M. J. Tento postupitel oznámením z 10. 9. 2000 sdělil úpadci k rukám žalovaného jako jednatele, že toho dne postoupil částku 2,200.000,- Kč obchodní společnosti P. P., spol. s r. o. a toto skutkové zjištění učiněné v řízení, je nesporné. Bez ohledu, zda byla prokázána existence smlouvy o postoupení této pohledávky, je rozhodná ta skutečnost, zda tuto pohledávku mohla použít P. P., s. r. o. k započtení, jak učinila přípisem došlým úpadci, k rukám žalovaného (jako jednatele) dne 19. 9. 2000.
Druhou rozhodnou právní otázkou je otázka platnosti smluv „o převodu práv“ a „o převodu správy práv“. Jestliže totiž žalovaný (jako jednatel úpadce) uzavřel dne 30. 4. 2000 smlouvu se spol. s r. o. P. P., jíž „svěřil právo“ na účast v druhé nejvyšší profesionální hokejové soutěži seniorů (I. DZ lize), ohledně něhož měl být vyhledán zájemce a uzavřena smlouva o převodu (podle tvrzení dovolatele šlo proto u smlouvy „o správě práv“ o smlouvu zprostředkovatelskou resp. obstaravatelskou), pak nemohla být ohledně téhož práva (resp. práv) uzavřena dne 2. 5. 2000 jednatelem úpadce (žalovaným) smlouva o převodu týchž práv na nabyvatele H. c. Y.B. (a naopak). Byla-li tudíž smlouva o správě práv ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. neplatná, nebyl dán ani právní důvod pro převod úplaty za převedená práva na údajného zprostředkovatele, který se ostatně mohl stát pouze „správcem“ žalovaným převedených prostředků, jež jinak patřily úpadci (byly jeho majetkovým právem) a tedy spadaly do konkursní podstaty úpadce.
Z toho vyplývá, že i kdyby P. P. s. r. o. byla majitelem pohledávky 2,200.000,- Kč, nemohla by ji započítat proti pohledávce úpadce ze smlouvy „o převodu správy práv“, která byla neplatná a z níž tudíž žádné plnění uvedené společnosti (jako údajnému zprostředkovateli) nenáleželo.
V uvedených právních otázkách tudíž nerozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. června 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu