ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1185.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1185/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. P., správce konkursní podstaty úpadce G., a. s., , zast. JUDr. J. O., advokátem, , proti žalovanému M.O., , zast. Mgr. V. J., advokátem, , o zaplacení 4,587.607,31 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Ro 283/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-158, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-165, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-158, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-165, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. ledna 2006, č. j. 1 Ro 283/2004-136, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. ledna 2006, č. j. 1 Ro 283/2004-136, zastavil řízení o zaplacení 4,587.607,31 Kč s přísl. pro nedostatek pravomoci českých soudů.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. června 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-158, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 2 Cmo 51/2006-165, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že žalovaný je občanem Spolkové republiky Německo, kde podniká.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nedoložil, že by mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda zakládající pravomoc českých soudů a ani ve smyslu ust. §86 odst. 2 o. s. ř. neprokázal, že by žalovaný měl majetek v České republice. Vzhledem k tomu není dána pravomoc českých soudů, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení je proto nutné zastavit, jak správně rozhodl soud prvního stupně.
Dovoláním ze dne 10. října 2006 napadl žalobce shora uvedené usnesení odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z toho důvodu, že řízení trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné, avšak bylo-li odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nesprávné poučení o dovolání má pak podle ust. §240 odst. 3 o. s. ř. vliv na délku dovolací lhůty.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že není dána pravomoc českých soudů. Podle §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost, a to místní příslušnost upravená v ust. §84 až §89 o. s. ř. Proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno podle §86 odst. 2 o. s. ř. uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. Podle dovolatele soudy nevzaly v úvahu, že žalovaný je společníkem společnosti G. – M., spol. s r. o., , tím je dána místní příslušnost soudu v České republice a poté podle ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. pravomoc českých soudů.
Příslušnost soudu je podle dovolatele dána i podle ust. §86 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný je státním občanem České republiky, jak to vyplývá z centrální evidence obyvatel a místně příslušným je tak soud, v jehož obvodu měl žalovaný podle dostupných údajů poslední bydliště, a to v Č. K.,. Pokud žalovaný tvrdí, že je také občanem SRN, je podle §33 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. rozhodné státní občanství české.
Dovolatel dále namítá, že soud dále pochybil i v tom, že v průběhu řízení došlo k postoupení žalobcovy pohledávky na A. L., , a to smlouvou ze dne 7. dubna 2006. Soud byl požádán o změnu v osobě žalobce, s čímž nový věřitel souhlasil. Žalobce nesprávně v návrhu pro tuto změnu použil §92 o. s. ř., ačkoli se jedná o právní nástupnictví dle ust. §107a o. s. ř. Soud však o tomto návrhu nerozhodl a v řízení pokračoval s původním účastníkem.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 7. prosince 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že výlučným předpisem pro daný případ, přímo aplikovatelný, je nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. prosince 2000, neboť Česká republika vstoupila dne 1. května 2004 do Evropské unie a platnost tohoto nařízení vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. května 2004. Žalovaný dále uvedl, že podle čl. 3 odst. 1 a 2, oddílů 2 až 7 kapitoly I. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen „nařízení“), je výlučně příslušným soudem v projednávaném případě soud v místě bydliště žalovaného, tj. v SRN, neboť žalovaný má bydliště v SRN na adrese místa podnikání a je státním občanem SRN a v České republice se na žádné adrese nezdržuje.
Ve vyjádření žalovaný dále uvedl, že žalobce v řízení před soud obou stupňů netvrdil ničeho o majetku žalovaného v České republice a teprve v dovolání uvedl, že majetek žalovaného spočívá v obchodním podílu ve společnosti G. – M., spol. s r. o., se sídlem v B.. S odkazem na ust. §241a odst. 4 o. s. ř. žalovaný namítá, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti o tom, že žalovaný má majetek v ČR. Dále se podle žalovaného jedná o společnost nefunkční, protože v uplynulých dvou letech se nekonala valná hromada, nebyly zvoleny orgány společnosti atd. K námitce žalobce, že žalovaný je státním občanem ČR, a poté se místní příslušnost řídí §86 odst. 1 o. s. ř., žalovaný ve vyjádření uvedl, že je hlášen od 1. července 1998 v P. a státní příslušnost má německou a tam se zdržuje. Taktéž žalovaný neshledává pochybení soudu v tom, že se řídil návrhem na změnu osoby žalobce dle ust. §92 o. s. ř. a tímto návrhem se odvolací soud řídil.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.)
V posuzované věci je dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. , tj. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že ve věci není dána pravomoc českých soudů.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaný je občanem SRN, kde též podniká. Žalobce podle ust. §86 odst. 2 o. s. ř. neprokázal existenci majetku žalovaného v České republice a ani že by v dané věci byla účastníky uzavřena dohoda zakládající pravomoc českých soudů, a proto bylo řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
V dovolání dovolatel namítal, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen o možnosti podat dovolání a dále namítal, že je v posuzované věci dána pravomoc českých soudů dle §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. ve vazbě na ust. §86 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dále namítal, že odvolací soud nerozhodl o jeho nároku na změnu v osobě žalobce na základě postoupení předmětné pohledávky dle smlouvy ze dne 7. března 2006 uzavřena mezi žalobcem a A. L.,
Dovolací námitka dovolatele spočívající v nesprávném poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné je správné. Toto pochybení však dovolateli nezpůsobilo žádnou újmu na jeho právech, neboť dovolání uplatnil včas ve smyslu §240 odst. 1, popř. odst. 4 o. s. ř.
K další námitce dovolatele, jež nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v posuzované věci není dána pravomoc českých soudů je třeba uvést, že odvolací soud, byť to ve velmi stručném odůvodnění usnesení výslovně neuvedl, vycházel při posuzování pravomoci českých soudů z ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. ve vazbě na ust. §86 odst. 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě bylo řízení ve věci samé zahájeno 20. května 2004, tj. v den, kdy byla žaloba osobně podána v podatelně soudu prvního stupně (žaloba je datovaná dnem 9. dubna 2004).
Českou republikou a členskými státy Evropské unie byla dne 16. dubna 2003 podepsána smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii a tato smlouva vstoupila v platnost dne 1. května 2004. Poté co se Česká republika stala členem Evropského společenství byla vázána mj. předpisy Evropského společenství, které jsou v členských státech přímo použitelné. Mezi tyto předpisy patří mj. i nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v daném případě pravomoc Českých soudů z hlediska nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a jejích článků 2 a 3 kapitoly I. popř. oddílů 2 a 7 kapitoly I. nezkoumal a tak nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který taktéž uvedené nařízení v dané věci neaplikoval.
Dovolateli lze tak přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení této otázky a dovolání je důvodné.
Pokud jde o poslední námitku dovolatele, a to že odvolací soud se nezabýval jeho návrhem ze dne 7. dubna 2006 na změnu v osobě žalobce na základě smlouvy o postoupení předmětných pohledávek ze dne 7. března 2006, je tato námitka taktéž důvodná, neboť se odvolací soud tímto návrhem vůbec nezabýval. K tomu je třeba poznamenat, že žalobce v návrhu na změnu v osobě žalobce odkazoval nesprávně na ust. §92 o. s. ř., ačkoliv z tvrzených okolností bylo zřejmé, že je namístě postup dle ust. §107a o. s. ř. V dalším řízení bude nutné se otázkou právního nástupnictví též zabývat.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že zrušil usnesení odvolacího soudu a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu