ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1392.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1392/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně G. M. A., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. H., o zaplacení částky 52 995 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 32 C 94/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 10. května 2006 č. j. 39 Co 507/2005-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 18. dubna 2005 č. j. 32 C 94/2004-57 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 27 995 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I, smluvní pokutu ve výši 25 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným leasingovou smlouvu, na jejímž základě se žalovaný stal nájemcem vozidla Š. F. Vozidlo bylo žalovanému předáno a žalovaný byl povinen podle smlouvy a všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu (verze 12/99) platit stanovené měsíční splátky. Protože žalovaný tyto splátky řádně neplatil, žalobkyně smlouvu vypověděla. K převodu leasingové smlouvy na třetí osobu nedošlo, neboť žalovaný nesplnil podmínky stanovené žalobkyní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný žalobkyni dluží pět leasingových splátek v celkové výši 27 599 Kč se smluveným úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z dlužných částek a smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každou neuhrazenou splátku.
K odvolání žalovaného Městský soud v P. rozsudkem ze dne 10. května 2006 č. j. 39 Co 507/2005-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vztah účastníků řízení založený leasingovou smlouvou se podle dohody účastníků v bodu 4 odst. 4.3 smlouvy řídí obchodním zákoníkem a podle závěru odvolacího soudu se podle §273 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jedná o smlouvu nepojmenovanou. Obsah smlouvy je dále určen i všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu společnosti, v nichž je výslovně ujednáno, že smlouvu lze měnit pouze písemnými dodatky podepsanými oběma smluvními stranami. Uvedené všeobecné smluvní podmínky též obsahují ujednání o smluvní pokutě a o úrocích z prodlení. Změna v osobě leasingového uživatele tedy není možná bez písemného souhlasu leasingové společnosti. Dopis žalobkyně žalovanému z 25. 9. 2000 nelze posoudit jako souhlas s převodem na třetí osobu, neboť zde žalobkyně vyslovila pouze podmínky, za jakých bude ochotna uzavřít dodatek k leasingové smlouvě. Pokud žalovaný vozidlo předal bez souhlasu žalobkyně autobazaru MaP, neměla tato skutečnost vliv na to, že žalovaný neplnil jako leasingový nájemce své povinnosti, došlo k ukončení leasingového vztahu a vzniku nároku žalobkyně na smluvené splátky za měsíc květen až září 2000, smluvený úrok z prodlení a smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odkázal na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na §241a odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uvedl nedostatečně zjištěný skutkový stav. Podle názoru dovolatele došlo s výlučným souhlasem žalobkyně k převodu leasingové smlouvy na jinou osobu, tj. autobazar M. v O. a nový leasingový nájemce vyplatil tomuto autobazaru částku 15 000 Kč k úhradě dlužných splátek, dovolatel pak témuž autobazaru zaplatil částku 3 150 Kč. Vzhledem k tomu, že všechny závazky za žalovaného převzal autobazar M. v O., měl by podle názoru dovolatele být na straně žalovaného tento subjekt. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27 995 Kč s příslušenstvím a ve výši 25 000 Kč. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 ObchZ obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to nároku na zaplacení dosud neuhrazených leasingových splátek v celkové výši 27 995 Kč se sjednaným úrokem z prodlení a z nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 25 000 Kč.
Dovolání se tedy týká dvou samostatných nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč. Co se týče přiznaných úroků z prodlení, pak dovolací soud dodává, že při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se k příslušenství uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998 sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/98, pod číslem 62/98).
Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu