ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1471.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1471/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V., t. z. a. s., proti žalovaným 1) J. H., zast. Mgr. Z. J., advokátem a 2) P., st. p. v likvidaci, o zaplacení částky 816.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. září 2006, č.j. 22 Co 289/2006-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 21. ledna 2006, č.j. 7 C 5/96-113, provedl opravu rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2000, č.j. 7 C 5/96-32 tak, že v záhlaví tohoto rozsudku se jméno prvního žalovaného, označeného jako „H.“, opravuje tak, že správně zní: „H.“. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že první žalovaný byl sice v žalobě označen jako H., přesto byl dostatečně identifikován rodným číslem, přičemž v řízení byl zastoupen právním zástupcem, který nikdy nenamítal, že by v případě prvního žalovaného šlo o špatně označený subjekt a první žalovaný si také poštovní zásilky s uvedením adresáta „H.“ přebíral. Jelikož byl první žalovaný svým rodným číslem dostatečně identifikován, soud prvního stupně podle §164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) písařskou chybu opravil.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením opravné usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že první žalovaný byl dostatečně konkretizován rodným číslem (datem narození), spolu s bydlištěm (místem podnikání).
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaný 1) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká přímo výroku rozsudku a není tak rozhodnutím ryze procesní povahy, nýbrž rozhodnutím ve věci samé. Dovolatel dále uvádí, že rozhodnutí má pro právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodoval v obdobné věci odlišně (s odkazem na rozhodnutí téhož odvolacího soudu č.j. 23 Co 357/2006). Dovolatel se domnívá, že se v daném případě nejedná o zřejmou nesprávnost ve smyslu §164 o. s. ř., tj. o chybu, k níž došlo zjevným okamžitým selháním v duševní a mechanické činnosti osoby, za účasti které došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a která je každému zřejmá.
Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po posouzení, zda bylo dovolání podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, posuzoval otázku, zda je dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení §164 o. s. ř., nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), tedy přípustností dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Co se rozumí „věcí samou“ vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 28.08.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu: 11/97, pod č. SJ 88/97. Nejvyšší soud zde formuloval a odůvodnil závěr, že v tzv. řízení sporném, v němž jde o to, rozhodnout spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za “věc samu” pokládán nárok, uplatněný žalobou, o kterém má být věcně rozhodnuto (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 20 Cdo 399/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/99).
V usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2294/2004, pak Nejvyšší soud přijal závěr, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení §164 o. s. ř., není dovolání přípustné.
Vzhledem ke shora uvedenému není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé (mimo dovolání proti rozsudku), protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení §164 o. s. ř., nemá povahu rozhodnutí ve věci samé.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu