ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1678.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1678/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D., spol. s r. o. zast. advokátem proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 184.637,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 746/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č.j. 2 Cmo 398/2005-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 33 Cm 746/98-107, uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 34.770,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Ve výroku III. dále soud zamítl žalobu co do částky 139.540,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku I. soud prvního stupně co do částky 10.327,- Kč řízení zastavil a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel ze závěru, že předmětem sporu je částka představující nezaplacenou kupní cenu za dodané zboží - dodávku štěrku. V řízení se soud zabýval nejprve uznáním závazku ze dne 1.10.1998 a k námitce žalovaného, že uznaný závazek neexistoval, neboť předmětné zboží žalovaný nikdy neodebral, dospěl k závěru, že v rozsahu 70.000,- Kč a 89.540,- Kč se nepodařilo prokázat smluvní vztah, proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 34.770,- Kč s příslušenstvím (první část výroku I.) a ve výroku II. rozsudek co do částky 139.540,- Kč s příslušenstvím potvrdil. Ve druhé části výroku I. a ve výroku III. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Odvolací soud dovodil, že podmínkou uznání závazku podle §323 obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“) je určitost předmětného závazku, tzn. že závazek musí být jednoznačně identifikován, avšak písemnost ze dne 1.10.1998 (uznání závazku) tuto podmínku nesplňuje. V této listině byla sice uvedena částka 184.637,- Kč s tím, že jde o dluh za odebrané a nezaplacené zboží „viz příloha“, ta však podle odvolacího soudu nebyla předložena ani k výzvě provedené na jednání dne 12.7.2006. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla mezi účastníky prokázána existence kupní smlouvy ve smyslu §409 a násl. obch. zák. a dospěl k závěru, že takový smluvní vztah prokázán nebyl, proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce v rozsahu požadovaných částek neprokázal v řízení právo na zaplacení kupní ceny podle §450 obch. zák., proto jeho rozsudek co do částky 139.540,- Kč s příslušenstvím potvrdil a jelikož nebyl prokázán smluvní vztah mezi účastníky ani v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34.770,- Kč s příslušenstvím, v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, z jehož obsahu vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že je co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v případě výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a v případě výroku II. rozsudku odvolacího soudu o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně v dovolání namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka je toho názoru, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že uznání dluhu je neplatné pro nedostatečnou identifikaci závazku, dále namítá, že je rovněž nesprávný závěr odvolacího soudu o neexistenci kupní smlouvy mezi účastníky řízení. Dovolatelka má za to, že při uznání dluhu je zřejmé, že bylo na žalované, aby prokázala, že dané zboží jí nebylo dodáno a toto důkazní břemeno neunesla.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, nejprve zkoumal, zda je dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V případě dovoláním dotčeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto výroku přípustné není. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jestliže odvolací soud ve výroku I. napadeného rozhodnutí změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 34.770,- Kč s příslušenstvím, pak dovolání proti tomuto výroku je ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
V případě dovolání proti výroku II. napadeného rozhodnutí může být dána přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelka dovolává. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Otázky, jejichž řešení odvolacím soudem napadla, se týkají pouze konkrétních skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Zásadní právní význam by mohla přípustnost dovolání v této věci založit pouze skutečnost, že napadený rozsudek řeší pro rozhodnutí určující otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „uznání dluhu“ žalovaným ze dne 1. 10. 1995 bylo neplatné pro neurčitost proto, že závazek nebyl dostatečně identifikován.
Dovolací soud se však s právním názorem odvolacího soudu ztotožňuje, jelikož v předmětné listině je uvedena pouze částka ve výši 184.637,- Kč s tím, že jde o dluh za odebrané a nezaplacené zboží s odkazem na přílohu (jež se ve spise nenalézá, přičemž dovolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení nebyla tato příloha předložena). Jak vyplývá z doplnění ze dne 14. 1. 1999 (ve spise č. l. 7), zahrnuje částka 184.637,- Kč část z faktury č. 711 6 060 (znějící původně na 107.288,70 Kč, po částečné úhradě pak zbývá částka 70.000,- Kč) a dále částky 34.770,- Kč na základě faktury č. 804 6 032 a 69.540,- Kč na základě faktury č. 804 6 069. Zbytek však tvoří podle rozpisu žalovaného úroky z prodlení 8.261,- Kč a 2.066,- Kč z tzv. penalizačních faktur, což ovšem nejsou případy „odebraného a nezaplaceného zboží“. Správně proto dospěl odvolací soud k závěru, že takové „uznání dluhu“ je nedostatečnou identifikací závazku, který tak byl neurčitý.
Ani v druhém závěru, který dovolatelka napadá, tj. že mezi účastníky nebyla prokázána existence kupní smlouvy a tedy smluvní vztah, popř. dohoda o kupní ceně nebo o způsobu jejího určení, nelze dovodit rozpor s hmotným právem, protože z části nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky o vzniku smluvního vztahu (ustanovení §448 odst. 2 ve vazbě na §409 odst. 2 obch. zák. je v daném případě neaplikovatelné), z části nejde o otázku právní (nýbrž o otázku skutkovou), podřaditelnou dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b). o. s. ř., kterýžto důvod jako jediný je možno z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. uplatnit.
V tomto ohledu tedy musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývající části ve věci samé týkající se částky 34.770,- Kč s příslušenstvím pak musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §234b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady řízení za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. v částce 7.500,- Kč a dále jeden režijní paušál hotových výloh, v částce 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., celkem tedy 7.800,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu