ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1777.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. Č.s., a. s., , zastoupené Mgr. J. V., advokátem, proti žalovanému JUDr. M. H., , o ochranu obchodního tajemství a proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod č.j. 55 Cm 87/2005-54, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2006, č.j. 3 Cmo 109/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.934,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. V., advokáta.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti porušení obchodního tajemství a jednání nekalé soutěže podanou žalobou, v níž požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se porušování obchodního tajemství a zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v částce 300.000,- Kč a dále povinnost uhradit žalobkyni náklady soudního řízení.
Dle žalobního tvrzení se žalovaný dopustil porušení obchodního tajemství i jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni podle ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a současně podle ustanovení §51 obch. zák.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j. 55 Cm 87/2005-54, uložil žalovanému povinnost zdržet se jednání spočívajícího v nabízení zprostředkovatelských nebo poradenských služeb spojených s pojistnými smlouvami uzavřenými žalobkyní do 30. 4. 2004 (výrok I.), povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 56.806,40 Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. září 2006, č. j. 3 Cmo 109/2006-74, p o t v r d i l rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 40.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak v rozsahu povinnosti zaplatit dalších 260. 000,- Kč výrok II. z m ě n i l tak, že žalobu v tomto rozsahu z a m í t l (I. výrok), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 24.384,60 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.293,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení které předcházelo jeho vydání (podle §206, §212 a §212a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). a dospěl k závěru, že odvolání žalované je jen zčásti důvodné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně měl pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu (návrhy na jejich doplnění provedením dalších důkazů zde ani žádné nebyly) a z těchto zjištění učinil i odpovídající závěry o důvodnosti jak zdržovacího nároku tak i nároku na zadostiučinění v penězích - zde ovšem vyjma úvahy o částce, jež se jeví jako přiměřená vzniklé újmě. Odvolací soud proto pro stručnost ve svém rozhodnutí na tato zjištění a jejich hodnocení skutkové i právní odkazuje a sám z nich dále vychází.
Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v nabídce žalovaného na uzavření smlouvy o obstarání věci s provizí 2.000,- Kč nešlo o vyrozumění o nároku a nabídku „občanské výpomoci“ (dle tvrzení žalovaného), ale o zneužití získaných údajů k podnikání, o zprostředkování výplaty pojistného plnění, na které však nárok již předtím vznikl a žalovaný tuto skutečnost znal z doby své pracovní činnosti u žalobkyně. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud konstatoval, že žalovaný svým jednáním využil pro sebe skutečnosti, tvořící způsobilý předmět obchodního tajemství (§17 obch. zák.) a žalobkyni tak náleží nároky podle §20 a §53 obch. zák. Jednání žalovaného má podle závěru soudů obou stupňů nekalosoutěžní povahu podle §44 odst. 1 obch. zák. a naplňuje zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže podle §51 obch. zák. (porušení obchodního tajemství).
Krajský soud v Hradci Králové dovodil, že žalobě bylo správně vyhověno a uložena žalovanému povinnost zdržet se pokračování závadného jednání (nabízení služeb k pojistným smlouvám uzavřeným žalobkyní do 30.4.2004) do budoucna, čímž je možnost opakování závadného jednání vyloučena.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o újmě žalobkyně, jež jí vznikla z jednání žalovaného - snížení dobré pověsti žalobkyně a jejího dobrého jména u veřejnosti, v okruhu zákazníků skutečných či možných. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval vzniklou újmu žalobkyně za natolik výraznou, aby bylo zaplacení 300.000,- Kč považováno za přiměřené zadostiučinění. Za rozhodné považoval odvolací soud skutečnost, že to byla sama žalobkyně, kdo svou liknavostí s vyplácením předmětných pojistných nároků vytvořil prostor k jednání žalovaného, tj. že mu umožnila, aby mohl nabízet oprávněným osobám (za provizi) to, co měla žalobkyně sama bez dalšího učinit. Tím, že její liknavost vyšla najevo (nejméně v okruhu oslovených osob), sama žalobkyně se přičinila o svou újmu na dobrém jménu a pověsti spolehlivého partnera. Odvolací soud s přihlédnutím k povaze závadného jednání, jeho intenzitě, rozsahu, předpokládanému dopadu i okolnostem, jimiž sama žalobkyně přispěla ke vzniku jí vzniklé újmy, dospěl k závěru, že se jeví jako přiměřené, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 40.000,- Kč.
Z těchto důvodů odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, rovněž tak i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 40.000,- Kč, jinak tento výrok II. změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak. že žalobu o zaplacení dalších 260.000,- Kč zamítl. Protože žalobkyně uspěla v obou uplatněných nárocích, náleží jí plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje, jak vyplývá z obsahu dovolání, za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., neboť má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam a řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a navíc ji řeší v rozporu s hmotným právem. Důvodnost svého dovolání opřel žalovaný o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel vytýká soudu odvolacímu i soudu prvního stupně, že v daném případě dovozují porušení obchodního tajemství nesprávným hodnocením důkazů, pokud seznam osob oslovených žalovaným považují za seznam osob, které měly s žalobkyní uzavřeny pojistné smlouvy. Dovolatel připouští, že pojistná smlouva může za určitých okolností tvořit obchodní tajemství pojistitele (tedy v tomto případě žalobkyně), avšak tvrdí, že v daném případě byla veřejně deklarována a používána jako obchodní trik Penzijního fondu Č. s., a.s. k získání dalších klientů. Dovolatel je přesvědčen, že je lhostejné, jakým způsobem se oprávněná osoba dozví o svém právním nároku, že tento způsob či cesta nemůže být cestou nezákonnou, nemůže být nekalosoutěžní. Jednání žalovaného, tedy upozornění obmyšlené osoby na její právo, nemůže být tedy dle tvrzení dovolatele jednáním nekalosoutěžním, zejména když ani nenaplňuje jednotlivé znaky, které pojmově vymezují obchodní tajemství. V tomto ohledu jsou rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podle tvrzení dovolatele právně nesprávná.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že je právně nesprávným také jeho tvrzení, že žalovaný zneužil získaných údajů k podnikání; toto tvrzení nemá oporu v žádném z provedených důkazů a je v rozporu i s hmotným právem; stejně tak nemá oporu v žádném z provedených důkazů úvaha odvolacího soudu, že „podnikání“ mělo přinést žalovanému na provizích cca 20.000,- Kč zisku.
Dovolatel poukázal na to, že se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o újmě žalobkyně, přičemž nemajetková újma žalobkyně je jen konstrukcí vytvořenou oběma soudy při hodnocení důkazů, které ve skutečnosti neprokazují nemajetkovou újmu žalobkyně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala vyjádření k dovolání, v němž uvádí, že předmětné dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny procesní předpoklady stanovené §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně namítá, že žalovaný ve svém dovolání nijak nespecifikuje otázku, jejímuž vyřešení by dovolací soud měl přiznat zásadní právní význam. Domnívá se, že z podaného dovolání ani z rozhodnutí v předchozích řízeních žádná takováto otázka nevyplývá, jelikož veškerá rozhodnutí soudů jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou. Z uvedených důvodu navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání odmítl. Žalobkyně dále zmiňuje, že žalovaný ve svém dovolání neuvádí, proti jakému výroku odvolacího soudu jeho dovolání směřuje; podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není však dovolání přípustné proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu nalézacího v části o přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč, proto se žalobkyně domnívá, že žalovaný své dovolání směřuje pouze proti výroku odvolacího soudu o povinnosti zdržet se závadného jednání. Žalobkyně navrhuje, pro případ, že by dovolací soud dospěl v této části dovoláním napadeného rozsudku k názoru, že podané dovolání je přípustné, aby toto dovolání zamítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když se spokojil s nesprávně zjištěným skutkovým stavem ze strany soudu prvního stupně, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že jednání žalovaného má být jednáním nekalosoutěžním. Dovolatel směřoval na dovolací důvody podle §241a odst. 3 písm. a) o.s.ř..
Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně věcného posouzení uplatněného nároku žalobkyně v části, jíž se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se jednání spočívajícího v nabízení zprostředkovatelských nebo poradenských služeb spojených s pojistnými smlouvami uzavřenými žalobkyní do 30. 4. 2004. Dovolací soud, stejně jako oba nižší soudy, shledal, že jednáním žalovaného byly splněny kumulativně všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule). Není proto nutné řešit další otázky, např. zda navíc ještě došlo či nedošlo k porušení obchodního tajemství. O čin nekalé soutěže se jedná již jen při splnění podmínek obecné skutkové podstaty, přičemž nemusí být současně naplněny také podmínky konkrétní skutkové podstaty, v daném případě porušení obchodního tajemství. I přesto dovolací soud považuje za správné a opodstatněné také závěry obou soudů ohledně věcného posouzení předmětného obchodního tajemství a ohledně porušení obchodního tajemství jednáním žalovaného.
Dovolací soud se ztotožňuje také s rozhodnutím odvolacího soudu v otázce přiměřenosti výše zadostiučinění, tj. považuje částku 40.000,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit jako zadostiučinění za újmu žalobkyni, za přiměřenou.
Dovolatel dále přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto není možné v rámci dovolacího řízení v souzené věci se zabývat ani tvrzenou vadou řízení, která – i kdyby byla opodstatněná – není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, zajede úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 12.250,- Kč (§3 odst. 1, §8, §10 odst. 3, 15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 2.384,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 14.934,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu