ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1903.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1903/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně O.V., zastoupené Mgr. A. Ž., advokátkou, proti žalované R. s.r.o., zastoupené Mgr. O. Š., advokátem, o 2 416 443,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 134/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 29 Co 282/2006-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. O. Š.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. února 2006, č.j. 21 C 134/2005-142, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu o částku 2 416 443,75 Kč, uložil žalobkyni doplatit České republice soudní poplatek a rozhodl o nákladech řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalobkyně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s právními závěry, které z něho soud prvního stupně dovodil. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dne 6. srpna 2002 byla uzavřena mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem smlouva o dílo na zhotovení stavby „Výroba a montáž ocelové konstrukce na zastřešení sportovního hřiště“ s termínem plnění do 30. prosince 2002, přičemž dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 23. září 2002 byla sjednána nová doba plnění do čtyř měsíců ode dne nabytí právní moci stavebního povolení týkajícího se předmětu díla. V této smlouvě, kterou soudy obou stupňů kvalifikovaly jako obchodně závazkový vztah, byla rovněž platně sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení zhotovitele s dodáním díla, jejíhož zaplacení se žalobkyně v řízení po žalované domáhala. Zajištění stavebního povolení bylo podle zjištění soudů předmětem smlouvy č. ok-07/02, kterou účastníci řízení uzavřeli dne 2. července 2002.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalovaná nemohla sjednané dílo dokončit, neboť jí v tom bránila překážka vyplývající z veřejnoprávního předpisu – zákona č. 50/1976 Sb. (dále též jen „stavební zákon“), která spočívala v nevydání stavebního povolení na zhotovení sjednaného díla. K této situaci došlo podle odůvodnění napadeného rozhodnutí proto, že žalobkyně, která, ač stavebníkem a tudíž jedinou osobou oprávněnou podle §58 odst. 1 stavebního zákona žádost o stavební povolení podat, o ně nezažádala a ani k podání žádosti žalovanou přes její výzvy nezmocnila. Tím se podle shodného názoru soudů obou stupňů sama dostala do prodlení podle §370 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) s poskytnutím součinnosti nutné k tomu, aby žalovaná mohla svou smluvní povinnost – dokončit stavbu – splnit. To má podle §365, věty druhé, obch. zák. ten důsledek, že žalovaná není v prodlení, protože nemohla svůj závazek splnit v důsledku prodlení žalobkyně. Podle názoru odvolacího soudu povinnost žalobkyně poskytnout žalované součinnost (zajistit stavební povolení) v posuzované věci nevyplývá ze smluvních ujednání účastníků, nýbrž z veřejnoprávního předpisu – stavebního zákona. Pakliže se žalovaná do prodlení se splněním své smluvní povinnosti nedostala, odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nárok na sjednanou smluvní pokutu nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) [dovolatelka měla patrně na mysli §237 odst. 1 písm. c)] a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť v rozporu s hmotným právem řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu navíc nebyla dosud řešena.
Přisvědčit závěru odvolacího soudu, že stavební povolení měla zajistit žalobkyně v rámci tzv. spolupůsobení ve smyslu §370 obch. zák., by podle dovolatelky bylo popřením zásady, že závazky mají být dodržovány. Znamenalo by to, že dlužník, který nesplní řádně a včas svůj závazek a který pro jeho splnění až do uplynutí sjednané doby plnění nic neučiní, požaduje v době prodlení se splněním svého závazku splnit totožný závazek od věřitele jako spolupůsobení podle §370 obch. zák. Dovolatelka proto s uvedeným závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a obhajuje názor, že stavební povolení bylo věcí žalované, která se ho zavázala ve smlouvě zajistit, vyfakturovala ho žalobkyni, která za ně zaplatila. Dále poukazuje na to, že ač smlouvu o dílo vypracovala sama žalovaná, žádné spolupůsobení a tedy ani písemné zmocnění k zajištění stavebního povolení si v ní nevyhradila, přičemž poprvé je požadovala až dne 9. září 2006, tedy v době, kdy již byla po delší dobu s předáním stavebního povolení a stavby v prodlení. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že o stavební povolení měla příslušný stavební úřad požádat žalovaná; pokud by tak učinila, mohl po ní stavební úřad plnou moc požadovat. V této souvislosti rovněž namítá, že jakékoliv spolupůsobení v podobě plné moci nemohla ani poskytnout, protože byla žalobkyní písemně ujišťována, že stavební povolení bylo vydáno a že je má k dispozici.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil svým závěrem, že povinnost žalované zajistit stavební povolení ze smlouvy o dílo č. ok-07/02 ze dne 2. července 2002 nevyplývá. Podle jejího názoru odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §266 odst. 1 obch. zák., jestliže hodnotil jako nedostatek smlouvy tu skutečnost, že v ní není konkretizována stavba, jíž se má stavební povolení týkat. Podle dovolatelky uvedená smlouva opravňovala žalovanou k jednání se stavebním úřadem, který by si event. mohl vyžádat od žalobkyně plnou moc ke stavebnímu řízení. Pakliže smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zajištění stavebního povolení, název konkrétní stavby neobsahovala, je třeba podle dovolatelky dovodit, že byla ve vztahu ke třetím osobám generálním zmocněním žalované k zajištění jakéhokoliv stavebního povolení. V této souvislosti se dovolatelka domáhá aplikace §266 odst. 4 obch. zák., neboť návrh smlouvy vystavila žalovaná, a proto případné pochybnosti je třeba vykládat k její tíži.
Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodování nepřihlédly k tomu, že ji žalovaná zcela úmyslně uváděla v omyl, jestliže ji ujišťovala o tom, že veškeré své smluvní povinnosti ze smlouvy ze dne 2. července 2002 (tedy i zajištění stavebního povolení) řádně splnila. Jestliže zajištění stavebního povolení bylo její smluvní povinností, pak uplatňovala-li jeho opatření po žalobkyni, měly soudy tuto situaci posoudit jako výkon práva, který ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudy obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru žalované nemá dovolání žalobkyně potřebné formální náležitosti, neboť z něho není zřejmé, proti kterému rozhodnutí odvolacího soudu a v jakém rozsahu směřuje. Kromě toho se domnívá, že napadené rozhodnutí není přípustné, neboť nemá zásadní právní význam. Poukazuje na to, že otázka vztahu mezi smluvním závazkem dlužníka a spolupůsobením věřitele byla již dovolacím soudem opakovaně řešena a odvolací soud při jejím řešení postupoval s touto judikaturou v souladu, přičemž se nedopustil ani žádného dalšího tvrzeného rozporu s hmotným právem. Žalovaná se podrobně vyjádřila k dovolacím námitkám s tím, že je pokládá za nedůvodné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl s tím, že žalované bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
K závěru o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozsudku, a tím i k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nedospěl.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka staví své námitky (stejně jako v odvolání, o němž odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval) na názoru, že dle smlouvy o dílo č. ok-07/02 ze dne 2. července 2002, která předcházela uzavření smlouvy o dílo ze dne 6. srpna 2002, byla žalovaná zmocněna k zajištění vydání stavebního povolení pro předmětnou stavbu a tudíž bylo její povinností vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu zajistit. Tuto námitku shledal odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí jako nedůvodnou na základě zjištění, že z obsahu smlouvy o dílo č. ok-07/02 ze dne 2. července 2002 nelze vůbec zjistit, k jaké akci měla žalovaná stavební povolení zajistit. Kromě toho však tato smlouva podle jeho názoru neobsahuje ani zmocnění žalované zastupovat žalobkyni jako stavebníka ve správním řízení o vydání stavebního povolení, proto i ke splnění závazku z této smlouvy byla nutná součinnost žalobkyně spočívající v udělení plné moci. Tomuto posouzení odvolacího soudu, jakož i jeho výkladu a použití ustanovení §365 a §370 obch. zák. nelze vytknout žádné právní pochybení, jež by odůvodňovalo závěr o jeho tvrzené rozpornosti s hmotným právem. Otázka výkladu cit. ustanovení není ani takovou otázkou, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. 32 Odo 225/2003, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005). Navíc otázka věřitelova prodlení v důsledku neposkytnutí nutného spolupůsobení k vydání stavebního povolení byla řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2008.
Dovolací soud rovněž nemohl přihlédnout k těm dovolacím námitkám, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že při rozhodování o žalobním nároku nepřihlédl ke skutečnostem, na něž v dovolání poukazuje. Dovolatelka totiž patrně přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je zvažována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu bylo v posuzované věci (srov. shodně již shora cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu