ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1919.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1919/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. s.r.o., se sídlem v, zastoupené JUDr. B. M., advokátkou, se sídlem v , proti žalované D. s.r.o., se sídlem v , zastoupené Mgr. J. K., advokátem, se sídlem v , o 73.626,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 113 C 283/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 15 Co 451/2006-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 27. února 2006, č.j. 113 C 283/2005-87, uložil žalované zaplatit žalobkyni 73.626,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zboží, jehož zaplacení se žalobkyně v řízení po žalované domáhala, jí bylo žalobkyní bezesmluvně dodáno. Pakliže žalovaná toto zboží, které bylo vlastnictvím žalobkyně, žalobkyni nevrátila a ani jí nezaplatila vyúčtovanou kupní cenu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. Proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zůstala mezi účastníky spornou otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně s ohledem na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 18. října 2001 uzavřenou mezi ní a společností L. stavební a bezpečnostní s.r.o. a dále okolnost, zda žalovaná získala dodáním zboží majetkový prospěch právě na úkor žalobkyně.
Odvolací soud vzal po doplněném a zopakovaném dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. října 2001 za správné skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož si žalovaná objednala předmětné zboží u společnosti T. C. s.r.o. a že se souhlasem této společnosti jí bylo zboží dodáno žalobkyní. Podle posouzení odvolacího soudu byla mezi společností T. C. s.r.o. (jako prodávající) a žalovanou (jako kupující) podle §409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) platně uzavřena kupní smlouva, z níž vznikla prodávající povinnost sjednané zboží dodat a kupující vznikla povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu. Pakliže s ohledem na předmět koupě nebyl závazek prodávající vázán na její osobní vlastnosti, aplikoval odvolací soud na zjištěný skutkový stav §332 odst. 1 obch. zák., podle něhož byla žalovaná povinna přijmout plnění závazku, které jí se souhlasem prodávající, jenž byl v řízení prokázán, nabídla žalobkyně, přičemž přijetím tohoto plnění závazek prodávající k dodání zboží dle ustanovení §324 odst. 1 obch. zák. zanikl. Tím, že žalobkyně závazek za společnost T. C. s.r.o. splnila, došlo podle odvolacího soudu k tzv. subrogaci upravené v §332 odst. 2 obch. zák., tedy k situaci, kdy žalobkyně vstoupila do práv věřitele a stala se věřitelem pohledávky k zaplacení kupní ceny dodaného zboží, a kdy v důsledku této subrogace vznikla žalované povinnost uhradit kupní cenu žalobkyni. Za tohoto stavu soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil, dovodil-li, že jde mezi účastníky o vztah z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž považuje za bezvýznamnou pro rozhodnutí věci otázku, kdo byl vlastníkem dodaného zboží.
Odvolací soud nepřihlédl k námitce žalobkyně, že vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o vymáhání pohledávky, a nikoli o jejím postoupení, neboť toto její tvrzení je podle jeho názoru v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným v písemné smlouvě a tento projev vůle nelze výkladem doplňovat, měnit či nahrazovat. Rovněž tak nepřisvědčil názoru žalobkyně o neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a L. stavební a bezpečnostní s.r.o. došlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení žalobkyní v řízení vymáhané pohledávky, na základě níž uvedená společnost nabyla nejen postupovanou pohledávku, ale i aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění. Dovodil-li pak soud prvního stupně, že aktivní věcnou legitimaci získala žalobkyně zpět, odvolací soud se s tímto jeho posouzením neztotožnil. V této souvislosti konstatoval, že ke změně subjektů závazkového vztahu může dojít pouze na základě zákona nebo na základě právních úkonů, s nimiž právní předpisy takový následek spojují. Pakliže platná právní úprava nespojuje změnu v osobě věřitele s výpovědí či odstoupením od postupní smlouvy, ani s okolností, že postupník považuje smlouvu za zrušenou prohlášením za neplatnou pro neprovedení fakturačních změn a přestane pohledávku evidovat ve svém účetnictví a nevymáhá ji, jak dovozoval nesprávně soud prvního stupně, mohlo podle názoru odvolacího soudu dojít po uzavření postupní smlouvy k následné změně v osobě věřitele pouze zpětným postoupením pohledávky žalobkyni jako původnímu věřiteli. To však v řízení prokázáno a ani tvrzeno nebylo. Za této situace odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k vymáhání postoupené pohledávky, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Vady řízení se podle názoru dovolatelky dopustil soud prvního stupně a to tím, že v rozporu se zásadou rovnosti stran a zásadou projednací provedl stranami nenavržený důkaz smlouvou o postoupení pohledávky, který byl ku prospěchu jedné ze stran a to žalované. Za situace, kdy žalobkyně prokázala pravdivost svého tvrzení, že žalovaná od ní zboží odebrala a tím se obohatila, aniž by žalobkyni poskytla protiplnění, namítá, že pokud by soud uvedený důkaz neprovedl, žalobkyně by ve sporu uspěla. K tomu však v důsledku nesprávného postupu soudu nedošlo a ve věci uspěla žalovaná, aniž se o to jakkoli zasloužila.
Právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud svým závěrem o platném uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, když v rozporu s výsledky provedeného dokazování ji posuzoval pouze podle její formy, a nikoli podle jejího obsahu, který byl s formou v rozporu. Dovolatelka s tímto posouzením nesouhlasí a namítá, že smlouva vykazuje řadu nedostatků, v jejichž důsledku se stává nejasnou a nesrozumitelnou, přičemž její obsah rovněž odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. Podle názoru dovolatelky není ve smlouvě jasně určeno, která ze smluvních stran má být postupníkem a která postupitelem, postupovaná pohledávka není přesně specifikována, některá ustanovení jsou navzájem v rozporu a z obsahu smlouvy není zřejmé, co konkrétně smluvní strany smlouvou sledovaly. Z tohoto důvodu má za to, že smlouva je od samého počátku neplatná. Pokud by měl obstát názor odvolacího soudu, že smluvní strany měly v úmyslu postoupit pohledávku a změnit tak osobu věřitele, nemohla by být podle dovolatelky splatnost kupní ceny vázána až na úhradu postoupené pohledávky, jak bylo sjednáno, neboť takové ustanovení by bylo v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Aby tomu tak nebylo, je třeba smlouvu vykládat v souladu s tím, co jejím sjednáním smluvní strany skutečně zamýšlely, a tím je závazek smluvní strany označené jako postupitel vymáhat pro žalobkyni dlužné částky od dlužníka, jímž byla žalovaná. Stejně tak vnímala smlouvu společnost L. stavební a bezpečnostní s.r.o., která se po uzavření smlouvy o postoupení pohledávek nepovažovala za věřitele předmětné pohledávky, nýbrž za pouhého prostředníka mezi žalobkyní a žalovanou, přičemž shodně pochopila důsledky smlouvy i žalovaná, která za svého věřitele považovala i nadále žalobkyni, což je zřejmé i z plateb jiných pohledávek, které měly být dle názoru odvolacího soudu touto smlouvou rovněž postoupeny.
Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelka odkázala na již uplatněné dovolací důvody. Setrvávajíc na názoru, že k postoupení pohledávky na třetí osobu nedošlo, uvedla, že se jí teprve po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu podařilo získat dokument – smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 12. listopadu 2001, která byla uzavřena mezi společností L. stavební a bezpečnostní s.r.o. a žalobkyní, jejímž předmětem je zpětné postoupení žalované pohledávky žalobkyni. Na doložení pravdivosti tohoto tvrzení navrhla provedení důkazu dohledanou smlouvou a výpovědí likvidátora společnosti L. stavební a bezpečnostní s.r.o., v jejímž archivu byla smlouva nalezena.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka namítala, že řízení bylo zatíženo vadou, kterou spatřovala v provedení účastníky nenavrženého důkazu.
Podle ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. platí, že nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Provedl-li soud v posuzované věci bez návrhu účastníků důkaz listinou – smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. října 2001 uzavřenou mezi žalobkyní a společností L. stavební a bezpečnostní s.r.o., která byla obsažena ve vyžádaném vyšetřovacím spisu Policie ČR - postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř. Skutečnost, že žalobkyně uzavřela s třetí osobou smlouvu o postoupení pohledávky, je skutečností významnou pro rozhodnutí věci, kterou byli povinni tvrdit dle §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. účastníci řízení. Jestliže účastníci řízení v tomto směru svoji povinnost tvrzení nesplnili, nemohli ani navrhnout důkazy k prokázání této skutečnosti. Potřeba provést tento listinný důkaz i bez návrhu účastníků nepochybně vyšla v řízení najevo, neboť jím mohla být prokázána významná skutečnost (otázka aktivní věcné legitimace) pro rozhodnutí věci. Názor dovolatelky, že provedením tohoto důkazu, který byl „prospěšný“ pouze jedné ze stran, soud porušil zásadu rovnosti účastníků, nemá proto jakékoliv opodstatnění.
Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost právního závěru odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. října 2001 uzavřené mezi žalobkyní a společností L. stavební a bezpečnostní s.r.o.
Podle ustanovení §524 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Dovolací soud žádné tvrzené pochybení odvolacího soudu při posuzování uvedené smlouvy neshledal. Postupovaná pohledávka je ve smlouvě zcela jednoznačně a nezaměnitelně identifikována číslem faktury (), výší pohledávky (73.626,- Kč), osobou dlužníka (D., s.r.o.), jakož i důvodem vzniku (dodání zboží), přičemž úmyslem účastníků bylo podle jejich jazykového vyjádření ve smlouvě (viz například její bod 2.1) postoupit pohledávku, jež je předmětem žaloby. Odvolací soud proto postupoval správně, posoudil-li tvrzení dovolatelky o vůli stran uzavřít smlouvu pouze o vymáhání pohledávek v rozporu s jazykovým projevem v písemné smlouvě, který nelze výkladem doplňovat, měnit či nahrazovat. Dovolatelka se rovněž mýlí, spatřuje-li ve vázanosti úplaty za postoupení pohledávky (a její splatnosti) až na úhradu postoupené pohledávky dlužníkem postupníku rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Protože smlouva o postoupení pohledávky může být uzavřena nejen za úplatu, ale i bezúplatně, není nemravné ani nepoctivé samo o sobě takové ujednání smlouvy, dle kterého poskytnutí úplaty za postoupení pohledávky bude vázáno až na uskutečnění plnění dlužníka postupníku.
Na správnosti závěru odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o postoupení pohledávek nic nemění ani záměna v označení stran smlouvy o postoupení pohledávky (postupitel a postupník), které se její účastníci na několika jejich místech včetně záhlaví nesprávně dopustili.
Za situace, kdy odvolací soud na základě závěru o platném postoupení předmětné pohledávky dovodil, že žalobkyně není k jejímu vymáhání aktivně věcně legitimována, lze uzavřít, že ani dovolací důvod nesprávného právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Zbývá tak posoudit důvodnost posledního z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů, totiž že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka tento dovolací důvod nijak nevymezila, nýbrž pouze odkázala na již uplatněné dovolací důvody, aniž uvedla konkrétně, které skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování nemá. Tím však nevymezila rámec dovolacího přezkumu, a proto se tímto dovolacím důvodem dovolací soud nemohl zabývat. Tvrdila-li pak dovolatelka, že na ni byla zpětně pohledávka postoupena a k prokázání tohoto tvrzení navrhla provedení důkazu výslechem svědka a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. listopadu 2001, která byla uzavřena mezi společností L. stavební a bezpečnostní s.r.o. a žalobkyní a kterou podle svého vyjádření získala až po rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo možné v dovolacím řízení k této nově tvrzené skutečnosti přihlížet a navržené nové důkazy provést. Dovolatelka totiž patrně přehlédla právní úpravu obsaženou v ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v souvislosti s dovolacím řízením nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu