ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2188.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2188/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S., a. s., zast. JUDr. J.L., Ph. D., advokátem proti žalované T. – P., s. r. o., zast. JUDr. J. V., advokátem o zaplacení částky 1.534.930,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 575/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 197/2007-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.319,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta JUDr. J. V.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 197/2007-138, v odst. I. výroku potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. února 2007, č. j. 19 Cm 575/93-115, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 1.534.930,80 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení p. a. od 27. 8. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradě 48.416,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. V., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále v odst. II. výroku rozsudku rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované (na účet jejího právního zástupce) na jejich náhradě 82.969,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §212 o.s.ř. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením, a proto v podrobnostech na jeho rozhodnutí odkázal. Žalobkyně se v souzené věci domáhala žalobou ze dne 2. 8. 1993, doručenou soudu prvního stupně dne 3. 8. 1993, vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost na své náklady opravit reklamovanou vadu spočívající v uvolnění kyselinovzdorných izolací („narušení ochranného nátěru v prostoru zásobníků H 701, H 702, H 747, H 711 B a H 712 na stavebních objektech S0 700 a 701 stavby S 1004 rekonstrukce výrobny O.“), k němuž došlo působením H2SO4 při rekonstrukci výrobny O., na níž žalovaná pro žalobkyni provedla dodávku těchto kyselinovzdorných chemických izolací. Podkladem pro tyto práce byla hospodářská smlouva o dodávce stavebních prací číslo 03 081/B ze dne 11. 2. 1991 uzavřená podle §299 hospodářského zákoníku. Tuto reklamaci žalovaná na společném jednání uznala s tím, že navrhne způsob řešení, k čemuž nedošlo. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 26. 8. 2004 žalobkyně doplnila skutková tvrzení a rozšířila žalobu o nárok na zaplacení částky 1.534.930,- Kč, jež představuje náklady vynaložené žalobkyní v důsledku své obecné prevenční povinnosti zamezení vzniku škody únikem kyseliny sírové skrze vyzdívku hlavní jímky SO 700 přes vadnou izolaci. Žalobkyně tyto vady nechala odstranit v roce 2002 prostřednictvím společnosti Z., s.r.o., za což jí zaplatila dne 24. 2. 2003 shora uvedenou částku. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná stavební práce dle hospodářské smlouvy o dodávce stavebních prací provedla v roce 1991 s vadami, jež žalobkyně reklamovala dne 19. 11. 1992. Ze zápisu ze dne 8. 12. 1992 vyplývá, že vady prací byly žalované oznámeny nejpozději dne 8. 12. 1992, kdy existenci těchto vad potvrdila. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že s ohledem na ust. §763 obchod. zák. a na dobu uzavření předmětné smlouvy i splnění dodávky stavebních prací je nutno na projednávanou věc aplikovat ustanovení zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném od 1. 5. 1990 – dále jen „hosp. zák.“ (článek III. zák. č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní uplatněný nárok je promlčen, jelikož nárok na náhradu škody z vadného plnění byl u soudu uplatněn až podáním ze dne 13. 8. 2004, doručeným soudu prvního stupně dne 26. 8. 2004, takže v ust. §131b odst. 2 hosp. zák. stanovená desetiletá promlčecí lhůta marně uplynula nejpozději dne 9. prosince 2002. Objektivní lhůta tedy marně uplynula ještě přede dnem, kdy žalobkyně právo na náhradu škody dne 26. 8. 2004 uplatnila, přičemž událostí, z níž škoda vznikla, nutno rozumět poskytnutí vadného plnění, popř. okamžik, kdy se toto vadné plnění projevilo. Jelikož institut náhrady škody vzniklé vadným plněním, upravený v hospodářském zákoníku, umožňoval dle odvolacího soudu dosáhnout v podstatě shodného uspokojení s nároky z odpovědnosti za vady, bylo proto možné požadovat jak naturální restituci, tak relutární náhradu, a proto není nutné, aby počátek běhu objektivní promlčecí lhůty byl spojen také se znalostí poškozeného ohledně výše škody. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně judikaturou dovolacího soudu k ust. §106 občan. zák., neboť občanský zákoník a hospodářský zákoník byly na sobě nezávislé předpisy a občan. zák. nelze v souzené věci aplikovat.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 3. dubna 2008 napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ s tím, že dovolání je přípustné dle §237 dost. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam spočívající v posouzení otázky, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda, což je podstatné pro posouzení, kdy začala běžet desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že pojem události, z níž vznikla škoda, nelze ztotožňovat – tak, jak to učinil odvolací soud – s datem, kdy došlo k oznámení vad, popř. s datem, kdy byly vady uznány žalovanou. Dovolatelka dále uvedla, že nemohla v době oznámení vad, tj. v době, kdy byly vady žalovanou uznány, předpokládat, že žalovaná vady neodstraní a že bude nucena nechat odstranit tyto vady na vlastní náklady. Je tedy dle dovolatelky zřejmé, že v případě, že by došlo toliko k vadnému plnění a vady by byly žalovanou z titulu odpovědnosti za vady bezplatně odstraněny, nedošlo by ke vzniku škody na straně žalobkyně v důsledku porušení povinnosti žalovanou. Žalobkyně je přesvědčena, že událostí, z níž škoda vznikla, je tedy nejen porušení povinnosti povinného spočívající ve vadném plnění, avšak rovněž objednání opravy vadné jímky a vynaložení finančních prostředků na její opravu, přičemž tento okamžik je totožný s okamžikem vzniku škody. Z toho je zřejmé, že událost, z níž škoda vznikla, nemohla nastat před okamžikem, kdy škoda vznikla. Má-li být uplatněný nárok považován za nárok na náhradu škody, musí jít o tzv. skutečnou škodu dle ust. §147 odst. 1 hosp. zák. Ke zmenšení majetku žalobkyně ve smyslu uvedeného ustanovení došlo až dne 24. 2. 2003, kdy žalobkyně uhradila náklady na opravu hlavní jímky SO 700 společnosti Z. s.r.o. ve výši žalované částky, a proto teprve až od tohoto dne je nutno počítat objektivní desetiletou promlčecí lhůtu. Z uvedeného je dle dovolatelky patrné, že její nárok uplatněný v žalobě není promlčen, a proto závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 25. dubna 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná a uvedla, že dle jejího názoru jsou tvrzení žalobkyně účelová. Je přesvědčena, že ke vzniku škody na majetku došlo skutečně dne 8. 12. 1992 a objektivní lhůta podle §131b odst. 2 hosp. zák. uplynula dnem 9. 12. 2002 a svůj právní názor opírá o judikaturu a odbornou literaturu. S ohledem na shora uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka uplatnila – posuzováno z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) - dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam spočívající v posouzení otázky, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda, což je podstatné pro posouzení, kdy začala běžet desetiletá objektivní lhůta. Dovolatelka je přesvědčena, že jí jednáním žalované vznikla tzv. skutečná škoda ve smyslu ust. §147 odst. 1 hosp. zák. Ke zmenšení majetku žalobkyně ve smyslu uvedeného ustanovení dle jejího názoru došlo až dne 24. 2. 2003, kdy žalobkyně uhradila náklady na opravu hlavní jímky SO 700 společnosti Z. s.r.o. ve výši žalované částky, a proto teprve až tohoto dne je nutno počítat objektivní desetiletou promlčecí lhůtu, a proto její nárok uplatněný v žalobě není promlčen.
Z uvedeného je zřejmé, že základní spornou otázkou právního posouzení, uplatněnou dovolatelkou, je otázka, od kterého okamžiku běží počátek objektivní desetileté promlčecí lhůty práva na náhradu škody dle hosp. zák..
Ze skutkových zjištění dovolatelkou nezpochybněných vyplývá, že žalobkyně uzavřela s žalovanou hospodářskou smlouvu o dodávce stavebních prací č. 03 081/B ze dne 11. 2. 1991 podle §299 hosp. zák., že žalovaná stavební práce dle hospodářské smlouvy o dodávce stavebních prací provedla v roce 1991 s vadami, jež žalobkyně dne 19. 11. 1992 u žalované reklamovala. Ze zápisu ze dne 8. 12. 1992 vyplývá, že vady prací byly žalované oznámeny nejpozději dne 8. 12. 1992, kdy žalovaná existenci těchto vad potvrdila. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 2. 8. 1993, doručenou soudu prvního stupně dne 3. 8. 1993, vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost na své náklady opravit reklamovanou vadu spočívající v uvolnění kyselinovzdorných izolací vrstvy („narušení ochranného nátěru v prostoru zásobníků H 701, H 702, H 747, H 711 B a H 712 na stavebních objektech S0 700 a 701 stavby S 1004 rekonstrukce výrobny O.“), k níž došlo působením H2SO4 při rekonstrukci výrobny O. na níž žalovaná pro žalobkyni provedla dodávku těchto kyselinovzdorných chemických izolací.
Podáním ze dne 13. 8. 2004 navrhla žalobkyně změnu žaloby- petitu a požadovala, aby žalované byla uložena povinnost 1) na své náklady opravit vadu díla provedeného dle hospodářské smlouvy o dodávce stavebních prací ze dne 11. 2. 1991 č. 03081/B spočívající v uvolnění izolační vrstvy na jímce označené vnitropodnikovou systematikou žalobkyně jako objekt SO 701 umístěný v areálu žalobkyně a 2) zaplatit žalobkyni 1.534.930,80 Kč s příslušenstvím (tj. náklady vynaložené žalobkyní na opravu izolací jímky označené jako SO 700 a zaplacené dne 24. 2. 2003).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2005, č. j. 19 Cm 575/93-82 nepřipustil změnu žaloby týkající se uložení povinnosti odstranit vady izolací u objektu SO 701 a pokud jde o požadavek na zaplacení 1.534.930,80 Kč, byla změna žaloby připuštěna.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobkyně vzhledem k tomu, že žalovaná vady neodstranila, nechala vady izolací u objektu SO 701 v roce 2002 odstranit prostřednictvím společnosti Z., s. r. o., P., náklad na opravu činil částku 1.534.930,80 Kč, a proto žalobkyně požaduje náhradu těchto nákladů, které vynaložila za žalovanou. U druhého objektu – SO 701 - pak oprava izolací provedena nebyla.
Podle §149 hosp. zák. bylo stanoveno, že právo na náhradu škody, která vznikla vadným plněním, není dotčeno zánikem práv z odpovědnosti za vady.
V souzené věci ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že se žalobkyně, pokud jde o úhradu částky 1.534.930,80 Kč, domáhá úhrady náklad, které za žalovanou vynaložila na odstranění vad jejích prací (vadných izolací objektu SO 700). Zároveň je z obsahu spisu a skutkových zjištění zřejmé,k že žalobkyně vady prací včas reklamovala. Právo z odpovědnosti za vady však u soudu uplatnila opožděně, neboť žalobu podala dne 2. 8. 1993 a vady byly reklamovány dne 19. 11. 1992 a 30. 11. 1992, tedy po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty podle ust. §131e odst. 2 písm. a) hosp. zák.
Z toho poté vyplývá, že v posuzovaném případě se lze zaplacení částky 1.534.930,80 Kč domáhat jako škody vzniklé vadným plněním, z čehož správně vycházel i odvolací soud.
Soudy obou stupňů dále založily svá rozhodnutí na závěru, že za stavu, kdy žalovaná v roce 1991 provedla dílo vadně, což jí bylo žalobkyní oznámeno nejpozději dne 8. 12. 1992, kdy žalovaná existenci těchto vad rovněž potvrdila, započal běh objektivní promlčecí doby dnem 8. 12. 1992, neboť „nejpozději tímto dnem došlo k události, z níž následně vznikla škoda v důsledku neodstranění vad prací žalovaným“.
Dle ust. §131b odst. 2 hosp. zák. činí promlčecí lhůta práva na náhradu škody dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
Lze přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že „nejpozději“ dnem, kdy žalobkyně žalované oznámila vady díla a ta existenci těchto vad potvrdila, „došlo k události, z níž následně vznikla škoda v důsledku neodstranění vad prací žalovaným“.
Běhu objektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody dle hosp. zák. tedy počíná obecně běžet ode dne, kdy došlo k protiprávnímu jednání žalované.
Z toho je zřejmé, že pojem událost, z níž škoda vznikla, ve smyslu citovaného ustanovení zahrnuje jen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, nikoli již vznik škody samotné, tj. v daném případě vynaložení nákladu na odstranění vad plnění.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že „pokud by byl počátek běhu objektivní promlčecí lhůty vázán také na znalost odběratele o přesné výši škody či dokonce na okamžik, kdy ke zmenšení jeho majetku došlo (…), znamenalo by to v řadě případů, že tu vůbec nebude existovat (resp. nenastane) okamžik rozhodný pro počátek běhu dotčené lhůty“ (č. l. 139).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) řešil otázku počátku běhu objektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody dle §131b odst. 2 hosp. zák. v souladu s hmotným právem, nezbývá než uzavřít, že dovolání není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované na tyto náklady částku 20.319,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 a §15, §18 odst. 1, vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř. – včetně DPH).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu