ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.233.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce T. s. m. J., zast. advokátem, proti žalované K. S., s.r.o., zast. advokátem, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 36 Cm 259/2006, o zaplacení částky 172.630,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v O. ze dne 14. srpna 2007, č. j. 2 Cmo 274/2007-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Vrchní soud v O. jako soud odvolací usnesením ze dne 14. srpna 2007, č. j. 2 Cmo 274/2007-26, potvrdil usnesení Krajského soudu v B. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 5. 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-20, jímž tento soud odmítl odpor žalované proti platebnímu rozkazu ze dne 23. 3. 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-13; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že ve smyslu §206, §212, §212a o.s.ř. přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. 11. 2006 po žalované domáhal zaplacení částky 172.630,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vydal dne 23. 3. 2007 platební rozkaz, jenž byl dle doručenky žalované doručen dne 6. 4. 2007. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor datovaný 26. dubna 2007, jenž byl téhož dne doručen soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když odpor žalované proti platebnímu rozkazu ze dne 23. 3. 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-13, pro opožděnost (§174 odst. 3 o.s.ř.) odmítl, poněvadž v souzené věci byl platební rozkaz doručen žalované dne 6. 4. 2007 a patnáctidenní lhůta k podání odporu začala běžet ode dne 7. 4. 2007 a její poslední den připadl na pondělí (nejbližší pracovní den) 23. 4. 2007, přičemž odpor byl osobně žalovanou doručen soudu prvního stupně dne 26. 4. 2007, tj. po patnáctidenní zákonné lhůtě (§172 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora, přičemž účastníky řízení poučil o nepřípustnosti dovolání proti tomuto jeho usnesení.
V dovolání ze dne 25. října 2007, osobně doručenému soudu prvního stupně dne 26. 10. 2007, napadla žalovaná usnesení odvolacího soudu s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a své námitky podřadila ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že platební rozkaz ze dne 23. 3. 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-13, doručovaný soudem prvního stupně byl převzat M. H., servisním technikem žalované, tj. osobou, jež není dle §47 odst. 2 o.s.ř. oprávněna přejímat zásilky do vlastních rukou, neboť nešlo o člena statutárního orgánu či o zaměstnance, jenž byl statutárním orgánem pověřen k zastupování společnosti k takovému úkonu nebo prokuristou. Platební rozkaz měl být doručen dle §173 odst. 1 o.s.ř. do vlastních rukou a M. H. nebyl ani osobou oprávněnou k přijetí písemností za adresáta dle čl. 21 odst. 3 písm. a) poštovních podmínek ze dne16. 5. 2005, účinných od 1. 6. 2005. Žalovaná neměla na pracovišti místo, jež je označeno jako podatelna a zaměstnanec M. H., jenž převzal zásilku, neměl v popisu práce přebírání pošty. Tuto činnost má v náplni práce zaměstnankyně M. H. Servisní technik M. H. zaměstnanci pošty ve smyslu čl. 21 odst. 3 písm. b) poštovních podmínek neprokázal, že je oprávněnou osobou k přebírání písemností na základě hodnověrného písemného prohlášení opatřeného razítkem adresáta nebo doplněného poznámkou, že adresát razítko nepoužívá, neboť takové prohlášení nikdy nepodepsal. Zaměstnanec Č. p., s. p. musel vědět, že k převzetí pošty je určena jiná osoba a že může předat písemnost jiné osobě jen na základě potvrzeného prohlášení. Z výše uvedeného je dle dovolatelky zřejmé, že platební rozkaz ze dne 23. 3. 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-13, nebyl ve smyslu §47 o.s.ř., zák. č. 29/2000 Sb. a čl. 18 a 21 poštovních podmínek řádně doručen a že podaný odpor nebyl podán pozdě.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud nejprve v souladu s ust. §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté aby zrušil dle §243b odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud odmítl odpor žalované proti platebnímu rozkazu pro jeho opožděnost dle §174 odst. 3 o.s.ř., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, tedy nebylo rozhodováno ve věci samé.
Pokud dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je k tomu třeba uvést, že dle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena §237 odst. 1 písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání dle §237 není dána již jen proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé, upravují ustanovení §238 až §239 o.s.ř.
Dovolání není v dané věci přípustné podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věcech, které jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že ve shora uvedených ustanoveních není obsažena ani možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, a proto dovolání proti usnesení o nákladech řízení není taktéž přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu pro jeho opožděnost není přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, publikované v časopisu Soudní judikatura 89/2002 pod číslem 5/2002). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné, nemohl napadené rozhodnutí přezkoumávat z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelce, který po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobci k rukám jeho advokáta částku 12.257,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 19 % DPH dle §137 odst. 3 o.s.ř.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu