ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2536.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2536/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně H., a.s., proti žalované Č. L., a.s., o zaplacení 268.445,- Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č.j. 2 Cmo 269/2006-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 22.982,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 268.445,- Kč za zboží (oplenový přívěs), které žalovaná obdržela od žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 6. 2000 (dále též jen „smlouva“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2006, č.j. 14 Cm 89/2004-54, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že předmět koupě byl určen pro leasingového nájemce – společnost E., s.r.o. Smlouva v článku III. odstavci 5. obsahovala ujednání o nevyvratitelné právní domněnce spočívající v tom, že odečte-li prodávající na daňovém dokladu, jímž vyúčtuje kupní cenu, zálohu, kterou přímo jemu má uhradit leasingový nájemce, má se za to, že částku odpovídající odečtené záloze prodávající skutečně v plné výši přijal. Žalobkyně fakturou č. 009489 žalované vyúčtovala sjednanou kupní cenu 793.000,- Kč, od níž odečetla zálohu ve výši 268.445,- Kč. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že „obsahovala-li kupní smlouva ujednání o nevyvratitelné právní domněnce, neobstojí tvrzení žalobce o tom, že daňový doklad, který obsahoval odpočet zálohové platby, byl vystaven omylem“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku s 0,05% úrokem z prodlení denně od 26. října 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, včetně zjištění, že smlouva v článku III, bodu 5 obsahovala ujednání o tom, že „je-li na daňovém dokladu prodávajícího, na jehož základě má být hrazena kupní cena, proveden odpočet zálohové platby, a má-li tuto platbu v zastoupení kupujícího provést leasingový nájemce u dodavatele, platí nevyvratitelná právní domněnka, že tuto platbu prodávající skutečně v plné výši přijal“. Na rozdíl od soudu prvého stupně odvolací soud toto ujednání označil za neplatné pro rozpor se zákonem ( §39 obč. zák. ). Dovodil, že právní domněnku nelze založit dohodou stran, neboť jde o „zákonnou konstrukci existence něčeho, o čem není jisté, zda skutečně je.“ Sporné ujednání, ani vystavená faktura s příslušným odpočtem zálohové platby nemají dle odvolacího soudu charakter kvitance ve smyslu ust. §569 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu řízení netvrdila, ani neprokazovala, že by celou sjednanou kupní cenu žalobkyni zaplatila, odvolací soud jí svým rozsudkem tuto povinnost uložil vycházeje z toho, že právo na zaplacení kupní ceny ve smyslu §450 odst. 1 obch. zák. žalobkyni vzniklo, neboť nesporně umožnila žalované nakládat se zbožím. Samotný fakt, že ve faktuře, jíž kupní cenu vyúčtovala, žalobkyně odečetla zálohovou platbu, nemůže žalovanou zbavit povinnosti zaplatit kupní cenu sjednanou ve smlouvě. Smluvní ujednání mezi žalovanou jako leasingovým nájemcem a společností E., s.r.o. jako leasingovým pronajimatelem jsou ve vztahu k předmětu kupní smlouvy bez významu.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dle jejího názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ) a skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází, nemají oporu v provedeném dokazování ( §241a odst. 3 o.s.ř. ). Dovolatelka je přesvědčena, že ujednání obsažené v článku III., odstavci 5. smlouvy je třeba chápat dle jeho obsahu jako ujednání smluvních stran o způsobu úhrady kupní ceny. Ujednání pro ni mělo být jistou formou záruky, že budoucí leasingový nájemce zálohu na kupní cenu dodavateli předmětu leasingu (žalobkyni) skutečně uhradil a že je tedy solventní. Dovolatelka by, jak tvrdí, předmět leasingu (pro leasingového nájemce) nepořizovala, dokud by jí žalobkyně – ve smlouvě sjednaným způsobem - nepotvrdila, že záloha byla leasingovým nájemcem skutečně uhrazena. Postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť tím, že potvrdila platbu zálohy, si zajistila koupi zboží, k níž by bez takového potvrzení nedošlo. Odpočet zálohy na faktuře, kterou byla vyúčtována kupní cena, považuje dovolatelka za „potvrzení přijetí části kupní ceny předem dohodnutým způsobem“ podle §569 odst. 1 obč. zák. Dle dovolatelky vyplynulo zaplacení zálohy z výpovědi jednatelky společnosti E.v, s.r.o. učiněné před soudem I. stupně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně považovala rozsudek odvolacího soudu za věcně správný.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích důvodů dovoláním uplatněných (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání obsaženého v článku III, bodu 5 smlouvy, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, stejně tak jako závěr odvolacího soudu o charakteru kvitance ( potvrzení přijetí platby ).
Dovolací soud tyto pochybnosti nesdílí. Shodně se soudem odvolacím vychází totiž z toho, že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost „bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládal existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není“. (viz Prof. Viktor Knapp a kolektiv, Občanské právo hmotné, sv. I, str. 121, Codex, Praha 1997). Právní domněnku nelze založit dohodou stran. Dovolací soud se se soudem odvolacím ztotožňuje, že sporný odstavec 5., článku III. smlouvy, obsahující dohodu o tom, že pouhý způsob vyúčtování kupní ceny v budoucnu zcela vylučuje možnost domáhat se její faktické úhrady, je pro rozpor se zákonem neplatný.
Dovolací soud je zajedno se soudem odvolacím též v tom, že obsah účetního dokladu (faktury), v němž je od celkové ceny odečtena záloha, nemá náležitosti tzv. kvitance podle §569 odst. 1 obč. zák., tedy náležitosti písemného potvrzení věřitele vystaveného dlužníku na jeho žádost o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. Výslovné prohlášení věřitele o splnění dluhu v určité výši se z faktury obecně dovodit nedá, nevyplývá ani ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem v tomto konkrétním případě. Takové potvrzení navíc by v rámci sporného řízení mělo význam pouze jako důkaz (soukromá listina ) prokazující tvrzení, že platba uvedená na potvrzení byla skutečně uhrazena. Žalovaná se však v řízení před soudem prvého stupně bránila pouze tvrzením o existenci sjednané nevyvratitelné právní domněnky, netvrdila, že by žalobou uplatněná částka byla žalobkyni skutečně zaplacena, ať již žalovanou samotnou, či jiným subjektem.
Dovolací důvod ( §241a odst. 3 o.s.ř. ) spočívající v námitce, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, není dán. Z důkazu, k němuž jedině se tato námitka může vztahovat ( výpověď jednatelky společnosti E., s.r.o. ), totiž odvolací soud žádná zjištění neučinil. Své rozhodnutí založil, jak již uvedeno, pouze na řešení právní otázky platnosti sporného ujednání obsaženého ve smlouvě, a to vzhledem k absenci jiných právně významných tvrzení.
V dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy ( §241a odst. 4 o.s.ř.), dovolací soud se proto nezabýval tvrzeními, která se poprvé objevila až v dovolání, tedy tvrzením o tom, že žalovaná částka byla uhrazena společností E., s.r.o. a tvrzeními o okolnostech, za nichž byla uzavřena smlouva.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud uložil žalované povinnost doplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni vznikly náklady za právní zastoupení, jejich výše byla stanovena dle §3 bodu 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ve výši 38.530,- Kč, s přihlédnutím k §18 odst. 1 věta prvá citované vyhlášky. Zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon, přísluší mu proto 50% odměny, tedy částka 19.265,- Kč + režijní paušál 300,- Kč. Náklady řízení včetně 19% DPH činí celkem 22.982,- Kč
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu