ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2601.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2601/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně U. a.s., se sídlem v , zastoupené JUDr. M. B., advokátem se sídlem v , proti žalované M. g. v B., se sídlem v , zastoupené JUDr. J. J, advokátem se sídlem v , o 8,129.817,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 336/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2006, č.j. 27 Co 286/2005-235 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. října 2004, č.j. 18 C 336/2002-199, jímž soud prvého stupně zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky. Ta představovala dle žalobních tvrzení cenu tzv. víceprací nutných k řádnému provedení a dokončení díla „Rekonstrukce a dostavba Uměleckoprůmyslového muzea v B.“ sjednaného smlouvou uzavřenou na podkladě veřejné soutěže dne 8. 9. 1999 pod č. D 0730-01/99 mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou.
Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že cena za dílo ve výši 175,794.912,- Kč byla v čl. V.1 smlouvy sjednána jako cena maximální a nejvýše přípustná, nejednalo se o cenu stanovenou dle neúplného či nezávazného rozpočtu ve smyslu ust. §547 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Zhotovitelka za takové situace nemá nárok na zvýšení sjednané ceny, a to přesto, že v rámci prací na díle musela provést i činnosti, které nebyly předvídatelné a do rozpočtu proto nebyly zahrnuty. K uzavření písemného dodatku, který za takové situace smlouva předpokládala v článku IV.8, totiž nedošlo, přičemž pouze touto formou bylo možno změnit sjednaný obsah smlouvy, tedy i dohodu o ceně (viz článek XV odst. 4 a 5 smlouvy).
Odvolací soud pak vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně doplnil dokazování tzv. změnovými listy a dospěl k závěru, že v nich popsaná nová řešení určitých technologických problémů vzniklých při rekonstrukci historického objektu nemohou být považována za práce nad rámec sjednaného předmětu díla, jak se žalobkyně domnívá. Nejde o změnu předmětu díla, ale pouze o provedení rekonstrukce některých částí budovy jiným než projektovou dokumentací původně předpokládaným způsobem. S takovou situaci počítala smlouva o dílo v článku V odst. 2, podle něhož sjednaná cena za dílo zahrnuje veškeré náklady spojené s úplným a kvalitním dokončením díla, včetně veškerých rizik a vlivů během provádění díla, i když tyto položky zhotovitel nezahrnul do nabídky v obchodní veřejné soutěži. Obsah smlouvy v tomto smyslu dle odvolacího soudu odpovídá ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Vzhledem k závěru o tom, že nešlo o změnu předmětu díla, odmítl odvolací soud jako nepřípadnou argumentaci ustanovením §50 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neztotožnil se ani s argumentací, že se při provádění díla objevily skryté překážky (§522 odst. 1 obch. zák.). Odvolací soud posoudil jako nedůvodnou též námitku, že se žalovaná jako objednatelka dopustila jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když od žalobkyně neustále přijímala plnění a slibovala jejich zaplacení. Dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v daném oboru si musela být vědoma veškerých rizik vyplývajících z rekonstrukcí staveb, mimo jiné též finančních rizik vyplývajících ze skutečnosti, že dílo je zadáváno formou veřejné zakázky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s. ř.), přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s argumentem, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně se zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále též jen ZVZ ).
Zdůraznila, že předmět veřejné zakázky byl vymezen pomocí velmi podrobné prováděcí projektové dokumentace, odkazem na níž byl pak vymezen též předmět díla v následně uzavřené smlouvě o dílo. Z uvedeného je dle názoru dovolatelky zřejmé, že práce, s nimiž prováděcí dokumentace nepočítala, předmět zadané veřejné zakázky tvořit nemohly. Dovolatelka je přesvědčena, že nemá oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu o tom, že plnění, kterých se v tomto řízení domáhá, nejsou plněními poskytnutými mimo rámec smlouvy o dílo. Z ustanovení §40 odst. 2 ZVZ nelze dovodit, jak dovolatelka dále uvádí, že by plnění poskytnutá mimo rámec veřejné zakázky, resp. v daném případě mimo rámec díla vymezeného smlouvou o dílo, byla plněními poskytovanými bezúplatně. Formuluje poté otázku, kterou považuje za otázku zásadního právního významu, totiž zda plnění, která byla poskytnuta mimo rámec platně zadané veřejné zakázky a ohledně jejichž poskytnutí nebyla platně uzavřena žádná smlouva, jsou plněními poskytnutými bez právního důvodu, jejichž vypořádání podléhá režimu ustanovení §451 a následujících občanského zákoníku.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by měla mít ve smyslu shora uvedeném po právní stránce zásadní význam. O principech, na jejichž základě lze vypořádat plnění poskytnutá nad rámec jakékoli smlouvy, zajisté není pochyb, odvolací soud však především své rozhodnutí na úvaze o tom, jakým způsobem lze taková plnění vypořádat, nezaložil. Své rozhodnutí naopak opřel o závěr, že práce, jejichž úhrady se dovolatelka domáhá, byly pracemi provedenými v rámci smlouvy o dílo platně uzavřené v režimu daném obchodním zákoníkem. Dovolací soud neshledal tento závěr vzhledem ke skutečnostem, o které je opřen, v rozporu s hmotným právem.
Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění platném v rozhodné době, upravuje pouze proces vedoucí k uzavření smlouvy, jak vyplývá již z ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona, a to mezi subjekty určitého typu vymezenými v odstavci druhém téhož ustanovení zákona. Je-li smlouva v mezích těchto pravidel daných dle §3 odst. 1 ZVZ ve vazbě na úpravu obchodní veřejné soutěže obsažené v ustanovení §281 a násl. obch. zák. a specifiky obsaženými v §4 a následujících ZVZ uzavřena, sleduje dále již svůj vlastní právní osud. Smluvní strany pak musejí své vzájemné vztahy přizpůsobit režimu danému úpravou uvedenou v takové smlouvě (v daném případě smlouvě o dílo uzavřené dle §536 a následujících obch. zák.), a to včetně případného ujednání o tom, že „cena zahrnuje veškeré náklady spojené s úplným a kvalitním dokončením díla, včetně veškerých rizik a vlivů během provádění díla“.
Závěr odvolacího soudu tedy evidentně není v rozporu s hmotným právem a není ani nijak právně překvapivý, resp. zásadně právně významný. Pravidlo, že smlouvy mají být dodržovány, platí obecně, bez ohledu na to, že byly uzavřeny po výběrovém řízení dle ZVZ. Toto pravidlo platí nepochybně i pro ujednání o ceně díla (§546 odst. 1 věta prvá obch. zák.), a to zejména tehdy, jestliže – bez ohledu na existenci rozpočtu – je cena sjednána jako „maximální a nejvýše přípustná“ (viz §547 odst. 1 obch. zák.). Podmíněnost zvýšení ceny uzavřením dodatku ke smlouvě, je-li taková podmínka smlouvou sjednána, byla ostatně již řešena mimo jiné v odvolacím soudem zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Odo 1177/2004 ze dne 11. 5. 2005, a to i ve vazbě na zákon o zadávání veřejných zakázek. Dovolací soud ani tehdy neshledal zásadní právní význam v řešení otázky závaznosti ujednání o ceně a nemá ani nyní důvod odchýlit se od závěrů tam učiněných.
Posouzení otázky, zda byl překročen sjednaný rozsah díla, leží v rovině skutkové, nikoli právní. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit; přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje zásadně k posouzení právní kvalifikace věci. Případná neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, k nimž by dospěl odvolací soud, může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem pouze tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), to však pouze v případě, je-li přípustnost dovolání dána dle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, Nejvyšší soud je proto dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšné žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly (§18 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu