ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2724.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2724/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. M. I. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému advokátem se sídlem v O., o zaplacení 409 725 Kč, vedené u Okresního soudu v O. pod sp. zn. 33 C 198/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 31. října 2006, č.j. 15 Co 560/2005-284, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 429,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v O. rozsudkem ze dne 27. května 2005, č.j. 33 C 198/96-239, poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 17. prosince 1999, č.j. 33 C 198/96-77, o zamítnutí žaloby na zaplacení 819 450 Kč byl zrušen usnesením Krajského soudu v O. ze dne 27. února 2001, č.j. 15 Co 339/2000-102, se závazným právním názorem, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 819 450 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný získal na úkor žalobkyně neoprávněný majetkový prospěch podle §123 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“), který je povinen vydat. Vyšel přitom ze zjištění, že předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 30. 1. 1991 hospodářskou smlouvu, na základě níž měl žalovaný vyhotovit pro žalobkyni propočet tržní hodnoty podniku ve formě znaleckého posudku, tuto povinnost žalovaný nesplnil sám, posudek zpracovala osoba, která nebyla zapsána v seznamu znalců, přičemž žalobkyně za posudek zaplatila žalovanému 459 725 Kč, ač hodnota vyhotoveného posudku jinou osobou byla ohodnocena ustanoveným znalcem na 50 000 Kč, tudíž soud dovodil, že žalovaný získal na úkor žalobkyně neoprávněný majetkový prospěch ve výši 409 725 Kč. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně převzala od žalovaného další posudek o stanovení účetní hodnoty podniku, ač si takový posudek neobjednala, jednalo se tedy o bezesmluvní plnění, a pokud za tento posudek žalobkyně zaplatila žalovanému částku ve výši 459 725 Kč, ač i tento posudek měl podle znaleckého posudku hodnotu 50 000 Kč, uzavřel, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni i za druhý posudek částku ve výši 409 725 Kč, tedy celkem 819 450 Kč. Soud s ohledem na znění §131b odst. 2 HZ neuznal námitku promlčení vznesenou žalovaným, jestliže byla žaloba podána 26. 10. 1992, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. Soud konstatoval, že žalovaný byl sice v žalobě označen jako O., zastoupený ředitelem Ing. P. K., ale se správným sídlem a IČ žalovaného, jakožto fyzické osoby, takže od počátku byl žalovaným Ing. P. K., jehož označení bylo v průběhu řízení k výzvě soudu učiněné podle §43 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pouze upřesněno. Za nedůvodné tedy považoval tvrzení žalovaného, že nárok je promlčen, když Ing. P. K. se stal žalovaným až dne 11. 11. 1994, neboť toto podání bylo pouze upřesněním žaloby.
Krajský soud v O. rozsudkem ze dne 31. října 2006, č.j. 15 Co 560/2005-284, potvrdil napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 409 725 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení získání neoprávněného majetkového žalovaného na úkor žalobkyně týkající se zpracovaného posudku o stanovení účetní hodnoty podniku, který si žalobkyně neobjednala. Naopak nepřijal závěr soudu prvního stupně v otázce právního posouzení neoprávněného majetkového prospěchu, který měl žalovaný získat v souvislosti s vypracováním propočtu tržní hodnoty podniku formou znaleckého posudku, když se v tomto případě jednalo o smluvní plnění podle hospodářské smlouvy ze dne 30. 1. 1991 o jiných pracích a výkonech, platně uzavřené podle §356 HZ, proto v této části žalobu na zaplacení částky 409 725 Kč zamítl. Žalobkyně plnění převzala, aniž by vznesla jakékoli námitky vůči kvalitě plnění, smluvní cenu zaplatila, a proto podle závěru odvolacího soudu žalovanému v tomto směru nevznikl na úkor žalobkyně žádný neoprávněný majetkový prospěch. Odvolací soud konstatoval, že je neopodstatněná námitka nedostatku aktivní legitimace, protože na žalobkyni přešla podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s vlastnickým právem k privatizovanému podniku i jiná práva a závazky související s privatizovaným podnikem. Jako nedůvodnou považoval i námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, kdy odkázal na zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s původním označením žalovaného v žalobě a odstraněním vadného označení na výzvu soudu ve smyslu §43 o. s. ř. Za novou obranu žalovaného, uplatněnou až v odvolacím řízení, posuzoval odvolací soud námitku žalovaného, že žalobkyně neprokázala platbu ve prospěch žalovaného, proto se touto námitkou odvolací soud nezabýval.
Proti potvrzujícímu výroku I. b) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že v dané věci byla nesprávně posouzena aktivní a pasivní legitimace účastníků. V souvislosti s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně předkládá svůj názor, že na žalobkyni nemohla na základě kupní smlouvy přejít pohledávka, která je předmětem tohoto sporu. Domnívá se, že podle §15 zákona č. 92/1991 Sb. přechází na kupujícího jen vlastnické právo a jiná práva a závazky, avšak jen ta, která souvisejí s privatizovaným majetkem. K námitce nedostatku pasivní legitimace uvádí, že žaloba podaná dne 26. 10. 1992 směřovala proti neexistujícímu subjektu. Nesprávně podle dovolatele soud vyhodnotil podání ze dne 11. 11. 1994 jako upřesnění označení žalovaného. Má za to, že teprve tímto podáním se Ing. P. K. stal žalovaným. Nemohlo se jednat o upřesnění označení žalovaného, ale v daném případě šlo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, směřuje-li žaloba vůči neexistujícímu subjektu a řízení mělo být zastaveno nebo se jednalo o záměnu účastníka a soud měl záměnu účastníka usnesením buď připustit či nepřipustit. Podotýká, že skutečnost, že Ing. P. K. se stal žalovaným až 11. 11. 1994, má zásadní vliv na běh promlčecích lhůt. V souvislosti s otázkou zaplacení finanční částky žalobkyní žalovanému připomíná zásadu neúplné apelace s tím, že před soudem prvního stupně žalobkyně věrohodně neprokázala, že by žalovanému zaplatila a domnívá se, že neunesení důkazního břemene v tomto směru není možno zhojit v odvolacím řízení přihlédnutím odvolacího soudu k účastnickému výslechu žalovaného. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že v případě zpracování znaleckého posudku o účetní hodnotě podniku se jednalo o bezesmluvní plnění. Má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že pro propočet účetní hodnoty podniku byla v předmětné hospodářské smlouvě sjednána odkládací podmínka, kdy dodání druhé části zakázky mělo být provedeno až po požádání žalobkyně a podle odvolacího soudu se tak nestalo, je v rozporu se skutkovými zjištěními, zejména s výpověďmi žalovaného a Ing. M. a Ing. P., kteří byli statutárními orgány žalobkyně. Je přesvědčen, že z jejich výpovědí vyplynulo, že žalovanému byl dán pokyn ke zpracování účetní hodnoty podniku a i pokud by případně Ing. P. nebyl oprávněn takový pokyn za žalobkyni dát, pak samotným předáním a převzetím propočtu účetní hodnoty podniku a pokynem statutárního orgánu žalobkyně k zaplacení došlo konkludentně k vyslovení požadavku na zpracování druhé části smluvní zakázky. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru. Poukazuje na to, že dovolatel uvádí v dovolání pouze argumenty, s nimiž se již soudy vypořádaly a nová tvrzení, která nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 409 725 Kč, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Namítá-li dovolatel, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo žalobkyní prokázáno, že by žalovanému zaplatila, je třeba poukázat na skutkový závěr soudu prvního stupně (č.l. 242 verte), že žalobkyně za objednaný a dodaný posudek o propočtu tržní hodnoty podniku i za neobjednaný dodaný posudek o propočtu účetní hodnoty podniku zaplatila, když k tomuto skutkovému závěru soudu dospěl na základě provedeného důkazu žalobkyní předloženého příkazu k úhradě, který žalovaný nezpochybňoval, tudíž tato skutečnost nebyla v řízení před soudem prvního stupně sporná, jak správně konstatoval odvolací soud na č.l. 289. Odvolací soud tedy učinil správný závěr, že pokud žalovaný až v odvolacím řízení namítá, že žalobkyně neprokázala, že žalovanému zaplatila, bylo třeba tuto námitku posuzovat u odvolacího soudu jako novou obranu žalovaného, proto se odvolací soud touto námitkou nemohl zabývat. Žalovaný mohl uplatnit tuto námitku již v řízení před soudem prvního stupně, avšak přes řádné poučení tak neučinil. Nové skutečnosti nebo důkazy mohou být ve sporném řízení předmětem dokazování v odvolacím řízení pouze za předpokladu, že jsou přípustné ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. a účastníkem byly uplatněny (srov. Soudní judikatura č. 18/2005).
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Nelze konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, jak dovolatel namítá ve vztahu ke zjištění, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nepožádal žalovaného o vypracování propočtu účetní hodnoty podniku. Je třeba v tomto směru poukázat na dovolatelem připomínané výpovědi Ing. D. M. na č.l. 157 a č.l. 279 verte, z nichž vyplývá, že žalobkyně ani její právní předchůdce neobjednal u žalovaného dodávku propočtu účetní hodnoty podniku. Tvrzení dovolatele, že ze strany žalobkyně byl dán pokyn ke zpracování účetní hodnoty podniku je vyvráceno i svědeckou výpovědí Ing. V. P., který na č.l. 74 verte vypověděl, že není schopen potvrdit, že by došlo k samostatné smlouvě na účetní ocenění podniku s žalovaným a vypověděl, že účetní ohodnocení je již prakticky zahrnuto v tržním ohodnocení, když účetní ohodnocení musí být zpracováno prvotně. Z uvedeného je zřejmé, že skutkové zjištění o tom, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nepožádal žalovaného poté, co byl žalovaným na základě smlouvy zpracován propočet tržní hodnoty podniku, ještě i o vypracování propočtu účetní hodnoty podniku, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, má oporu v provedeném dokazování. Z výpovědí ani nevyplývá, že by si za takové plnění účastníci sjednali cenu 409 725 Kč. Pouze z bodu III/3 předmětné hospodářské smlouvy je zřejmé, že za druhou dodávku (propočet účetní hodnoty podniku), pokud by byla podle bodu II/1c vyžadována, byla sjednána stejná cena jako pro první dodávku – propočet tržní hodnoty podniku.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud je nucen konstatovat, že za situace, kdy odvolací soud vyšel ze správného skutkového zjištění, že další objednávka na zpracování účetní hodnoty podniku nebyla vůči žalovanému učiněna a žalovaným byl dodán posudek, který si žalobkyně neobjednala a zůstal u ní bez dalšího využití, správně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se nejedná o smluvní plnění, a pokud žalobkyně za toto plnění zaplatila, získal žalovaný na úkor žalobkyně neoprávněný majetkový prospěch podle §123 HZ, který je povinen žalobkyni vydat.
Odvolací soud nepochybil ani při posouzení aktivní legitimace žalobkyně. Správně vyšel z §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přičemž podle odstavce 2 se přechod pohledávek řídí jinak právní úpravou postoupení pohledávky podle zvláštních předpisů. Takovým závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem je i neoprávněný majetkový prospěch. Právě o uvedený případ se v dané věci jedná, když F. M. I. s.r.o. od Fondu národního majetku (dále jen „fond“) podle cit. zákona odkoupila veškerý majetek od původního žalobce v dané věci F. B., s.p., který uzavřel s žalovaným předmětnou hospodářskou smlouvu, od níž se posuzovaný nárok na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu odvíjí. Dovolatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že charakter plnění žalovaného žalobkyni vylučuje sám o sobě, aby na žalobkyni přešly podle kupní smlouvy i další navazující vztahy a namítá, že s pohledávkou, která je předmětem tohoto řízení, nebylo v rámci hodnoty privatizovaného majetku uvažováno. Je třeba konstatovat, že zákon č. 92/1991 Sb. koncipoval privatizaci tak, že při ní na fond přejde veškerý majetek podniku a fondem je pak zcizen ve prospěch jediného nabyvatele. Jak je uvedeno v citovaném ustanovení §15, přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Nepochybně tedy vždy půjde o univerzální sukcesi (srov. J. Hess, Velká privatizace a změny v subjektech závazkových vztahů, Obchodní právo č. 8/1993).
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení pasivní legitimace žalovaného. Ani v tomto případě není možno soudu vytknout nesprávné právní posouzení, pokud dovodil, že žalovaný byl v žalobě nesprávně označen a vada žaloby byla odstraněn postupem podle §43 o. s. ř. (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3581/2006). V daném případě se o nesprávné označení žalovaného jednalo, když v žalobě uvedené sídlo žalovaného O., Z. odpovídalo údajům uvedeným v Živnostenském rejstříku v době podání žaloby dne 26. 10. 1992, přičemž oproti údajům uvedeným v Živnostenském rejstříku byl žalovaný pouze nesprávně označen jako O. místo Ing. P. K.– O. Není pak v tomto směru relevantní námitka dovolatele, že existovala akciová společnost s názvem O. Žaloba proti akciové společnosti v daném případě nesměřovala a navíc akciová společnost s identifikačním číslem a sídlem uvedeným v žalobě u účastníka na straně žalovaného v době jejího podání ani neexistovala. Úvaha dovolatele o tom, že žaloba byla podána proti neexistujícímu subjektu a že nárok žalobkyně je promlčen, je tedy nesprávná.
Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 22 750 Kč (§3 odst. 1, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4 379,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 27 429,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 25. března 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu