ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.276.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 276/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. P. a. s. „v l.“ proti žalovaným: 1) Z. d. M. v l., zastoupenému advokátkou a 2) Z. d. Č. S. M. v l., o zaplacení 192.242,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 678/95, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 6 Cmo 98/2000-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. srpna 1997, č. j. 25 Cm 678/95-31, rozhodl, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 192.242,50 Kč (výrok I.) a dále jsou povinní společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 29.845,- Kč.
Předmětem sporu byla úhrada doplatku ceny dodávky technologického zařízení pro sklad brambor s třídírnou podle faktury č. 130 080 a ceny opravy tohoto zařízení podle faktury č. 700 049 v celkové výši 130.000,- Kč a poplatků z prodlení za opožděnou úhradu jednotlivých položek v této částce obsažených za specifikované doby a ve specifikované výši.
Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že žalobkyně realizovala dodávky právnímu předchůdci obou žalovaných Z. d. Č. S. M., které posléze zaniklo rozdělením na oba žalované, kteří převzali stanovené poloviční spoluvlastnické podíly i na předmětném technologickém zařízení, jak vyplývá z písm. a) protokolu o rozdělení majetku a závazků zaniklého družstva z 15. 11. 1991, včetně nákladů na opravu tohoto zařízení. S poukazem na ustanovení §256 odst. 3 a §69 odst. 4 obchodního zákoníku soud zavázal oba žalované společně a nerozdílně k zaplacení celkové předmětné částky.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve vztahu žalobkyně a prvního žalovaného 1) v bodě I. výroku a) změnil tak, že žalobu proti prvnímu žalovanému co do částky 62.242,50 Kč zamítl, b) v ostatním výrok potvrdil s tím, že žalovaného 1) stíhá povinnost zaplatit 130.000,- Kč a 2) v bodě II. výroku rozsudek potvrdil s tím, že žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení pouze ve výši 10.147,- Kč a konečně ve výroku II. odvolací soud uložil prvnímu žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud projednal věc v souladu s bodem 15. přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“) podle znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2000 a ztotožnil se se skutkovými zjištěními a v zásadě i s právním posouzením soudu prvního stupně.
Odvolací soud doplnil dokazování zápisem podepsaným mezi žalobkyní a žalovanými dne 1. 10. 1993, ve kterém se žalovaný 1) zavázal zaplatit jim uznaný doplatek 130.000,- Kč dne 18. 10. 1993. Vzhledem k tomuto datu splatnosti mohla žalobkyně uplatnit svůj nárok z právního vztahu, jenž se řídí hospodářským zákoníkem (§763 odst. 1 obch. zák.) dnem 19.10.1993 a žaloba podaná dne 4. 1. 1995 byla tedy co do částky 130.000,- Kč proti prvému žalovanému podána včas, v tříleté promlčecí lhůtě podle §131a hospodářského zákoníku. Námitku promlčení vznesenou žalovaným 1) odvolací soud proto neuznal. Naproti tomu poplatek z prodlení v částce 62.242,50 Kč, který podle hospodářského zákoníku není příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem, odvolací soud podle §131b odst. 3 hospodářského zákoníku posoudil jako promlčený.
Ve vztahu žalobkyně k druhému žalovanému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával, neboť žalovaný 2) odvolání nepodal a ve vztahu k němu rozsudek nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) dovolání do všech jeho výroků s tím, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, když tvrdí, že ve stejné věci bylo již dříve Krajským obchodním soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 11. 1997, č. j. 20 Cm 260/95-44, jímž byla žaloba proti žalovaným (jen v opačném pořadí uvedeným) zamítnuta (právní moc nastala dnem 6. 1. 1998). Žalobkyně pak u Krajského obchodního soudu žalovala oba žalované v obráceném pořadí pod sp. zn 25 Cm 678/95. Podle mínění dovolatele není rozhodující, že v pravomocně ukončeném řízení byla žalována částka 206.706,50 Kč s příslušenstvím, kdežto v předmětném řízení částka nižší, poněvadž v obou případech šlo o plnění ze stejného závazkového vztahu a v obou případech bylo předmětem řízení doplacení kupní ceny technologie bramborárny na základě hospodářské smlouvy z 12. 1. 1991 č. 7-0492/03-86.
Z uvedených důvodů dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Krajského obchodního soudu ze dne 7. 8. 1997, č. j. 25 Cm 678/95-31, zrušil a řízení zastavil a dále mu přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení před odvolacím i dovolacím soudem. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že podle bodu 17. hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001), kterýžto právní stav se vztahuje i na předmětné dovolání. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem a přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozhodném znění.
Nejvyšší soud si vyžádal související spis Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 20 Cm 260/95, ze kterého zjistil – zejména z odůvodnění rozsudku ze dne 4. 11. 1997, č. j. 20 Cm 260/95-44 – že žalobou uplatněný nárok vycházel z faktury č. 130 080 na částku 693.073,- Kč, splatnou dne 10. 3. 1992. Po provedených platbách žalovaným 1) v této věci, tj. Z. d. Č. S. M., došlo dne 30. 9. 1993 k uzavření dohody, že druhý žalovaný (dovolatel) ze zbytku dluhu 394.464,- Kč uhradí částku 250.000,- Kč. Jelikož dne 14. 10. 1993 žalovaný 2) uhradil žalobkyni částku 120.000,- Kč, zbylo mu zaplatit částku 130.000,- Kč.
Tato zjištění se podávají z odůvodnění uvedeného rozhodnutí jako nesporně učiněná s tím, že soud vzal v úvahu právě nárok žalobkyně na zaplacení 130.000,- Kč ve sporu u téhož soudu pod sp. zn. 25 Cm 678/95. Soud dovodil, že nároky částečně uplatněné v obou řízeních se doplňují a v součtu včetně částek již zaplacených dávají 694.464,- Kč, tedy částku původně dlužnou (podle faktury č. 130 080 s připočtením částky 1.391,- Kč za opravu zařízení podle faktury č. 700 049).
Z těchto zjištění a učiněného závěru soudu v pravomocném rozsudku ze dne 4. 11. 1997, č. j. 20 Cm 260/95-44, dovolací soud vychází v přezkoumávané věci. K tomu, aby bylo možno dovodit, že bylo duplicitně rozhodnuto soudem v téže věci a že tedy jde o případ rei iudicatae, musí být dána nejen totožnost účastníků řízení, ale i totožnost předmětu řízení, v tomto případě vymáhané částky 130.000,- Kč.
Dovolatelem tvrzená totožnost předmětu řízení však podle závěru soudu v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 11. 1997, č. j. 20 Cm 260/95-44, jakož i v odůvodnění rozsudku, který je předmětem tohoto přezkoumání, tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, č. j. 6 Cmo 98/2000-73 ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 8. 1997, č. j. 25 Cm 678/95-31, dána není. Rozsudkem Krajského obchodního soudu ze dne 4. 11. 1997, č. j. 20 Cm 260/95-44, byla žaloba zamítnuta co do částky 206.706,50 Kč, zahrnující částku 144.464,- Kč z jistiny a částku 62.242,50 Kč jako poplatek z prodlení, přičemž oba tyto dílčí nároky se vztahovaly pouze k žalovanému 1) Z. d. Č. S. M. a žalovaného 2) – tj. dovolatele – se nikterak nedotýkaly (účastníci na straně žalované byli v opačném procesním pořadí).
Z těchto skutkových a právních závěrů nalézacích soudů vyplývá – a dovolací soud je skutkovými zjištěními těchto soudů vázán – že pro různost předmětů řízení nelze dovodit, že v přezkoumávané věci bylo rozhodnuto v téže věci, jako ve věci sp. zn. 20 Cm 260/95.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., že v téže věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, tak není naplněna (a není tedy ani dán důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o. s. ř., v rozhodném znění).
Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. .ř. per analogiau, když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni žádné prokazatelné náklady v řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu