ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2980.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2980/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně S. T. s.r.o., se sídlem v , zastoupené JUDr. J. S., advokátem, se sídlem v , proti žalované C. Č. spol. s r.o. se sídlem v , zastoupené JUDr. M. B., advokátem se sídlem ve, o zaplacení částky 1,307.422,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 49/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, č.j. 2 Cmo 244/2005 - 219, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2003, č.j. 55 Cm 49/96-151 v tom rozsahu, v němž soud prvního stupně zavázal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 370.000,- Kč (I. výrok), ohledně částky 937.422,30 Kč rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu, které soud prvního stupně i v této části vyhověl (II. výrok).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě písemných kupních smluv, platně uzavřených ve dnech 28. a 29. 2. 1996, žalobkyně žalované dodala sjednané zboží – školní nábytek, žalovaná kupní cenu (s výjimkou částky 370.000,- Kč) účtovanou celkem sedmi fakturami uhradila, avšak s prodlením. Kupní smlouvy obsahovaly ujednání o tom, že kupující (zde žalovaná) v případě prodlení s úhradou ceny zboží zaplatí „poplatek z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky denně“. Na základě tohoto zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení doplatku kupní ceny 370.000,- Kč a smluvní pokuty, jejíž výši s přihlédnutím k délce prodlení s úhradou té které fakturované částky stanovil na 937.422,30 Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho názorem na vznik práva na úhradu kupní ceny, dospěl však k odlišným právním závěrům ohledně „smluvní pokuty“. Uvedl, že ujednání obsažené ve smlouvách, konkrétně v bodě 9 Obchodních podmínek, které zní: „při prodlení s placením faktur za dodané výrobky činí poplatek z prodlení 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení“, není ujednáním o smluvní pokutě, ale o poplatku z prodlení a jako takové je pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák. neplatné. Sankci označenou jako poplatek z prodlení nelze totiž sjednat dohodou stran, neboť tomu brání ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. Uvedený nedostatek nelze napravit výkladem dle §266 obch. zák., neboť ujednání není neurčité či nesrozumitelné, ale neplatné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím do měnícího výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a do souvisejících výroků o nákladech řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Soud dle jejího názoru neaplikoval ustanovení §266 odst. 2 a 3 obch. zák. (správně zřejmě 1 a 3) a §35 odst. 2 obč.zák. a při hodnocení důkazu (Obchodních podmínek) se omezil pouze na výklad jazykového vyjádření ujednání o smluvní sankci, aniž by přihlédl k vůli toho, kdo tento právní úkon učinil a aniž by posoudil okolnosti, které s projevem vůle souvisely. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud, vycházeje z uplatněného dovolacího důvodu, se zabýval tím, zda odvolací soud správně posoudil sporné ujednání o „poplatku z prodlení“.
Podle §35 odst. 2 obč.zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Taková vůle však dle téhož ustanovení občanského zákoníku nesmí být s jazykovým projevem v rozporu. Dle obsahu sporného ujednání, jak jej soudy zjistily a vychází z něj i soud dovolací, je zřejmé, že strany užily v souvislosti s prodlením s plněním peněžitého závazku termín „poplatek z prodlení“. Jde o pojem zákonný, který má svůj vlastní obsah, jak bylo vysvětleno soudem odvolacím. Vzhledem k výslovnému znění §517 odst. 1 obč. zák. („…není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení…“) je poplatek z prodlení sankcí, která může být uplatněna pouze v případech stanovených občanským zákoníkem (typicky při prodlení s úhradou nájemného či služeb spojených s užíváním bytu - §697 obč. zák.) a jejíž výše je stanovena obecně závazným právním předpisem, tj. §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Vůle projevená ve sporném ujednání smlouvy vzhledem k obchodnímu charakteru závazku může směřovat buď k ujednání o úrocích z prodlení jako sankci za prodlení s plněním peněžitého závazku dle §369 obch.zák., nebo k ujednání o smluvní pokutě dle §544 a násl. obč. zák. jako jednomu ze způsobu zajištění závazku, majícího též sankční a reparační charakter. I kdyby vůle žalobkyně při uzavírání smlouvy směřovala ke sjednání úroku z prodlení či smluvní pokuty, byla by v rozporu s jazykovým projevem. Z jazykového projevu vůle, je-li použit zákonný termín, nelze právě vzhledem k omezení danému §35 odst. 2 obč. zák. dovozovat, že strany měly vůli ujednat zcela jinou sankci upravenou zákonem než tu, kterou ve smlouvě výslovně označily. V daných souvislostech je tudíž správný závěr odvolacího soudu o tom, že ujednání o poplatku z prodlení obsažené ve smlouvě je pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) neplatné.
Z obsahu spisu navíc vyplývá, že sám žalobce si není jist tím, co vlastně je obsahem sporného ujednání. Svá tvrzení v tomto směru v průběhu řízení opakovaně měnil, aniž by však (přes poučení dle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., kterého se mu soudem prvého stupně dostalo) dostatečně skutkově vymezil, k jakému ujednání sporný projev vůle směřoval. Od počátku řízení v r. 1996 uplatňoval úrok z prodlení, ještě při jednání 10. 1. 2000 byla jeho tvrzení rozporná a sám si nebyl jist, zda obsahem sporného ujednání je smluvní pokuta nebo úrok z prodlení. Při jednání 20. 3. 2002 tvrdil, že uplatňuje smluvní pokutu, aby však při jiném jednání 2. 4. 2003 toto tvrzení opět zpochybnil úvahou o úrocích z prodlení.
Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud zamítl žalobu s tím, že sporné ujednání je neplatné, je věcně správný.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšné žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly (§18 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu