ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.317.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 317/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. K., zast. JUDr. M. O., advokátem proti žalované A. F.G. a. s., o zaplacení částky 942.838,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/4 Cm 222/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2006, č.j. 5 Cmo 154/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2005, č. j. 13/4 Cm 222/2001-48, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 942.838,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. a III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky vznikl smluvní závazek žalované dodat zboží na základě smlouvy o výhradním prodeji ze dne 1. 12. 1993 s dodatkem ze dne 29.6. 1994, kterou soud posuzoval jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a že by se na základě této smlouvy žalovaná zavázala zboží zaplatit. Podle soudu prvního stupně vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen: „obč. zák.“), a to v naturální podobě, neboť je možno vydat zboží stejného druhu. Soud prvního stupně se zabýval námitkou promlčení ze strany žalované a dospěl k závěru, že námitka je důvodná, neboť promlčecí doba (kterou soud prvního stupně posuzoval jako tříletou podle §101 obč. zák.) již uplynula. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že i v případě, že by bylo prokázáno, že žalovaný nárok vznikl z obchodního vztahu, byl by promlčen podle ustanovení §397 obch. zák. i s případným prodloužením podle ust. §405 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II., III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného před soudem prvního stupně a dokazování částečně doplnil spisem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 275/99, přičemž uzavřel, že je zřejmé, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, měl tedy ve smyslu §458 a násl. obč. zák. právo na vrácení tohoto plnění, a protože toto již není možné, má právo na vrácení v penězích. Odvolací soud se zabýval otázkou promlčení nároku a promlčecí dobu posuzoval podle §397 obch. zák jako čtyřletou. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vzhledem k tomu, že žalované bylo zboží dodáno 2. 6. 1995, počala promlčecí doba běžet 3. 6. 1995 a její konec byl 3. 6. 1999. V té době ovšem probíhalo mezi účastníky řízení u Okresního soudu v Třebíči, zahájené dne 4. 3. 1996, které bylo z důvodu zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno 20. 5. 2000. Ve smyslu ustanovení §405 odst. 2 ObchZ promlčecí doba skončila až po uplynutí roku od skončení soudního řízení, tedy 20. 5. 2001. Žaloba v této věci však byla podána až 26. 6. 2001, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení námitky žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou ohledně nároku, jež je předmětem tohoto soudního řízení, je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně dokazování provedeného spisem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 275/99, neboť podle dovolatele lze z tohoto spisu dovodit, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, navíc Okresní soud v Třebíči žalobce nepoučil o jeho procesních právech.
Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Ohledně tvrzení dovolatele, že námitka promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy lze uvést, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, avšak pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.Beck, Svazek 15/2002). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že by okolnosti, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Jak dále vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 6.9.2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005 USn., sešit 38/2005), námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jestliže však v daném případě šlo o situaci, kdy žalobce měl možnost svůj nárok uplatnit v prodloužené promlčecí lhůtě ve smyslu ust. §405 odst. 2 ObchZ, (tedy ve lhůtě jednoho roku ode dne kdy bylo skončeno soudní řízení u Okresního soudu v Třebíči vedené pod sp. zn. 4 C 275/99) a ani v této lhůtě svůj nárok neuplatnil, nelze usuzovat, že by okolnosti na straně žalované zapříčinily skutečnost, že žalobce v uplatňování svého nároku řádně nepokračoval.
Další námitky dovolatele, kterými odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení jím provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.
Jelikož dovolatel výslovně zpochybňuje i výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání proti těmto výrokům (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu