ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3222.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3222/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. K., , zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, , proti žalované T. společnost s ručením omezeným, , o 71 948 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 68/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. dubna 2007, č.j. 23 Co 630/2006-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. dubna 2007, č.j. 23 Co 630/2006-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení po žalované zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která mu měla podle jeho tvrzení vzniknout tím, že žalovaná porušila svou povinnost ze smlouvy o podnájmu uzavřené se žalobcem a to konkrétně tím, že v době jejího trvání mu znemožnila užívat pronajaté nebytové prostory v P., K. ulici čp. (dále též jen „předmětné nebytové prostory“), neboť je pronajala jinému subjektu. Tím mu měla zabránit splnění povinností ze smlouvy, kterou uzavřel s podnikatelkou L. K.. Náhradu škody žalobce přitom vyčíslil jednak jako ušlý zisk v podobě sjednaného skladného ve výši 51 948 Kč a dále jako skutečnou škodu představovanou smluvní pokutou ve výši 20 000 Kč, kterou zaplatil jmenované za nedodržení smluvní povinnosti převzít od ní zboží do jednoho měsíce od uzavření smlouvy.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. září 2006, č.j. 17 C 68/2006-64, uložil žalované zaplatit žalobci 71 948 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 71 948 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Podle skutkového zjištění soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání žalované vyšel, byla mezi účastníky dne 1. ledna 2003 uzavřena smlouva o podnájmu nebytových prostor, na základě níž žalovaná pronajala žalobci předmětné nebytové prostory s tím, že „předmět podnájmu bude užíván k provozování podnikatelské činnosti podnájemce, tzn. obchodní činnost dle živnostenského listu“. Podnájemní vztah podle této smlouvy trval minimálně k 31. říjnu 2005, přičemž od 1. října 2005 uzavřela žalovaná novou podnájemní smlouvu na tytéž nebytové prostory s jiným subjektem, který je měl fakticky k dispozici již od 24. září 2005. Dále bylo zjištěno, že dne 1. září 2005 byla uzavřena mezi žalobcem a L. K. smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobce převzít od jmenované papírenské zboží, uložit je v předmětných nebytových prostorách, opatrovat je po dobu skladování a zajišťovat zprostředkování jeho prodeje.
Odvolací soud považoval pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku za rozhodující zodpovězení otázky, zda došlo k naplnění základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tj. k porušení její povinnosti ze závazkového vztahu ze smlouvy uzavřené se žalobcem či nikoli. Podle názoru odvolacího soudu by tomu tak bylo pouze v tom případě, pokud by smlouva mezi žalobcem a L. K. byla uzavřena v souladu se smlouvou o podnájmu uzavřenou mezi účastníky, tj. pokud by předmět smlouvy uzavřené s L. K. byl předmětem podnikání žalobce. V opačném případě by podle názoru odvolacího soudu ze strany žalované k porušení povinnosti vůči žalobci nedošlo, neboť by neměla povinnost mu výkon takové činnosti v nebytových prostorách umožnit. Odvolací soud proto posuzoval, zda do předmětu podnikání žalobce, který byl vymezen jako velkoobchod, specializovaný maloobchod, zprostředkování obchodu a reklamní činnost a marketing, spadá i skladování papírenského zboží pro jinou osobu, do něhož podle jeho názoru směřovala náplň smlouvy uzavřené mezi žalobcem a L. K.. Vycházeje ze zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání a z obsahové náplně volných živností vymezené v příloze č. 4 nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, odvolací soud dovodil, že tomu tak není, neboť prováděcí předpis k živnostenskému zákonu rozlišuje - pokud jde o skladování - živnosti, u kterých je nutno předpokládat skladování vlastního zboží podnikatele a výkon podnikatelské činnosti, která spočívá ve skladování zboží jiného podnikatele za úplatu. Za tohoto stavu dospěl k závěru, že žalobce uzavřel s L. K. smlouvu, jejíž předmět nebyl kryt rozsahem jeho živnostenského oprávnění a že žalobce nebyl oprávněn takovou činnost v předmětných nebytových prostorách provozovat. Pokud proto vznikla žalobci ze smlouvy uzavřené s L.K. škoda, nevznikla protiprávním jednáním žalované a žalovaná za ni nenese odpovědnost. Pakliže základní předpoklad odpovědnosti za škodu ve vztahu k žalované nebyl naplněn, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním. Na rozdíl od odvolacího soudu, ve shodě s právním posouzením věci soudem prvního stupně, zastává a obhajuje názor, že mu žalovaná za vzniklou škodu odpovídá, neboť tím, že mu znemožnila užívat nebytové prostory v rozhodném období, porušila svou povinnost ze závazkového vztahu uzavřeného se žalobcem. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, právně pochybil, neboť ho založil na nesprávném názoru, že náplň smlouvy uzavřené mezi žalobcem a L. K. směřovala do živnosti, jejíž náplní je skladování zboží pro jiného podnikatele a tudíž že předmět smlouvy uzavřené s L. K. nebyl předmětem podnikání žalobce. Podle dovolatele by tomu bylo pouze v tom případě, pokud by předmětem smlouvy bylo výlučně skladování zboží, a nikoli rovněž zprostředkování prodeje zboží, jak tomu bylo v posuzované věci. V této souvislosti poukazuje na to, že nikdy netvrdil, že skladování předmětem jeho podnikání je, na druhou stranu však jde v tomto případě podle jeho názoru o činnost, bez níž se nedokáže obejít, neboť pouze uskladněné zboží může dále prodávat a zprostředkovávat. Z toho dovozuje, že skladovací činnost je neoddělitelnou součástí činností, na něž má vydána příslušná živnostenská oprávnění, a v nichž je zahrnuta ze samotné své podstaty. Dovolatel na podporu jím zastávaného názoru poukazuje i na tu skutečnost, že podle běžných stanovisek živnostenských úřadů se nevyžaduje živnostenské oprávnění na činnosti, které nedosahují alespoň 50 % hlavní činnosti (například v obchodní činnosti je zahrnuta i činnost zprostředkovatelská, nebo v obchodní a zprostředkovatelské činnosti je zahrnuta například činnost skladovací), pokud nemá charakter soustavné činnosti.
Dovolatel má tedy za to, že předmět smlouvy, kterou uzavřel s L. K., měl rozsahem svého živnostenského oprávnění kryt, a proto mohl takovou činnost v podnajatých nebytových prostorách žalované vykonávat. Pakliže mu žalovaná tuto činnost svým protiprávním jednáním znemožnila, je její odpovědnost za škodu mu vzniklou dána. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nenese za škodu vzniklou žalobci odpovědnost a to z pohledu dovolací námitky, že žalobce měl předmět smlouvy uzavřené s L. K. rozsahem svých živnostenských oprávnění pokryt.
V rámci dovolacího přezkumu jde tedy o posouzení právní otázky, zda žalobce užíval předmět podnájmu k provozování své podnikatelské činnosti, jak sjednal ve smlouvě o podnájmu se žalovanou ohledně nebytových prostor v domě čp. v K. ulici, v P.(konkrétně v jejím článku 3.1.), tedy zda skladování papírenského zboží třetí osoby (L. K.) v pronajatých nebytových prostorách bylo uskutečněno v rámci předmětu podnikání žalobce.
Dovolací soud (stejně jako odvolací soud) vyšel při přezkoumání důvodnosti dovolacích námitek z právní úpravy podnikání obsažené v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v rozhodném znění a zejména pak z obecného vymezení jednotlivých živností obsaženého v nařízení vlády č. 469/2000 Sb. (platného do 14. srpna 2008), kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, v jehož příloze 4 jsou uvedeny obsahové náplně volných živností.
Podle zjištění odvolacího soudu byl předmětem podnikání žalobce velkoobchod, specializovaný maloobchod, zprostředkování obchodu a reklamní činnost a marketing, na což měl žalobce vydána příslušná živnostenská oprávnění. Jak již popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, v příloze č. 4 shora cit. nařízení vlády je pod bodem 73 vymezena živnost velkoobchod, pod bodem 74 je upravena živnost specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím a pod bodem 86 je vymezena živnost skladování zboží a manipulace s nákladem.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se dále podává, že předmětem smlouvy uzavřené mezi žalobcem a L. K. byl závazek žalobce převzít od L. K. její papírenské zboží, uložit je v nebytových prostorách na adrese P., Komenského 119, opatrovat toto zboží po dobu skladování a dále zajišťovat zprostředkování jeho prodeje.
Dovolací soud má ve shodě s dovolatelem za zřejmé, že v případě skladování papírenského zboží L. K. v pronajatých nebytových prostorách se u žalobce nejednalo o výlučnou skladovací činnost, s níž nejsou spojeny žádné jiné činnosti [jak je vymezeno pod bodem 86 v příloze č. 4 nařízení vlády č. 469/2000 Sb., z něhož odvolací soud rovněž vycházel, a podle něhož je živnost nazvaná Skladování zboží a manipulace s nákladem vymezena jako „nakládání a vykládání železničních vozů a kontejnerů, lodních nákladů, překládka sypkých a kusových zásilek bez ohledu na způsob přepravy. Provoz nákladních vah. Skladování všech druhů zboží“], nýbrž o skladování zboží za účelem zprostředkování jeho prodeje. Sloužilo-li proto skladování předmětného zboží v pronajatých nebytových prostorách k činnosti žalobce vykonávané v rámci vymezeného předmětu podnikání, nelze dovodit, jak učinil odvolací soud, že náplň smlouvy mezi žalobcem a L. K. směřuje do skladování zboží, pokud jde o skladování zboží jiného podnikatele a jeho závěr, že žalobce užíval předmět podnájmu v rozporu s podnájemní smlouvou, nemůže obstát.
Dospěl-li pak odvolací soud na základě tohoto nesprávného právního posouzení k závěru, že pokud žalobci vznikla ze smlouvy uzavřené s L. K. škoda, nejde o škodu vzniklou protiprávním jednáním žalované, která proto za ni odpovědnost podle §373 obch. zák. nenese, právně pochybil a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu