ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3240.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3240/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně F.l. a. s., zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s.p., zastoupenému prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, o uložení povinnosti plnit smluvní povinnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 112/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č.j. 6 Cmo 342/2006-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 034,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce prof. JUDr. M. B., CSc.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č.j. 6 Cmo 342/2006-222, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 10. července 2006, č.j. 33 Cm 112/2005-184, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému plnit vyjmenované povinnosti ze smlouvy č. 115/01/2002 ze dne 7. ledna 2002 o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil otázku neplatnosti (částečné neplatnosti) dodatku č. 20 ze dne 10. prosince 2003 ke smlouvě č. 115/01/2002 uzavřené mezi účastníky řízení dne 7. ledna 2002 v rozporu s hmotným právem či konstantní judikaturou vyšších soudů. Odvolací soud správně vyložil a aplikoval ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“ (podle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný), když na základě podrobné argumentace dospěl k závěru, že se v dané věci ze strany žalovaného nejednalo ani o bezprávnou výhružku, ani o zneužití dominantního postavení na trhu. Otázku předpokladů bezprávné výhružky pak odvolací soud neposuzoval odchylně od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, jak se mylně domnívá dovolatelka, pouze v daném konkrétním případě neshledal naplnění podmínek, za nichž by bylo možno jednání žalovaného považovat za bezprávnou výhružku, mající za následek nedostatek svobodné vůle žalobkyně při uzavírání dodatku č. 20 a tím jeho neplatnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 250 Kč podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu