ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3275.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3275/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Cukrovary a lihovary TTD, a.s. , se sídlem v Dobrovicích, Palackého náměstí 1, PSČ 294 41, IČ 16193741, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, třída Václava Klimenta 203, proti žalovanému Ing. L. K. , zastoupenému Mgr. Milošem Krčmářem, advokátem, se sídlem v Lysé nad Labem, Šafaříkova 10, o 549 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 864/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č.j. 29 Co 503/2006-271, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 445 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce Mgr. Miloše Krčmáře.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil (ve věci v pořadí třetí) rozsudek Okresního soudu v Kolíne ze dne 12. června 2006, č.j. 7 C 864/98-247, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. srpna 2006, č.j. 7 C 864/98-257, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o 549 008 Kč s 11,1 % úrokem z prodlení od 18. června 1994 do zaplacení zamítl (první odstavec výroku). Rovněž ho potvrdil ve výroku o zastavení řízení v rozsahu dále požadovaného 8,9 % úroku z prodlení z částky 549 008 od 18. června 1994 do zaplacení (druhý odstavec výroku) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (třetí odstavec výroku). Soudy obou stupňů tak rozhodly poté, kdy odvolací soud usnesením ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, zrušil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2001, č.j. 7 C 864/98-99, v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 549 008 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, pochybil však svým právním závěrem, že žalobní nárok, jehož se žalobkyně v řízení domáhala z titulu náhrady škody ve výši stojného, které uhradila Českým drahám, s.p. za prodloužený pobyt naložených vagonů v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného, není promlčen.
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně při posuzování nároku na náhradu škody ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Neztotožnil se však již s jeho závěrem o tom, že subjektivní promlčecí doba (srov. §398 obch. zák.) počala žalobkyni běžet od splatnosti faktury vystavené za pobyt vozů Českých drah, která podle jeho zjištění nastala dne 17. června 1994, z čehož dovodil, že ode dne následujícího, tj. od 18. června 1994 mohla žalobkyně uplatnit své právo u soudu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že čtyřletá subjektivní promlčecí doba počala žalobkyni běžet vždy dnem následujícím po každé jednotlivé platbě, kterou uhradila Českým drahám. Pakliže žalobkyně vynaložila poslední platbu dne 11. května 1994, řízení bylo zahájeno na základě žaloby došlé soudu dne 15. května 1994 a k uznání závazku podle posouzení odvolacího soudu nedošlo, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila své právo u soudu až po uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí doby, a proto je její žalobní nárok na náhradu škody promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vady řízení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že v rozporu s §15a odst. 1 o. s. ř. nepoučil účastníka o možnosti vyjádřit se k osobě soudce JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., který při jednání před odvolacím soudem přednesl zprávu o dosavadním průběhu řízení. Další procesní pochybení dovolatelka spatřuje v tom, že složení senátu uvedené v protokolu o jednání před odvolacím soudem neodpovídá skutečnosti, neboť v protokolu uvedené soudkyně JUDr. Lenka Ceplová a JUDr. Jitka Drobná ve věci činné nebyly, zatímco činný byl soudce JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., který v protokolu o jednání mezi přítomnými soudci uveden není. Podle názoru dovolatelky tak došlo k porušení zásady, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
Právního pochybení se měl podle názoru dovolatelky dopustit odvolací soud svým závěrem o promlčení žalobního nároku. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že žalovaný svým vyjádřením „faktura odsouhlasena“ na faktuře, k němuž připojil i datum 3. 2. 1995 a vlastnoruční podpis, dluh vůči žalobkyni ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. uznal, takže k promlčení žalobního nároku nemohlo dojít. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud kvalifikoval žalobní nárok jako nárok na náhradu škody, ačkoli dovolacím soudem, který již dvakrát ve věci rozhodoval, uplatněný nárok takto právně kvalifikován nebyl.
Podle dovolatelky odvolací soud právní kvalifikací uplatněného nároku pochybil. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka dovozuje z toho, že odvolací soud posuzoval žalobní nárok z titulu náhrady škody podle §373 obch. zák., aniž uvedl, zda byly naplněny veškeré zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, ačkoli teprve při jejich naplnění lze nárok jako nárok na náhradu škody kvalifikovat.
V závěru dovolání dovolatelka namítla, že za situace, kdy žalovaný porušením smluvní povinnosti způsobil povinnost žalobkyně zaplatit Českým drahám stojné a žalobkyně této své povinnosti dostála, je aplikace práva ve prospěch žalovaného či zbavení povinnosti žalovaného stojné zaplatit popřením obecné zásady poctivého obchodního styku, dle které „takovýto výkon práva nepožívá právní ochrany“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný vyjádřil k uplatněným dovolacím námitkám. Dovolatelkou poukazované pochybení ve složení senátu označil za administrativní nedostatek, který však nemohl a neměl vliv na rozhodnutí soudu. Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem dovolatelky, že z jeho strany došlo k uznání závazku, přičemž snáší ze svého pohledu argumenty na podporu jím zastávaného opačného názoru. Dále uvádí, že i kdyby „nárok“ promlčen nebyl, žalobkyni nárok na zaplacení žalované částky z žádného právního důvodu nevznikl. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl s tím, že mu přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolatelka s vyjádřením žalovaného nesouhlasí a jeho argumenty, jimiž reagoval na dovolací námitky, označuje za účelové a nepřípadné. Proto na svém dovolacím návrhu zrušit rozsudek odvolacího soudu trvá.
Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze – oddíl B, vložka 625, byla dne 1. listopadu 2007 vymazána obchodní firma žalobkyně Cukrovary TTD, a.s. a téhož dne byla zapsána její nová obchodní firma Cukrovary a lihovary TTD, a.s. Dovolací soud proto jednal v dovolacím řízením s takto označenou žalobkyní.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovolací soud - byť byly v dovolání namítány - z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že odvolací soud žalobkyni nepoučil o možnosti vyjádřit se k osobě soudce JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. Poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců, které se žalobkyni dostalo a což dovolatelka v dovolání ostatně i sama potvrzuje, platí totiž nejen ve vztahu k oznámenému složení senátu, ale též pro zastupující soudce, jímž soudce JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. nepochybně byl.
Dovolatelce je třeba přisvědčit potud, že složení senátu odvolacího soudu, tak jak bylo uvedeno v záhlaví protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. února 2007 (č.l. 266 a 267 spisu), neodpovídalo zcela skutečnosti, neboť referující soudce JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. v něm nebyl uveden. V tomto případě sice došlo k určitému pochybení, které však bylo formálního rázu a které bylo napraveno v záhlaví napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž již soudce JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. ve složení senátu uveden je. Přestože tedy k určitému pochybení při vyhotovování protokolu o jednání před odvolacím soudem došlo, nešlo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Co se rozumí zásadou, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, a v kterých případech dochází k jejímu porušení, dovolací soud již vysvětlil v rozsudku ze dne 20. dubna 2005, č.j. 32 Odo 1131/2004-196 [jímž rozhodoval ve věci o předchozím (druhém) dovolání žalobkyně] se závěrem, že k tvrzenému porušení uvedené zásady nedošlo. Pakliže dovolatelka znovu poukazuje na uvedenou zásadu s tím, že tentokrát její porušení dovozuje ze shora uvedeného formálního pochybení, jehož se odvolací soud dopustil v uvedeném složení senátu v protokolu o jednání před odvolacím soudem, dovolací soud – s odkazem na příslušnou část odůvodnění svého předchozího rozhodnutí – uzavírá, že dovolatelkou poukazovaný nedostatek porušení uvedené zásady nenaplňuje.
Pakliže dovolací soud neshledal z obsahu spisu ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uzavřel, že dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy faktura vystavená věřitelem (žalobkyní) obsahuje rovněž text „faktura odsouhlasena a převzata“ včetně podpisu dlužníka (žalovaného), ze strany žalovaného k tvrzenému uznání závazku nedošlo.
Podle §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Uznání závazku je jednostranným písemným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli, který zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že v uznaném rozsahu příslušný závazek v době uznání trvá, a to i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Podle posouzení odvolacího soudu žalovaný v předmětné věci uvedeným projevem vůle na faktuře pouze v daném okamžiku písemně potvrzoval, že fakticky nemá k obsahu faktury výhrady. Pakliže vyjádření o převzetí a odsouhlasení faktury neobsahuje dostatek určitého projevu vůle žalovaného závazek vůči žalobkyni uznat, k uznání závazku uvedeným vyjádřením žalovaného na faktuře podle odvolacího soudu nedošlo. Dovolací soud shledává tento jeho závěr správným, neboť odvolací soud neřešil otázku tvrzeného uznání závazku žalovaného vůči žalobkyni v rozporu s §323 odst. 1 obch. zák. a ani v rozporu s dosavadní judikaturou. Závěr, že byl uznán určitý závazek ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., musí mít podklad v písemném prohlášení dlužníka, v jeho projevu vůle. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť pouhé odsouhlasení údajů obsažených ve faktuře (bez nějakého dalšího případného textu, z něhož by bylo možné dovodit vyjádření vůle dlužníka směřující k uznání závazku) nelze totiž vykládat jako projev vůle, jímž dlužník svůj závazek uznává.
Důvodnou neshledal dovolací soud ani námitku dovolatelky, kterou brojila proti právní kvalifikaci uplatněného nároku. Posoudil-li odvolací soud žalobní nárok jako nárok z titulu náhrady škody podle §373 a násl. obch. zák., nelze mu žádné pochybení při kvalifikaci právního nároku vytýkat, neboť podle žalobních tvrzení vznikla žalobkyni zaplacením stojného majetková újma, kterou jí způsobil žalovaný porušením právní povinnosti. Otázka, zda byly naplněny veškeré zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, do níž dovolatelka soustředila své námitky, je určující pro přiznání nebo nepřiznání nároku, nikoli však pro jeho právní kvalifikaci, jak se mylně domnívá dovolatelka.
Namítla-li dovolatelka v závěru dovolání, že výkon práva žalovaného nepožívá pro rozpor s obecnou zásadou poctivého obchodního styku právní ochrany, nijak konkrétněji neuvedla, jaké právo žalovaného má na mysli. Tvrdí-li, že „aplikace práva ve prospěch žalovaného“ či „zbavení povinnosti žalovaného stojné zaplatit“ popírá obecnou zásadu poctivého obchodního styku, pak tím nevymezuje žádné právo žalovaného, jehož výkon by neměl právní ochrany požívat. Měla-li snad dovolatelka na mysli právo žalovaného vznést námitku promlčení žalobního nároku, pak za situace, kdy porušení zásad poctivého obchodního styku je nutné zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti, dovolací soud uzavřel, že neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, jak má na mysli §265 obch. zák., dovodit.
Dovolací soud uzavřel, že se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 24 145 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu