ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.385.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 385/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., bytem v T., o vrácení plné moci a náhradu škody, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 16 Cm 248/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v O. ze dne 27. února 2007 č. j. 2 Cmo 51/2007-69, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. usnesením ze dne 3. ledna 2007 č. j. 16 Cm 248/2003-61 odmítl podání žalobce ze dne 25. 5. 2003 v části týkající se „náhrady veškerých škod“. V odůvodnění usnesení uvedl, že usnesením ze dne 15. 9. 2003 č. j. 16 Cm 248/2003-5 žalobce podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů odstranil vady podání tak, že upřesní žalobní petit, aby byl určitý, srozumitelný a vykonatelný (u náhrady škody musí být uvedena výše požadované částky) a aby vylíčil rozhodující skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. ohledně existence, vzniku a obsahu závazkového vztahu, z něhož jsou jednotlivé uplatněné nároky dovozovány (zda, kdy a mezi kým byla uzavřena smlouva a co bylo předmětem jejího plnění), z čeho dovozuje svou aktivní legitimaci ohledně plné moci vystavené neúčastníkem řízení, aby uvedl skutková tvrzení odůvodňující vznik a výši požadované škody a skutková tvrzení ohledně dalších skutečností, které jsou z hlediska hmotného práva předpokladem vzniku uplatněných nároků. Současně žalobce poučil o následcích nesplnění této výzvy. Žalobce ve stanovené lhůtě vytčené vady řádně neodstranil, byl proto soudem předvolán k informativnímu výslechu dne 1. 11. 2006, kde soud prvního stupně žalobce vyzval, aby doplnil konkrétní skutková tvrzení ohledně uplatněného nároku na náhradu škody tak, aby bylo zřejmé, jakou konkrétní škodu požaduje, v jaké výši mu vznikla, kým a na základě jakých konkrétních skutečností či jednání byla způsobena. Žalobce však ani zde žalobu neupřesnil a uvedl pouze, že „o žádných konkrétních škodách neví a nemá hmatatelné důkazy“. Žalobu proto shledal soud prvního stupně v části požadavku na náhradu škody jako neprojednatelnou s tím, že v důsledku tohoto nedostatku nelze v řízení pokračovat.
K odvolání žalobce Vrchní soud v O. usnesením ze dne 27. února 2007 č. j. 2 Cmo 51/2007-69 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba nemá v části týkající se náhrady veškerých škod náležitosti, které občanský soudní řád stanoví v 79 odst. 1, neboť z vylíčení rozhodujících skutečností nelze ani dovodit, zda mezi účastníky došlo ke vzniku závazkověprávního vztahu, zda došlo k porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, žalobce ani netvrdí žádné skutečnosti ohledně výše tvrzených škod. Rovněž žalobní petit je neurčitý a nevykonatelný a skutková tvrzení v žalobě ani neumožňují posouzení otázky splnění podmínek řízení v dané věci, neboť vzhledem k nedostatečným skutkovým tvrzením není možné posoudit, zda není ve věci dána například překážka věci rozsouzené či překážka litispendence. Předmětný skutek tudíž nebyl v žalobě dostatečně individualizován. Soud prvního stupně proto žalobce správně podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění vad podání a současně ho v souladu se zákonem poučil o následcích nesplnění této výzvy. Podle závěru odvolacího soudu žalobce ani při informativním výslechu dne 1. 11. 2006 neuvedl žádné skutečnosti ohledně náhrady škody tak, aby bylo zřejmé, jakou konkrétní náhradu škodu požaduje, v jaké konkrétní výši mu vznikla a na základě jakých konkrétních skutečností či jednání mu byla způsobena. Skutkový děj tak nebyl dosud řádně vylíčen, a proto soud prvního stupně postupoval správně, když podání žalobce z 25. 5. 2003 v části týkající se „náhrady veškerých škod“ odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje žalobce v tom, že nebyl ve výzvě podle §43 odst. 1 o. s. ř. (materiálně) poučen, jak je třeba opravu či doplnění žaloby provést, tak aby bylo toto poučení i laikovi v oboru právo srozumitelné. Nesprávné právní posouzení pak spočívá podle žalobce v tom, že žaloba podle jeho názoru specifikaci okolností zakládajících odpovědnost žalovaného za škodu, na jejímž základě by bylo možno řízení zahájit, obsahuje. Výši škody pak žalobce mohl podle §95 o. s. ř. doplnit na základě informací zjištěných při dokazování. Žalobce navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci tomto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud poté posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je v části týkající se „náhrady veškerých škod“ neprojednatelná, neboť žalobce dosud neuvedl takové rozhodující skutečnosti, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladu má soud rozhodovat, taktéž žalobní petit je neurčitý a nevykonatelný, takže vzhledem k nedostatečným skutkovým tvrzením nelze ani posoudit, zda není dána překážka věci rozsouzené či překážka litispendence.
Ze žaloby na č. l. 1 - 2 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalované vydání dvou plných mocí vystavených společností T., s.r.o., a J. K. s tím, že žalovaný nejprve pracoval pro společnost T., s.r.o., a žalobce a poté přešel k jeho největšímu dlužníkovi panu J. E., „čímž nám způsobil škodu ve zneužívání v osobním i podnikatelském životě“ a dále že „prováděl na podkladě plných mocí žalovaný některá rozhodnutí, což nám způsobilo škodu“. Dále žalobce navrhl, aby „žalovaný vyspecifikoval všechny úkony a rozhodnutí, které učinil od udělení plné moci a provedl jakákoliv rozhodnutí na základě plných mocí bez našeho vědomí“. Žalobu doložil kopiemi dvou plných mocí udělených společností T., s.r.o., dne 2. 2. 2000 a žalobcem dne 13. 10. 2000, soupisem listin, které před svědky odmítl převzít žalovaný a soupisem listin, které odmítl před svědky převzít J. E.
Usnesením ze dne 15. září 2003 č. j. 16 Cm 248/2003-5 (č. l. 5 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů odstranil vady podání tak, že upřesní žalobní petit tak, aby byl určitý, srozumitelný a vykonatelný (u náhrady škody musí být uvedena výše požadované částky) a aby vylíčil rozhodující skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. ohledně existence, vzniku a obsahu závazkového vztahu, z něhož jsou jednotlivé uplatněné nároky dovozovány (zda, kdy a mezi kým byla uzavřena smlouva a co bylo předmětem jejího plnění), z čeho žalobce dovozuje svou aktivní legitimaci ohledně plně moci vystavené neúčastníkem řízení (společností T., s.r.o.), uvedl rozhodující skutková tvrzení odůvodňující vznik a výši požadované škody a skutková tvrzení ohledně dalších skutečností, které jsou z hlediska hmotného práva předpokladem vzniku uplatněných nároků. Současně žalobce poučil o následcích nesplnění této výzvy.
Žalobce na výzvu soudu prvního stupně reagoval přípisem ze dne 25. 9. 2003 (č. l. 6), v němž požádal, aby mu bylo umožněno vyjádřit se do protokolu, když rozhodující skutečnosti, které jsou po něm požadovány, neumí právně napsat. Dne 1. 11. 2006 při výslechu žalobce (č. l. 59) uvedl, že nemůže specifikovat, jaké škody mu byly napáchány, o žádných napáchaných škodách neví a nemá žádné hmatatelné důkazy. Požadavek na náhradu škody bude moci specifikovat, až žalovaný vypoví, co napáchal jeho jménem na podkladě plných mocí.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že žaloba i po jejím doplnění je v části týkající se uplatněného nároku na náhradu škody pro nedostatečné vylíčení rozhodující skutečností neprojednatelná, neboť není patrné, co je skutečným podkladem požadovaného nároku na nahrazení veškerých škod způsobených žalovaným, přičemž z tvrzení žalobce zejména nevyplývá, z jakých skutkových podkladů dovozuje svůj nárok proti žalovanému, a pro tyto vady žaloby nelze v řízení v části žaloby týkající se náhrady veškerých škod pokračovat. Žaloba postrádá tvrzení o skutečnostech, jimiž je vylíčen skutek (skutkový děj), na jehož základě je uplatněn nárok, tedy údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce ani dodatečně v celém průběhu řízení od doručení výzvy v září 2003 do doby rozhodnutí odvolacího soudu v únoru 2007 vady svého podání neodstranil. Skutkový základ povinnosti, která má být žalovanému uložena, nevyplývá vůbec z obsahu žaloby ani z informativního výslechu žalobce ze dne 1. 11. 2006, při němž dokonce výslovně popřel, že by věděl, jaké konkrétní škody mu žalovaný způsobil. Za této situace se jeví námitka dovolatele, že mohl výši škody doplnit i v průběhu řízení, zcela irelevantní.
Soud prvého stupně tak neměl jinou možnost, než žalobu v části týkající se náhrady škody podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout a odvolací soud správně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Naplněn není ani další dovolatelem uplatněný dovolací důvod, a sice, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se takové vady nepodávají a dovolatelem napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. září 2003 č.j. 16 Cm 248/2003-5 obsahuje náležité poučení poskytnuté v souladu s §43 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. o tom, jak mají být vady žaloby odstraněny, tak i poučení o následcích nesplnění této výzvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody uplatněné žalobcem nejsou v projednávané věci dány, a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu