ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3857.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3857/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce J. R., , zastoupeného JUDr. K. B., advokátem, , proti žalované Mgr. L. M. (dříve podnikatelka), , zastoupené JUDr. .F. M., advokátem, , o 96 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 170/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č.j. 12 Cmo 475/2006-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 952 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. F. M..
Odůvodnění:
Dovolání žalobce podané proti rozsudku ze dne 28. března 2007, č.j. 12 Cmo 475/2006-241, v rozsahu, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č.j. 31 Cm 170/2005-199, ve výroku, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované náklady řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozhodnutí soudu o nákladech řízení má s ohledem na ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými usneseními.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 500 Kč podle §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 152 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu