ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3871.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3871/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. O., zastoupené JUDr. P. Ch., advokátem, proti žalované D. L., s. r. o., o zaplacení 340.200,70 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 311/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č. j. 2 Cmo 410/2005-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 27 Cm 311/2001-59, rozhodl, že žaloba, že žalovaná je povinna vydat chladící izotermickou skříň s chladírenským agregátem upevněnou na vozidle M., typ C., a v případě, že vydání nebude možné, že je povinna zaplatit žalobkyni částku 340.200,70 Kč, se zamítá (výrok I.). Dále soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 35.010,- Kč.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že mezi prodávajícím podnikatelem K.-M.-Z., kupující společností D. L. s. r. o. a žalobkyní byla dne 15. 11. 1995 uzavřena kupní smlouva a smlouva o nájmu, podle níž se žalobkyně stala nájemcem vozidla M., typ C., jehož příslušenstvím byla i izotermická skříň a chladící agregát. Ve smlouvě byla dohodnuta kupní cena 1.322.900,- Kč, čtvrtletní leasingové splátky a doba trvání leasingu 48 měsíců. Dopisem z 19. 6. 1997, doručeným žalobkyni 24. 9. 1997, žalovaná od leasingové smlouvy odstoupila pro neplacení leasingových splátek. Žalobkyně vozidlo žalované předala protokolem o předání ze dne 23. 10. 1997 a žalovaná poté vozidlo dále prodala společnosti S. kupní smlouvou z 19. 2. 1998.
Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně jak v leasingové smlouvě, tak i v protokolu o převzetí vozidla, potvrdila, že předmětné vozidlo včetně příslušenství – izotermické skříně a chladícího agregátu převzala. Z čl. 5 písm. c) Všeobecných leasingových podmínek vyplývá, že veškeré změny na automobilu (vestavby a přestavby) přecházejí při předčasném ukončení leasingové smlouvy do vlastnictví žalované bez jakéhokoliv nároku na odškodnění, nepožaduje-li na nájemci navrácení do původního stavu. Provedla-li proto žalobkyně tvrzené úpravy na vozidle nad rámec vybavení vozidla, s jakým je převzala – o čemž však soudu neposkytla žádné důkazy – nemá právo na úhradu provedených úprav, ani právo na jejich vydání (což již ani není možné, protože vozidlo bylo odprodáno třetí osobě).
Tvrzení žalobkyně, že izotermickou skříň nechala zhotovit na zakázku a sama ji uhradila, a to se souhlasem žalované vyjádřeným v leasingové smlouvě, resp. v protokolu o převzetí vozidla, soud z provedených listinných důkazů nezjistil; žalobkyně ani k výzvě soudu žádnou takovou dohodu neprokázala.
Proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (tj. potvrdil zamítnutí žaloby ve věci samé). Odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 24.800,- Kč. Ve výroku II. odvolací soud uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ohledně rozhodnutí ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že ve smyslu §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, se stanovenými výjimkami, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nemohl odvolací soud doplnit dokazování důkazy navrženými žalobkyní až v odvolání. Tyto důkazy by však podle názoru odvolacího soudu stejně neměly vliv na výsledek rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud vysvětlil zásady právní úpravy finančního leasingu, do níž podle jeho mínění plně zapadá smluvní ustanovení v čl. 5 písm. c) Všeobecných obchodních podmínek pro leasing automobilů, které jsou součástí předmětné leasingové smlouvy, podle něhož při předčasném ukončení smlouvy přecházejí do vlastnictví žalované bez nároku „odškodnění“ jakékoli změny na automobilu. Se zřetelem k tomu nemá žalobkyně nárok na náhradu nákladů, které případně vynaložila na technické zhodnocení vozidla, ani na vrácení zařízení, namontovaného do vozidla, když nadto automobil se zařízením již žalovaná nevlastní, takže ani vydání nepřichází v úvahu.
Vzhledem k neoprávněnosti nároku žalobkyně se odvolací soud nezabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovanou v řízení před soudem prvního stupně, neboť řešení této otázky podle názoru soudu již nemohlo mít vliv na výsledek řízení.
Odvolací soud uzavřel, že napadený rozsudek je věcně správný a proto bod I. výroku tohoto rozsudku v souladu s §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání „v plném rozsahu“ s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nepopírá, že žalovaná odstoupila od leasingové smlouvy důvodně pro prodlení žalobkyně s placením leasingových splátek, je však nutno zohlednit podíl žalobkyně na instalaci a montáž izotermické skříně s nákladem 340.200,70 Kč, která byla provedena na objednávku žalobkyně společností Č. V. Soud se touto skutečností nezabýval.
Dovolatelka namítá, že úvaha odvolacího soudu je chybná, protože leasing byl ukončen předčasně (nikoli po řádném průběhu leasingu), a žalovaná tak získala nejen dohodnuté plnění ve splátkách, ale i vozidlo včetně zhodnocení. Navíc část zhodnocení nebyla předmětem leasingu. Proto je postup žalované včetně bodu 5 písm. c) Všeobecných podmínek leasingu, nezákonný pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolatelka uvádí, že již před uzavřením leasingové smlouvy podmiňovala převzetí vozidla požadovanými úpravami, tj. instalací izotermické skříně s chladírenským agregátem. Přestože v leasingové smlouvě a v protokolu o převzetí se uvádí, že žalobkyně přebírá vozidlo s touto skříní, její zhotovení a instalace byla provedena později. Cena skříně byla víc jak 700.000,- Kč, z toho se částkou 340.200,70 Kč podílela žalobkyně. Došlo tedy k nadměrnému a nedůvodnému obohacení žalované.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S ohledem na čl. II. bod 2. části prvé zákona č. 59/2005 Sb. postupoval odvolací soud výslovně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005. Obdobně postupoval dovolací soud ve smyslu čl. II. bod 3 části prvé cit. zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění že dovolání splňuje podmínky a náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání ve věci samé, poněvadž podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě připadá přípustnost dovolání v úvahu pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává, jelikož rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolání není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je především třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. nepřipustil další dokazování o nové důkazy, které žalobkyně předložila teprve v odvolacím řízení, a to v souladu s principem neúplné apelace. Těmito novými důkazy chtěla žalobkyně prokázat skutečnost, že předmětné vozidlo zhodnotila na své náklady o montáž dalšího přídavného zařízení. V tomto ohledu jde o záležitost skutkového zjištění, která nemůže mít vliv na právní posouzení věci a není proto relevantní ani pro dovolací soud, když tuto skutkovou okolnost nelze subsumovat pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jehož se sama dovolatelka výslovně dovolává.
I kdyby však žalobkyně tvrzenou skutečnost, že vozidlo zhodnotila na svůj náklad dalším přídavným zařízením, prokázala, neměla by tato skutečnost žádnou relevanci pro právní posouzení věci, resp. pro posouzení věci z hlediska rozporu s hmotným právem.
Oba soudy – prvního stupně i odvolací – opřely své rozhodnutí především o aplikaci čl. 5 písm. c) Všeobecných podmínek D. L. B. pro finanční leasing automobilů, podle něhož „změny na automobilu (vestavby nebo přestavby) přecházejí bez jakéhokoli nároku na odškodnění při předčasném ukončení leasingové smlouvy do vlastnictví D., pokud D. nepožaduje na nájemci uvedení do původního stavu“. Žalobkyně by tudíž podle tohoto smluvního ustanovení nárok na náhradu tvrzené investice do vozidla tak jak tak neměla (není pravdou, jak tvrdí dovolatelka, že předmětné smluvní ustanovení se použije jen při „řádném“ průběhu leasingu, nikoli při jeho předčasném skončení – srov. jeho výslovné znění).
Námitka dovolatelky, že předmětné smluvní ustanovení je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam, a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem. Proto dovolání – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu