ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3942.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3942/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) Z. B., a b) R. Z., podnikatelky, obou zastoupených JUDr. F. Š., advokátem proti žalované T.R. S.s. r. o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem o zaplacení částky 69.106,70 Kč, částky 41.724,- Kč a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 99.893,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 355/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soud u v Praze ze dne 14. února 2007, č. j. 29 Co 553/2006-121, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje.
III. Žalobci jsou povinní zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalované JUDr. J. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4. července 2006, č. j. 7 C 355/2003-93, rozhodl, že žaloba, ve které se žalobce a) Z. B. domáhal po žalované zaplacení částky 69.106,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení do 6. 11. 2002 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), žaloba, ve které se žalobkyně b) R. Z. domáhala po žalované zaplacení částky 41.724,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 17.324,- Kč od 16. 10. 2002 do zaplacení, a z částky 24.400,- Kč od 24. 11. 2002 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), a dále že žalobce a) Z. B. je povinen zaplatit žalované částku 99.893,60 Kč (výrok III.). Ve výrocích IV. a V rozhodl soud o povinnosti žalobců nahradit žalované náklady řízení.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil nespornou skutečnost, že oba žalobci prováděli pro žalovanou dlouhodobou, soustavnou činnost spočívající ve zprostředkování renovací kazet a prodeje dalšího zboží, které žalovaná účtovala zákazníkům. Mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák“) o obchodní spolupráci a sjednána provize až do výše 35 % koncové ceny zboží. Oba žalobci ve svých vyúčtováních vůči žalované neuvedli, z jakých konkrétních obchodů a v jaké hodnotě provizi požadují, jak to plyne z faktury žalobce B. č. 5142002 a dvou faktur žalobkyně Zavřelové č. 20/2002 a č. 021A/2002. Oba žalobci se k jednání soudu dne 29. 6. 2006 bez omluvy nedostavili, soud jednal v jejich nepřítomnosti a svou absencí znemožnili soudu učinit výzvu dle §118a odst. 1 o. s. ř. Pro neunesení břemene tvrzení oběma žalobci soud jejich žaloby zamítl.
Vzájemný návrh žalované vůči žalobci a) ve výši 99.893,60 Kč podle §97 odst. 1 o. s. ř. spočíval v ceně zboží, které žalovaná tomuto žalobci vyúčtovala fakturou č. 20302237, a které zůstalo v tzv. příručním skladě pro činnost žalobce jako dealera ve prospěch žalované. Toto zboží žalobce a) dle záznamů o skladových převodech převzal. Proto soud prvního stupně žalobci a) uložil povinnost požadovanou částku žalované zaplatit s odkazem na §451 obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (odst. 1 výroku) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení, když odvolací soud opakoval jen dokazování fakturami (č.l. 19-20) a inventurním soupisem zásob (č.l. 21) a konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru.
Odvolací soud měl za to, že žalobci vymezili žalobní nárok dostatečným způsobem po stránce skutkové. Žalobci obstarávali pro žalovanou zakázky vyhledáním klientů, sesbíráním objednávek a věcí k repasi a jejich přední žalované a poté předávali repasované či nové zboží, dodané žalovanou, zákazníkům. Objem vykázaných výkonů fakturovali žalobci žalované spolu s požadovanou obchodní provizí.
Odvolací soud poukázal na to, že zástupce žalobců byl po provedeném dokazování při jednání dne 18. 5. 2005 poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti navrhnout důkazy k oprávněnosti vymáhané provize ve vztahu k jednotlivým zprostředkovaným obchodům a byl rovněž poručen o následcích nesplnění této výzvy. Ve stanovené jednoměsíční lhůtě zástupce žalobců další návrhy důkazů nedoplnil. Při dalším jednání soudu prvního stupně dne 29. 6. 2006 nemohl soud poučit žalobce ve smyslu §118a o. s. ř., neboť žalobci ani jejich zástupce nebyli přítomni, a nemohou se proto odvolávat na to, že nebyli náležitě poučeni. Odvolací soud nemohl pak přihlédnout k novým důkazům v podmínkách neúplné apelace.
Pokud odvolatelé namítali, že navrhli výslech 5 svědků již v řízení před soudem prvního stupně, žalobci nesdělili svou skutkovou verzi rozhodné skutečnosti, takže soud mohl učinit závěr o neunesení břemene tvrzení. Obchody s žalovanou realizovali žalobci dlouhodobě a museli proto upřesnit za jaké období, resp. za jaké obchody se domáhají zaplacení provize. Žalobci svá tvrzení nedoplnili, přičemž poučení jim pro nepřítomnost poskytnuto být nemohlo. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu nepochybil, pokud žalobu obou žalobců zamítl.
Vzájemný nárok žalované byl prokázán skladovými výdejkami, fakturami a inventurním soupisem stavu zásob. Oprávněnost tohoto nároku byla potvrzena též svědky B., Z. a J. Žalovaná prokázala, že žalobce a) převzal věci dle soupisu na faktuře a bylo tedy na žalobci a), aby tvrdil a prokazoval, že věci vrátil zpět žalované nebo je předal zákazníkům a peníze vyúčtoval se žalovanou. Žalobce a) však nic takového netvrdil a neprokázal, pouze poukazoval na nepořádek ve skladu a nedokonalou evidenci. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalované částku, vymáhanou vzájemným návrhem.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že došlo k odlišnému posouzení odvolacího soudů při zcela shodných důkazech dle původní žaloby těch žalobců (vedle Z. B. a R. Z. též V. Z.), když žaloba třetího žalobce V. Z. byla vyloučena k jednání v prvním stupni před Krajským soudem v Praze. Tento soud nejprve žalobu zamítl, avšak po zrušovacím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 10. 5. 2006, č. j. 47 Cm 134/2004-93, žalobě ve shodné části vyhověl.
Naproti tomu v předmětném případě bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, ačkoliv – podle názoru dovolatelů – skutkově a důkazně šlo o naprosto shodnou situaci. Ve věci byli dva žalobci, přičemž na straně žalobce a) šlo o nárok opřený o podklady zaslané žalovanou, zatímco u žalobkyně b) šlo o kvalifikovaný odhad, neboť žalovaná, ač k tomu byla podle dohody povinna, podklady nepředala.
Dovolatelé uvádějí, že podobně jako ve věci žalobce V. Z. u Krajského soudu v Praze byly předloženy shodné důkazy, vyslechnuty shodné osoby a předložena počítačová sjetina jako vzájemně odsouhlasený podklad pro fakturaci, a to v obou případech svědek B. jako zaměstnance žalované potvrdil.
Dovolatelé se domnívají, že v jedné a téže věci tak dochází ke dvěma rozdílným rozhodnutím odvolacích soudů, čímž je naplněn „dovolací důvod“.
Dovolatelé dále namítají, že u žalovanou uplatněného protinároku 99.893,60 Kč oba soudy pochybily v hodnocení důkazů, které nemají oporu ve spisu. Škodová evidence u žalované byla v nepořádku, žalobci navržení svědci manželé Smetákovi však nebyli k tomu vyslechnuti. Přitom fakturované ceny měly být sníženy o příslušnou provizi, takže celková konečná fakturace by činila jen 31.861,- Kč.
Konečně dovolatelé vytýkají, že soud prvního stupně sice vyzval žalobce k doplnění důkazů, avšak nikoli dle §118 odst. 2 o. s. ř. a v zaslané výzvě chybělo poučení o následcích jejímu nevyhovění.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání má za to, že dovolání není přípustné, a to co do zamítnutí žaloby žalobkyně 2) v částce 41.724,- Kč podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (obchodní věc s hodnotou do 50.000,- Kč), ve zbývající části pak podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávná skutková zjištění jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. a tento důvod nelze použít u dovolateli uplatněné přípustnosti.
Pokud jde o odlišné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci žalobce V. Z., šlo o věc obdobnou, nikoli totožnou a soud v posuzované věci nebyl tímto rozhodnutím vázán.
Po stránce obsahové žalovaná zdůrazňuje, že žalobci svá tvrzení v řízení neprokázali, ani po poučení soudem prvního stupně dle §118a odst. 3 o. s. ř. Navrhuje odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podáním žalobkyně b) ze dne 24. října 2008, doručeným Nejvyššímu soudu ČR dne 5. listopadu 2008, vzala tato žalobkyně své dovolání v celém rozsahu zpět.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se tedy dále zabýval jen dovoláním žalobce a), přičemž po zjištění, že toto dovolání splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) se musel nejprve zabývat přípustností dovolání žalobce a), poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobce a) ve věci samé je nutno co do přípustnosti posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku nebo usnesení), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) (a tak tomu v tomto případě je) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která nebyl vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnosti dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
V předmětné věci dovolatel založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci jednak na kritice správnosti resp. úplnosti skutkových zjištění, popř. hodnocení provedených důkazů a dále na námitce vad řízení, že soudy nepřihlédly k určitým tvrzením popř. nevyhověly některým důkazním návrhům dovolatelů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění, učiněných na základě určitého hodnocení důkazů, však není žádným z dovolacích důvodů, uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být – při splnění dalších předpokladů – dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jak také dovolatel z části v dovolání činí). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel se mýlí i v náhledu na řešení odlišnosti dvou soudních rozhodnutí, vydaných v obdobných (resp. téměř totožných) sporech. Taková rozdílnost dvou konkrétních soudních rozhodnutí může být posuzována z hlediska zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jde-li o řešení konkrétní právní otázky zásadního významu (a to nejen co do jednotlivého případu, ale obecně, pro soudní judikaturu vůbec).
Dovolatel však takovou individuální právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezil. Nelze ani dovodit, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, když ani v tomto směru žádnou otázku hmotného práva dovolatel neoznačil.
Pokud dovolatel vytýká, že oba soudy pochybily při hodnocení důkazů, nelze takovou námitku podřadit dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení, který je jediným relevantním důvodem, je-li zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konečně není možno uznat ani námitku dovolatele ohledně aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. Tvrzené pochybení soudu při použití cit. ustanovení by bylo relevantní jako tzv. jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě by však mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v daném případě není.
Z uvedených důvodů u žalobce a) Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
V případě žalované a) Nejvyšší soud v důsledku jejího dispozitivního úkonu (zpětvzetí dovolání), dovolací řízení podle 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. vůči tomuto účastníku zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolání žalobce a) bylo odmítnuto, řízení o dovolání žalobkyně b) bylo v důsledku zpětvzetí dovolání zastaveno, a žalovaná má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení o dovolání, spočívajících v odměně advokáta za vyjádření k dovolání podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, ve výši 10.000,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, s připočtením 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně k rukám zástupce žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu tohoto rozhodnutí.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu