ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3982.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3982/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně T., spol. s r. o., zastoupené JUDr. K. Č., advokátem, proti žalované B. S. Č., a.s., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, o právo na ochranu zapsané ochranné známky a právo na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 CmS 41/2000, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2007 č.j. 7 Cmo 105/2006-390, takto:
I. Dovolání v rozsahu části výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. tak, že žalobkyně má právo na náklady žalované uveřejnit v Hospodářských novinách výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany proti neoprávněnému zásahu žalované do svých práv z ochranných známek a ochrany proti nekalé soutěži, přičemž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se užívání slovního označení A. v jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a mlékárenské výrobky, aby žalované byla uložena povinnost stáhnout své mléčné a mlékárenské výrobky označené slovním označením A. v jakékoli grafické podobě z trhu na území České republiky, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit 270 mil. Kč jako náhradu škody a dále, aby soud přiznal žalobkyni oprávnění uveřejnit rozsudek na náklady žalované, a to celou výrokovou část a zkrácené odůvodnění v H. novinách. Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila porušení práv žalobkyně k slovní ochranné známce č. „A.“ s prioritou od 14.9.1993, dále porušení práv žalobkyně z dalších zapsaných ochranných známek (slovních i kombinovaných), podle zákona o ochranných známkách, a dále jednání nekalé soutěže podle §44 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. září 2005 č.j. 41/11 CmS 41/2000-302 u l o ž i l žalované povinnost zdržet se užívání slovního označení A. v jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a mlékárenské výrobky (výrok I.), dále uložil žalované povinnost stáhnout své mléčné a mlékárenské výrobky označené slovním označením A. v jakékoli grafické podobě z trhu na území České republiky (výrok II.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, avšak, co do požadavku na zaplacení 500.000,- Kč, žalobu zamítl (výrok III.), dále z a m í t l žalobu, aby žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni škodu ve výši 270 mil. Kč (výrok IV.), rovněž z a m í t l žalobu na oprávnění žalobkyně uveřejnit rozsudek na náklady žalované, a to celou výrokovou část a zkrácené odůvodnění v H. novinách (výrok V.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. dubna 2007 č.j. 7 Cmo 105/2006-390 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a v části výroku III., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, p o t v r d i l (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. z m ě n i l tak, že žalobkyně má právo na náklady žalované uveřejnit v Hospodářských novinách výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jinak ve zbývající části výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a VI. z r u š i l a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud dovodil, že vznik vztahů z ochranných známek, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti nových zákonů o ochranných známkách se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Mezi vztahy vzniklé podle dřívějších právních předpisů je nutno zařadit i porušování práv majitele ochranné známky. Pro vyřešení otázky, která právní úprava má být použita, je rozhodné, v kterém období nárok majitele ochranné známky na ochranu vznikl. V posuzované věci je mezi účastníky nesporné, že žalovaný užíval na obalech sýrů označení A. nejméně do září 2006, proto při posuzování uplatněných nároků z porušení práv majitele ochranných známek použil současnou právní úpravu, tj. zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, účinný od 1. 4. 2004.
Mezi účastníky řízení bylo sporné pouze to, zda jsou práva žalobce - majitele ochranných známek s dominantním prvkem A., omezena ve prospěch žalovaného jako držitele nezapsaného označení, a zda lze odepřít ochranu subjektivnímu známkovému právu in concreto, tj. vůči zcela konkrétnímu subjektu (žalované) v důsledku existence protiprávního stavu (žalovanou tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalobkyně). Odvolací soud se proto zaměřil především na přezkoumání skutkových zjištění, jakož i skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně k těmto otázkám.
K namítanému nekalosoutěžnímu využití formálně přiznaného práva z ochranných známek odvolací soud uzavřel, že se jedná o relevantní obranu, neboť judikatura je jednotná v názoru, že užití zapsané ochranné známky může být za určitých okolností považováno za jednání nekalosoutěžní (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1446/94 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 589/2000). Jednání žalobkyně - samotný způsob získání ochranné známky i následný způsob využití získaného práva proti žalované - nelze podle názoru odvolacího soudu podřadit ani pod generální klauzuli nekalé soutěže (§44 odst. 1 obch. zák.), ani pod žádnou konkrétní skutkovou podstatu nekalé soutěže (§45 - 52 obch. zák.), neboť žalobkyně realizovala v souladu se zákonem práva, která jí z vlastnictví zapsaných ochranných známek náleží. Tvrzení žalované o předpokládané koexistenci užívání shodného nebo podobného označení žalobkyní i žalovanou se jeví podle názoru odvolacího soudu jako účelová, a to s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná podala přihlášku k zápisu označení bezprostředně po privatizaci. Ve světle judikatury ESD by tato koexistence byla nežádoucí. Námitkou, že žalobkyně nekalosoutěžně využila formálně přiznané právo k ochranným známkám, se žalovaný neubránil.
Dále se odvolací soud zabýval obranou žalované založenou na tvrzení, že žalobkyně je povinna strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení (A.) žalovanou proto, že žalovaná je držitelkou nezapsaného označení, která může označení užívat nadále, i kdyby tomu jinak bránilo právo shodné ochranné známky. Tuto obranu odvolací soud posuzoval podle §16 odst. 3 zák. č. 137/1995 Sb. (posouzení okolností vzniku vztahů z ochranných známek). Za rozhodující považoval otázku, zda lze žalované přiznat postavení držitele nezapsaného označení, v jehož prospěch jsou práva žalobkyně k zapsaným ochranným známkám omezena; držitelem je ten, kdo prokáže, že své výrobky pod tímto označením uváděl na trh v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky a v důsledku toho se nezapsané označení stalo pro jeho výrobky vžitým, tj. získalo rozlišovací způsobilost. Podle závěru odvolacího soudu nelze v tomto konkrétním případě žalované přiznat práva držitele nezapsaného označení, neboť žalovaná před podáním přihlášky užívala shodné či podobné označení v rozporu s právem České republiky (podle §10 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem ČR).
Odvolací soud dále řešil, zda na žalovanou privatizací odštěpného závodu v Ž. přešlo právo držitele nezapsaného označení A., neboť žalovaná se dovolávala přechodu práva uživatele nezapsaného označení a jeho započtení posloupně po sobě jdoucím subjektům s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 697/2002. Odvolací soud dovodil, že v tomto rozhodnutí není řešena sporná otázka přechodu práva nezapsaného označení z držitele, který nemá právní subjektivitu. Za podstatné proto považoval, zda žalovaná prokázala, že nezapsané označení získalo rozlišovací způsobilost pouze pro odštěpný závod v Ž., příp. pouze pro žalovanou. Jelikož v době před podáním přihlášky ochranné známky existovaly prokazatelně nejméně dva subjekty, a to přihlašovatel (žalobkyně) a namítatel (žalovaná), které na českém trhu užívaly označení A. pro sýry, je zřejmé, že předmětné označení se nemohlo stát příznačným pouze pro jeden z těchto subjektů. Nebyla tedy splněna jedna z podmínek, stanovených pro úspěšné uplatnění námitek. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně nebyla povinna strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení žalovanou, a pokud žalovaná toto označení užívala, jednala v rozporu se zákonem (viz §16 odst. 3 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalované nelze hodnotit jako nekalosoutěžní, a to z důvodu absence prvku rozporu s dobrými mravy (nevědomé jednání žalované, tj. absence úmyslu škodit žalobkyni, není v této věci právně významné; nekalá soutěž je objektivní delikt, nevyžaduje se zavinění). K tíži žalované je nutno přičíst, že zaměnitelné označení na svých výrobcích používala i poté, kdy byla (v červnu 2004) zapsaná ochranná známka „A.“ prohlášena za neplatnou, neboť by označení výrobků touto ochrannou známkou vedlo k vyvolání nebezpečí záměny takových výrobků ze strany veřejnosti s výrobky označenými ochrannou známkou „A.“, a to až do září 2006. Opakovaně bylo vysloveno, že žalovaná není v postavení držitele shodného nebo zaměnitelného označení, které získalo rozlišovací způsobilost. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, konstatuje, že užívání označení A. žalovanou v období od června 2004 do září 2006 je nekalosoutěžním jednáním, a proto bylo žalobkyni přiznáno rovněž právo na ochranu proti tomuto jednání žalované.
Uplatněné nároky žalobkyně odvolací soud posuzoval podle ustanovení obch. zák. o nekalé soutěži (§44 a násl.) a současně podle ustanovení zákona o ochranných známkách. S ohledem na vše shora uvedené považoval odvolací soud uplatněné prostředky ochrany, tj. nárok na zdržení se jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, jakož i nárok na odstranění následků ohrožení stažením výrobků z trhu, včetně nároku na zaplacení zadostiučinění a uveřejnění rozsudku, jako důvodné. Ve vztahu k nároku na uveřejnění rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o samostatný žalobní nárok, nýbrž jen o důsledek rozhodnutí o žalobním nároku, přitom postačuje, pokud soud vyhověl jen některému z více uplatněných nároků účastníka. Uveřejnění rozhodnutí může ve svých důsledcích být nejen sankcí či určitou satisfakcí, ale může mít význam i výchovný a preventivní. Odvolací soud zvažoval jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti uvedené atributy a dovodil, že důvodný je pouze nárok na uveřejnění výroků I., II. a III. rozsudku.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody odvolací soud uvedl, že názor soudu prvního stupně o nedostatku zavinění na straně žalované, je neudržitelný. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost za škodu způsobenou zásahem do práv k ochranným známkám je třeba posuzovat jako obecnou odpovědnost ve smyslu §420 a násl. občanského zákoníku. V posuzované věci nejsou splněny podmínky pro přiznání náhrady škody jako prostředku ochrany proti nekalé soutěži, neboť žalobkyně uplatňuje náhradu škody způsobenou nekalosoutěžním jednáním žalované v letech 1997 až 1999, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že za nekalosoutěžní je důvodné považovat jednání žalované až v období od června 2004. Soud prvního stupně k nároku na náhradu škody neprovedl žádné dokazování, proto nejsou dány podmínky pro doplnění dokazování v odvolacím řízení (§213 odst. 4 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a v části výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., tak, že přiznal v uvedeném rozsahu právo na uveřejnění rozsudku, napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále současně navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2007 na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. v rozsahu napadeného výroku I. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení jednání, na jehož základě získala žalobkyně prioritní ochrannou známku A. č., následně užitou proti žalované, je nesprávné, nebyly při něm zohledněny všechny právní aspekty a je z tohoto důvodu i neúplné. Dovolatelka opakovaně ve svém dovolání tvrdí, že si žalobkyně přihlásila označení A. k registraci, aby je následně využila k podnikání, ač v době přihlášení nijak v oboru nepodnikala, a též proto, aby si zajistila výhradní postavení při užívání označení A. a z jeho užívání zcela vytlačila podnik v Ž. Žalobkyně si tak bez vynaložení vlastního podnikatelského úsilí přivlastnila něco, co přinejmenším ve stejné míře náleželo v okamžiku privatizace žalobkyně a právního předchůdce žalované též žalované, resp. jejímu právnímu předchůdci. Takové jednání mělo být dle tvrzení dovolatelky posouzeno jako jednání zákonem reprobované. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nerozebral řádně ust. §44 odst. 1 obch. zák. a neaplikoval je na daný případ; jednání žalobkyně naplňovalo znaky nekalé soutěže nejen vůči L., státní podnik, ale také vůči právnímu předchůdci žalované a vůči spotřebitelům, což dovolatelka uplatňovala již v odvolání (viz str. 9 - 11 odůvodnění). Posouzení jednání žalobkyně bylo neúplné a nesprávné a vedlo k nesprávným právním závěrům, že toto jednání bylo v souladu s právem.
Další závažné pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že jednání žalobkyně vůbec neposoudil z hlediska ust. §3 občanského zákoníku a v jeho kontextu např. s ust. §265 obch. zák., ust. §73 - 75 zákoníku práce. Přitom, jak tvrdí dovolatelka, je pro hodnocení jednání žalobkyně důležité, že osoba, která podala přihlášku ochranné známky, byla v době přihlášení ochranné známky v pracovním poměru k L., státní podnik.
Za otázku zásadní povahy považuje dovolatelka posouzení okolností při získání formálně právní ochrany z hlediska materiálního práva a posouzení možnosti jejího následného uplatnění, existuje-li rozpor s hmotným právem. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se vyhnul řešení této zásadní otázky, neboť ji ze všech uplatněných právních hledisek ani neposuzoval - z hlediska práva nekalé soutěže ji posoudil neúplně a z hlediska rozporu s obecnou zásadou soukromého práva ji neposoudil vůbec.
Zásadním pochybením odvolacího soudu je dle tvrzení dovolatelky též nesprávné posouzení postavení žalované jako tzv. držitele nezapsaného označení ve smyslu práva známkového. Dovolatelka považuje za pochybení odvolacího soudu prvořadě to, že věc důsledně neposuzoval podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ale na základě vadné právní úvahy posuzoval postavení držitele nezapsaného označení nesprávně podle předchozího zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, na základě něhož dospěl k závěru, že právo držitele nezapsaného označení žalované nesvědčí, neboť (a) se označení A. výlučně jen pro ni nestalo příznačným (str. 13 odůvodnění) a (b) navíc před 1.1.1994 neměla právní subjektivitu (str. 12 odůvodnění). Podle mínění dovolatelky je třeba v daném případě na žalovanou, resp. jejího právního předchůdce, pohlížet jako na právního nástupce státního podniku L. v rozsahu práva, o které jde, tj. výroba taveného sýra a jeho označování formálně nechráněným označením A., které na něj přešlo, tudíž jako na „oprávněného držitele nezapsaného označení“ a je nutno jí přičíst i toto dřívější užívání, neboť tvoří součást nepřetržité řady výrobců a uživatelů označení A. pro sýry v podniku v Ž.. Posouzení otázky, zda je žalovaná v daném případě vůči žalobkyni v postavení držitele nezapsaného označení podle ust. §10 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, příp. dle ust. §16 odst. 3 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, je podle názoru dovolatelky otázkou zásadní právní povahy.
Další zásadní pochybení právní povahy odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že i přes skutkové zjištění, že žalovaná již od září 2006 sýry A. nevyrábí ani je nemá ve skladech, uložil žalované tyto výrobky stáhnout z trhu i přesto, že nejsou nadále ve vlastnictví žalované. Právní otázkou zásadní povahy je podle mínění dovolatelky otázka, zda lze uložit žalované stažení nesprávně označených výrobků z trhu, když nejsou nadále jeho vlastnictvím.
Podle názoru dovolatelky nesprávná právní úvaha o tom, že jednání žalované je porušením známkového práva a je nekalosoutěžním jednáním, vedlo k zásadnímu narušení práva na dobrou pověst právnické osoby tím, že odvolací soud přiznal žalobkyni právo uveřejnit část jeho rozsudku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání na prvním místě uvádí, že odvolací soud nepřihlédl, ač tak učinit měl, k tomu, že jednání žalované naplňovalo znaky jednání nekalé soutěže. Žalobkyně zdůrazňuje, že předmětem řízení je především jí uplatněný nárok na to, aby se žalovaná zdržela užívání označení A., resp. A. k označování sýrů, tedy předmětem právního hodnocení je jednání žalované a nikoliv jednání žalobkyně. Z dosavadních výsledků řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že jednání žalované, spočívající v užívání označení A. a A. v souvislosti s označováním sýrů, bylo porušováním žalobkyniny ochranné známky č. 178903 i dalších ochranných známek s prvkem A.. Zásah žalované do práva k ochranné známce žalobkyně mohl být soudem posouzen a odůvodněn současně jako nekalosoutěžní jednání, avšak ani v případě, že by u žalované soud neshledal jednání nekalé soutěže, hodnocení jednání žalované by vedlo ke stejnému závěru, totiž že nárokům žalobkyně z titulu známkoprávního je třeba vyhovět.
Žalobkyně podotýká, že pokud žalovaná pokládá nějaké minulé jednání žalobkyně za nekalosoutěžní, je na žalované, aby skutkově i právně vymezila předmět takového řízení a specifikovala své nároky v odpovídajícím návrhu na zahájení řízení proti žalobkyni. Vzhledem k tomu, že takové řízení již žalovaná v minulosti zahájila (tehdy ještě jako Ž. s., a. s., nyní B. S. Č., a. s.), a to žalobou podanou 22.12. 2000 u Krajského soudu v Brně, a soud prvního stupně o této věci rozhodl dne 22. září 2005 pod sp. zn. 41/11 CmS 115/2000-293 tak, že všechny v žalobě uplatněné nároky zamítl. Proti tomuto rozsudku podala společnost B. S. Č., a. s. nejprve odvolání (v lednu 2006), posléze však podáním (z 30. dubna 2007) vzala v celém rozsahu svůj návrh zpět. Na to odvolací soud usnesením ze dne 24. května 2007 pod sp. zn. 7 Cmo 104/2006-380 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a toto řízení zastavil.
Dále se žalobkyně pozastavuje nad výtkou žalované, že odvolací soud nehodnotil jednání žalobkyně z hlediska ust. §3 obč. zák., v kontextu s ust. §265 obch. zák. a ust. §73 až 75 zák. práce, přičemž žalovaná nijak nespecifikuje, v čem mělo jednání žalobkyně citovaná ustanovení porušovat. Navíc se žalovaná nesprávně domáhá toho, aby předmětem hodnotící činnosti soudu bylo nikoliv jednání žalované, nýbrž jednání žalobkynino. Žalobkyně souhlasí s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 589/2000 citované žalovanou na daný předmět řízení přímo nedopadá. Podle žalobkyně je nesrozumitelná připomínka žalované, že odvolací soud měl jednání posoudit ve světle „obecné zásady soukromého práva“, přičemž není zřejmé, čí jednání měla žalovaná na mysli a o jakou konkrétní zásadu se jí jedná.
Žalobkyně dále uvádí, že oba zákony o ochranných známkách, tj. č. 441/2003 Sb. i č. 137/1995 Sb. je třeba vykládat podle znění a cílů příslušné komunitární úpravy - směrnice č. 89/104/EEC o harmonizace známkových zákonů členských států. Tato směrnice i závazný výklad ESD k ní dávají jasně přednost právům vlastníka zapsané ochranné známky před právy jiných osob, které bez svolení vlastníka ochranné známky užívají shodné označení pro známkou chráněné výrobky nebo služby, ledaže by se jednalo o některý z případů, s nimiž směrnice spojuje omezení, resp. vyčerpání práv vlastníka ochranné známky. Podle sdělení žalobkyně se o žádný z takových případů v daném případě nejedná. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na novější judikaturu Evropského soudního dvora (dále jen ESD) k otázce výlučnosti práv vlastníka registrované ochranné známky (věc C-17/06 Céline SA - viz přílohu č. 8 k vyjádření žalobkyně k dovolání žalované). Vzhledem k tomu, že v souladu s touto judikaturou může vlastník registrované ochranné známky zakázat užívání třetí osobou označení shodného se známkou vždy, jsou-li splněny čtyři podmínky (viz citované rozhodnutí ESD), je třeba opřít se o výsledky dosavadního řízení před soudy první a druhé instance, z nichž je zřejmé, že všechny čtyři podmínky jsou v daném případě bez jakýchkoliv pochybností splněny. Omezení výlučného práva žalobkyně k ochranné známce nepřipadá tedy v úvahu, neboť žalovaná označení A. užívala právě pro označování sýrů, tj. využívala hlavní (rozlišovací, resp. garanční) funkce ochranné známky, v důsledku čehož se spotřebitelé mohli domnívat, že zboží pod označením A., resp. A. bylo vyrobeno pod kontrolou podnikatele, který je vlastníkem příslušné ochranné známky, tj. žalobkyně, ač ve skutečnosti se jednalo o zboží vyrobené žalovanou.
Žalovanou paradoxně citovaný rozsudek ESD - věc C-10/89 HAG II - podle názoru žalobkyně dává přednost zájmu ochrany spotřebitelů a ochrany základní garanční funkce ochranné známky před zájmem předchozího uživatele sporného označení. Z tohoto rozsudku ESD tak vyplývají podle žalobkyně pro danou věc zcela opačné závěry, než které se zřejmě snaží dovodit žalovaná (podstatné při tom nejsou pouze izolované právní věty, nýbrž celý skutkový kontext daného sporu). V daném rozhodnutí ESD pokládal za rozhodující zájem spotřebitelů na tom, aby zboží označené určitou ochrannou známkou mohlo být považováno jako pocházející z jediného podniku. Pokud by jedinou ochrannou známkou bylo označováno zboží pocházející ze dvou různých podniků (i tehdy, pokud tyto dva různé podniky v minulosti tvořily jeden podnik), ochranná známka by nemohla plnit svou základní identifikační, resp. garanční funkci; ESD z tohoto důvodu rozhodl ve prospěch zapsaného vlastníka registrované ochranné známky tak, že tento vlastník je oprávněn zakázat dovoz zboží označeného ochrannou známkou, a to i tehdy, pokud známka původně patřila dceřinné společnosti téhož podniku, který se brání těmto dovozům (citace z čl. 13 rozsudku ESD: „Ochranná známka musí představovat záruku, že veškeré výrobky, jež jsou jí označeny, byly vyrobeny pod kontrolou jediného podniku, jemuž lze přičíst odpovědnost za jejich kvalitu.“).
K pozici žalované jako tzv. držitele nezapsaného označení sděluje žalobkyně, že tato pozice může podle obou zákonů o ochranných známkách (z r. 1995 i z r. 2003) náležet pouze subjektu, pro něhož se dané označení stalo příznačným, charakteristickým, tj. pro který označení v důsledku svého užívání v obchodním styku nabylo rozlišovací způsobilost. Rozlišovací způsobilost je projevem základní identifikační a rozlišovací funkce ochranné známky, z čehož je zřejmé, že tuto vlastnost může mít určité označení pouze pro jediný subjekt (podnik). Žalobkyně poukazuje na konstantní judikaturu k této právní otázce – viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9Ca 110/2003-36, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3Cmo 79/2002. Není tedy žádných pochyb o tom, že označení A. ani A. pro žalovanou rozlišovací způsobilosti přede dnem přihlášky žalobkyniny ochranné známky č. 178903 nabýt ani nemohlo; žalovaná v té době (před r. 1993) ani jako subjekt práva neexistovala a ani neexistoval žádný její právní předchůdce. Žalovaná by tedy musela právně existovat a užívat označení v obchodním styku přede dnem podání přihlášky příslušné ochranné známky, aby se mohla dovolávat práva předchozího uživatele (z tohoto hlediska je nerozhodné, podle kterého zákona o ochranných známkách se věc posoudí). Argumentace žalované, co se týká přechodu práva držitele nezapsaného označení, je podle mínění žalobkyně zavádějící - sice tuto možnost judikatura nevylučuje, ale v daném případě je pojmově vyloučeno, aby takový přechod nastal, když žalovaná není univerzálním právním nástupcem po žádném jiném subjektu, z něhož by na něho mohlo jakékoliv takové právo přejít, ani na ni nebylo převedeno právo cestou singulární sukcese (smlouvou). Viz též argumentaci rozsudkem ESD (věc C10/89 HAG II).
K argumentaci žalované, že jí nelze uložit povinnost stáhnout neoprávněně označené výrobky z trhu, uvádí žalobkyně, že je zcela bezpředmětná, neboť v současné době platí zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, který příslušné právo vlastníka ochranné známky výslovně zakotvuje, a to bez omezujících podmínek (viz §4 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona); tento zákon implementuje směrnici č. 2004/48/ES o vymáhání práv duševního vlastnictví.
K problematice výkladu ust. §10 zák. č. 441/2003 Sb., resp. čl. 6 odst. 2 směrnice č. 89/104/EEC (starší právo, které se uplatňuje „pouze v určité specifické oblasti... a pouze v rámci území, kde je uznáno“, tj. tzv. „právo pouze místního významu“, nikoliv právo, které by bylo platné na celém území členského státu) žalobkyně namítá, že argumentace žalované nejsou v souladu s dikcí zákona a smyslem příslušného článku směrnice.
V závěru svého vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na skutečnost, že žádná z právních otázek, které ve svém dovolání naznačuje žalovaná, není podle mínění žalobkyně otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což mj. vyplývá i z ustálené judikatury ke všem těmto otázkám, které se sama žalovaná dovolává.
S ohledem na vše shora uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.
Žalobkyně podala ještě také podnět k předložení předběžné otázky ESD podle článku 234 Smlouvy o založení ES a na přerušení probíhajícího soudního řízení podle ust. §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., v němž se zabývala zejména otázkou omezení účinků ochranné známky podle předchozího zákona o ochranných známkách (§16), podle směrnice č. 89/104/EEC (čl. 6) a podle současně platného zákona o ochranných známkách č. 441/2003 Sb. (§10), který uvedenou směrnici implementoval. Dále podrobila žalobkyně výkladu čl. 5 směrnice č. 89/104/EEC. Předběžnou otázku, zda může být výhradní právo vlastníka ochranné známky založené směrnicí omezeno i z jiného důvodu, než to směrnice předpokládá (viz čl. 5 odst. 1), navrhuje žalobkyně položit ESD v případě, že by se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s právním názorem žalobkyně a dovolání žalované v celém rozsahu nezamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) posuzoval dovolání, které podala žalovaná, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., tak, že žalobkyně má právo na náklady žalované uveřejnit v Hospodářských novinách výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Tento výrok, který souvisí s potvrzujícím výrokem I odvolacího soudu, byl napaden pouze z důvodu, že dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu na základě, kterého potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání slovního označení A. v jakékoliv vizuální a fonetické podobě pro mléčné a mlékárenské výrobky (výrok I.), dále povinnost stáhnout své mléčné a mlékárenské výrobky označené slovním označením A. v jakékoli grafické podobě z trhu na území České republiky (výrok II.), a povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč (výrok III.). V posuzovaném případě se nejedná o samostatný žalobní nárok, nýbrž jde jen o důsledek toho, že soudy vyhověly předcházejícím nárokům žalobkyně a dovolací soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s hmotným právem.
Dovolání ve zbývajícím rozsahu (tj. do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu) v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Rovněž tak případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) může zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit jen za předpokladu, že námitky směřují do procesní otázky, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Takové vady dovolatelka v dovolání nenamítá a ani z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nezohlednil jednání žalobkyně, na jehož základě získala žalobkyně prioritní ochrannou známku A. č., dále že odvolací soud vůbec neposoudil jednání žalobkyně z hlediska ust. §3 občanského zákoníku a v jeho kontextu např. s ust. §265 obch. zák., ust. §73 - 75 zákoníku práce, dále že odvolací soud též nesprávně právně posoudil postavení žalované jako tzv. držitele nezapsaného označení ve smyslu práva známkového, dále dovolatelka spatřuje zásadní pochybení právní povahy odvolacího soudu v tom, že i přes skutkové zjištění, že žalovaná již od září 2006 sýry A. nevyrábí ani je nemá ve skladech (nejsou nadále ve vlastnictví žalované), uložil žalované tyto výrobky stáhnout z trhu, dále dovolatelka považuje za nesprávnou právní úvahu odvolacího soudu jeho závěr, že jednání žalované je porušením známkového práva a nekalosoutěžním jednáním, a proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo uveřejnit část jeho rozsudku.
Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednáním žalované došlo k zásahu do práv žalobkyně z ochranných známek, jakož i závěr odvolacího soudu, že toto jednání žalované lze považovat za jednání nekalé soutěže, za správné.
Dovolací soud se dále ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že nelze jednání žalobkyně spočívající v samotném způsobu získání ochranné známky i následném způsobu využití získaného práva proti žalované podřadit pod generální klauzuli nekalé soutěže, ani pod konkrétní skutkovou podstatu nekalé soutěže, neboť žalobkyně v souladu se zákonem realizovala práva, která jí z vlastnictví zapsaných ochranných známek náleží.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že na základě žalobkyní podané žádosti (v tomto řízení žalované, dovolatelky) se k jednání žalované (v tomto řízení žalobkyně) již vyjádřil Krajský soud v Brně, který rozhodl dne 22. září 2005 pod sp. zn. 41/11 CmS 115/2000-293 tak, že všechny v žalobě uplatněné nároky zamítl; proti jeho rozsudku podala žalobkyně (společnost B. S. Č., a. s.) nejprve odvolání, posléze však vzala v celém rozsahu svůj návrh zpět; na to odvolací soud usnesením ze dne 24. května 2007 pod sp. zn. 7 Cmo 104/2006-380 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a toto řízení zastavil.
Rovněž dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že koexistence užívání shodného nebo podobného označení žalobkyní i žalovanou by byla nežádoucí a neodpovídající judikatuře ESD. V otázce, zda žalobkyně je povinna strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení (A.) žalovanou proto, že žalovaná je držitelkou nezapsaného označení, která může označení užívat nadále, i kdyby tomu jinak bránilo právo shodné ochranné známky, má dovolací soud shodný názor s názorem odvolacího soudu, že žalovaná před podáním přihlášky užívala shodné či podobné označení v rozporu s právem České republiky (podle §10 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách), proto jí nelze přiznat práva držitele nezapsaného označení. Za správný považuje dovolací soud rovněž názor odvolacího soudu o tom, že jednání žalované je třeba hodnotit jako nekalosoutěžní; žalovaná používala zaměnitelné označení na svých výrobcích dokonce i poté, kdy byla (v červnu 2004) zapsaná ochranná známka „A.“ prohlášena za neplatnou, neboť by označení výrobků touto ochrannou známkou vedlo k vyvolání nebezpečí záměny takových výrobků ze strany veřejnosti s výrobky označenými ochrannou známkou „A.“, a to až do září 2006.
Dovolací soud považuje za správný postup odvolacího soudu, že uplatněné nároky žalobkyně posuzoval podle ustanovení obch. zák. o nekalé soutěži (§44 a násl.) a současně podle ustanovení zákona o ochranných známkách. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatněné prostředky ochrany, tj. nárok na zdržení se jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, jakož i nárok na odstranění následků ohrožení stažením výrobků z trhu, včetně nároku na zaplacení zadostiučinění a uveřejnění rozsudku, resp. části rozsudku, lze považovat za důvodné.
V posuzovaném případě odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti i detaily uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Z dosavadních výsledků řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že jednáním žalované, spočívajícím v užívání označení A. a A. v souvislosti s označováním sýrů, došlo k porušování žalobkyniny ochranné známky č. 178903 i dalších ochranných známek s prvkem A.. Jednání žalované je třeba hodnotit současně jako nekalosoutěžní, jak správně uzavřel svá zjištění odvolací soud. Dovolatelka v dovolání vytrhuje určité části rozhodnutí odvolacího soudu z kontextu a poukazuje na jejich tzv. zásadní povahu. Všechny otázky, které dovolatelka považuje za otázky zásadní povahy, byly soudy obou stupňů dostatečně řešeny a byly zvažovány všechny související okolnosti případu. Pakliže odvolací soud věc správně posoudil po právní stránce, když rozhodoval v souladu s hmotným právem a existující související tuzemskou i zahraniční judikaturou lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděný dovolací důvod, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nebyl v souzené věci naplněn. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v rozsahu dovolání směřujícího do měnícího výroku II rozsudku odvolacího soudu z a m í t l (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu dovolání o d m í t l jako nepřípustné /§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř./.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu