ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3999.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3999/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. H., správce konkursní podstaty úpadce R. B., zastoupeného advokáte, proti žalované A., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 1 654 644,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B.pod sp. zn. 21 Cm 159/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 13. června 2007, č.j. 2 Cmo 81/2007-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 14. dubna 2006, č.j. 21 Cm 159/2001-124, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2006, č.j. 21 Cm 159/2001-159, a rozsudek Vrchního soudu v O. ze dne 13. června 2007, č.j. 2 Cmo 81/2007-176, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v O. ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 14. dubna 2006, č.j. 21 Cm 159/2001-124, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2006, č.j. 21 Cm 159/2001-159, jímž Krajský soud v B. žalované uložil zaplatit žalobci 1 654 644,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci rozsudkem pro uznání v souladu s ustanovením §153a odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na základě tzv. fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně vydal dne 27. února 2006 usnesení (č.l. 112 spisu) dle §114b odst. 1 o. s. ř., kterým žalovanou vyzval, aby v případě, že podá odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu předložila soudu písemné vyjádření ve věci, a zároveň ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Výzva spolu s platebním rozkazem a žalobou byla žalované doručena do vlastních rukou dne 2. března 2006. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor dne 7. března 2006, lhůta ke splnění soudem uložené povinnosti jí počala běžet od dne následujícího po dni podání odporu, to je 8. března 2006 a marně uplynula ve čtvrtek dne 6. dubna 2006. Ze skutečnosti, že se žalovaná v soudem uložené lhůtě nevyjádřila, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že marným uplynutím lhůty stanovené soudem prvního stupně k vyjádření nastala fikce uznání.
Odvolací soud neshledal důvodnou obranu odvolatelky (žalované), že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť vyjádření ve věci adresované soudu předala včas k poštovní přepravě a nelze jí k tíži přičítat, že se vyjádření ve spisu do současnosti nenachází. Podle zjištění odvolacího soudu předal právní zástupce žalované dne 27. března 2006 k poštovní přepravě zásilku pod podacím číslem 6211, která byla adresována Krajskému soudu v B. Pakliže byla tato zásilka doručena soudu dne 28. března 2006, bylo podle názoru odvolacího soudu prokázáno pouze to, že žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce zaslala Krajskému soudu v B. dne 27. března 2006 zásilku pod podacím číslem 6211 a že zásilka pod tímto podacím číslem byla soudu doručena. Co však bylo obsahem této zásilky, prokázáno nebylo. Pakliže žalovaná ani v odvolacím řízení neprokázala své tvrzení, že uvedená zásilka obsahovala právě vyjádření žalované ve věci, odvolací soud dospěl k závěru, že tato její odvolací námitka není opodstatněná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., který spatřuje v tom, že právní otázka v dané věci nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Uvedla, že ho podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., jelikož řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů předložených žalovanou i opatřených odvolacím soudem, založil-li za situace, kdy bylo prokázáno doručení předmětné zásilky soudu, své rozhodnutí na závěru, že neprokázala, co bylo jejím obsahem. Zastává názor, že jestliže jako účastník předložila soudu kopii listiny zaslané v předmětné zásilce a tvrdila, že tato kopie je totožná s originálem, jenž byl v předmětné zásilce, která byla poštou soudu prokazatelně doručena, nemohl soud považovat její tvrzení za neprokázané, pakliže v řízení nevyšel najevo či nebyl prokázán opak.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud porušil nejen ustanovení §132 ve spojení s §§125 a 133 o. s. ř., nýbrž že postupoval i v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se může každý domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Pakliže odvolací soud neprovedl důkaz opaku tvrzení žalované, tj. nezajistil a neprovedl důkaz obsahem zásilky, která byla soudu doručena a o níž žalovaná tvrdila, že obsahovala vyjádření k žalobě, a tuto situaci přičetl k tíži jednoho účastníka, domnívá se, že došlo k porušení rovnosti účastníků sporu a k nenaplnění zásady nezávislého a nestranného rozhodování soudu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 2. ledna 2008, č.j. 32 Cdo 3999/2007-216, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalované.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda, za situace, kdy bylo osvědčeno, že soudu došla zásilka, o níž žalovaná tvrdí, že obsahovala vyjádření k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., jehož kopii dokládá, může soud po účastníkovi požadovat, aby „prokázal“, co bylo obsahem zásilky, kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v rozporu s procesně-právní úpravou.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Byť dovolatelka i tyto vady namítala, dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). K podání dovolatelky ze dne 2. listopadu 2007 (č.l. 210 spisu), jímž dovolatelka doplnila podané dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť po uplynutí dovolací lhůty nelze dovolací důvody měnit (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. §114b odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (srov. §114b odst. 2 o. s. ř.).
Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst. 4 o. s. ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (srov. §114b odst. 5 o. s .ř.).
Ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř. lhůtu k podání písemného vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný dodrží, jestliže nejpozději poslední den soudem stanovené lhůty podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (např. u držitele poštovní licence).
Podle §153a odst. 1, věty první, o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 téhož ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Rozsudek pro uznání podle §153a o. s. ř. lze tedy vydat nejen na základě procesního úkonu žalovaného, jímž je uplatněný nárok výslovně uznán, ale i na základě nečinnosti žalovaného, vedoucí (za přesně stanovených podmínek) ke vzniku fikce, že žalovaný nárok uznal. S nečinností žalovaného po doručení usnesení podle §114b odst. 1 či 2 o. s. ř. jsou tedy spojeny natolik závažné procesní důsledky, že je nutno trvat na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. Závěr, zda tyto podmínky byly splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů. Chybí-li některá z uvedených podmínek, fikce uznání nenastává a rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nelze vydat.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil fikci uznání nároku žalovanou na závěru, že žalovaná na výzvu soudu k vyjádření nereagovala, tedy že jí lhůta určená soudem k vyjádření marně dne 6. dubna 2006 uplynula. Přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek znamená přezkoumat správnost jeho závěru, že žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že předmětná zásilka, která byla soudu doručena dne 28. března 2006, obsahovala vyjádření žalované ve věci, k němuž byla soudem prvního stupně podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. vyzvána.
Žalovaná (prostřednictvím svého právního zástupce) předala dne 27. března 2006 k poštovní přepravě pod podacím číslem 6211 zásilku adresovanou Krajskému soudu v B.
Bylo-li osvědčeno, že zásilka pod podacím číslem 6211, o níž žalovaná tvrdí, že obsahovala vyjádření k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., jehož kopii dokládá, byla soudu doručena (byť šlo o Krajský soud v B., a nikoli o jeho pracoviště B., jímž byla k vyjádření vyzvána, jelikož šlo v každém případě o soud ve věci příslušný), nemůže soud po účastníkovi požadovat, aby „prokázal“, co bylo obsahem zásilky. Jestliže u zásilky zaslané soudu účastníkem, u níž bylo zjištěno, že soudu došla, nebyl soudem osvědčen opak, tj. že podání tvrzené účastníkem neobsahovala (tj. že obsahovala jiné podání), je nepřípustné, aby soud požadoval po účastníku, aby doložil, co konkrétně v předmětné zásilce odeslal. Tento závěr je zcela konformní i se závěry Ústavního soudu, který ve své judikatuře (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04, dále též nález Ústavního soudu ze dne 13. října 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, pod číslem 139, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 332/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, pod číslem 173) zdůrazňuje, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Jestliže soud nenašel doporučenou zásilku (například odpor proti platebnímu rozkazu), která byla soudu doručena, nebylo by podle Ústavního soudu spravedlivé, aby tento nedostatek v činnosti soudu šel k tíži účastníka. Je proto nutné, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že obsahem předmětné zásilky je účastníkem tvrzené a předložené podání. Tyto závěry jsou aplikovatelné i v posuzované věci.
Nebylo-li v předmětné věci soudem osvědčeno, co bylo obsahem zásilky, která byla v rámci běžící lhůty k vyjádření účastníkem předána k poštovní přepravě, která byla soudu příslušnému ve věci doručena a o níž žalovaná tvrdí, že obsahovala vyjádření k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., jehož kopii dokládá, nemůže závěr odvolacího soudu o marném uplynutí lhůty k vyjádření žalované obstát. Za této situace fikce uznání nároku žalovanou ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a rozsudek pro uznání jako věcně správný potvrdil, došlo tím nejen k porušení zákona, tedy zejména ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., ale zároveň bylo porušeno i základní právo účastníka (žalované) na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky. Jestliže soud písemnost došlou od žalované pod podacím číslem 6211 nedohledal, nepochybně nedostál ani svým povinnostem vyplývajícím pro něj z vnitřního a kancelářského řádu vydaného pro okresní, krajské a vrchní soudy instrukcí ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., která stanovuje mimo jiné postup ke zpracování došlých podání a to včetně obálek, v nichž byly písemnosti došlé poštou doručeny. Lze proto uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu