ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4468.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. B + H, spol. s r. o., , proti žalované S.-H. s.r.o., , zastoupené Mgr. P. H., advokátem, o zaplacení 322 063 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 237/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2007, č.j. 4 Cmo 223/2006-109, 4 Cmo 233/2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2007, č.j. 4 Cmo 223/2006-109, 4 Cmo 233/2006, výrokem I.1) potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006, č.j. 3 Cm 237/2003-82, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 146 063 Kč se 14% úrokem z prodlení p.a. od 1. 12. 1998 do zaplacení a výrokem I.2) zamítl žalobu ve zbývající části co do rozsahu 176 000 Kč s 20% úrokem z prodlení p.a. od 1. 12. 1998 do zaplacení a 6% úroku z prodlení p.a. z částky 146 063 Kč od 1. 12. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně jako zhotovitelka provedla dílo řádně podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 17. 4. 1998 ve smyslu §536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a má proto právo na doplatek nezaplacené ceny díla. Odmítl námitku žalované, že žalobkyně neprovedla dílo v souladu s nabídkou, podle níž mělo být provedeno okopání omítky v rozsahu 80% celkové plochy opravované fasády a rekonstrukce celkem 368 dekorativních prvků, když ve smlouvě o dílo nebyl takto předmět díla specifikován. Podle smlouvy měla být provedena oprava fasády 800m2, včetně restaurování štukových dekorativních prvků na fasádě (294 ks konzol a 74 ks dekorativních a ozdobných prvků) a konečného nátěru fasády ve dvou barevných odstínech. Odvolací soud shledal, že žalovanou uváděné podrobnější údaje popisu díla ve smlouvě uvedeny nejsou, proto je na zhotoviteli, jakým způsobem dílo zhotoví, aby bylo provedeno řádně a odpovídalo smluvenému předmětu díla (§537 odst. 3 a §554 odst. 1 obch. zák.). Zjištění, že dílo bylo provedeno řádně, dovodil soud z protokolu o předání a převzetí stavby ze dne 23. 8. 1998, v němž bylo oběma účastníky potvrzeno, že dílo bylo povedeno v dobré kvalitě a předává a přebírá se bez závad. Odvolací soud dále konstatoval, že na žalobkyni není možno žalovanou požadovat náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že ji třetí osoba (investor) odmítla za zhotovované dílo zaplatit určitou částku. Právní vztah mezi žalovanou a investorem a skutečnost, že investor za určité práce žalované nezaplatil, považoval odvolací soud při posouzení závazků mezi žalobkyní a žalovanou za irelevantní. S právním posouzením obrany žalované soudem prvního stupně, spočívající v započtení smluvní pokuty za prodlení žalobkyně ve výši 8 000 Kč za každý den prodlení, celkem za 22 dnů, se však odvolací soud neztotožnil. Odlišný právní názor odůvodnil poukazem na čl. IX. předmětné smlouvy o dílo, podle něhož se smluvní pokuta upíná nejen k prodlení žalobkyně (zhotovitelky) s odstraňováním reklamovaných vad, jak dovodil soud prvního stupně, ale i k prodlení s provedením díla. Po odečtení smluvní pokuty ve výši 176 000 Kč proto odvolací soud potvrdil soudem prvního stupně přiznaný nárok žalobkyně na doplacení ceny díla jen v rozsahu 146 063 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně, jako zhotovitelka, neprovedla dílo řádně a včas, když podle jejího názoru předmětem smlouvy o dílo bylo kompletní provedení opravy fasády v rozsahu 80% oklepání stávající omítky a její obnova, avšak oprava byla tímto způsobem provedena jen ze 30%. Nebylo-li dílo provedeno řádně a včas, nemůže žalobkyně požadovat zaplacení všech prací, ale jen prací skutečně provedených. Domnívá se, že odvolací soud vyšel i z nesprávného výkladu ujednání předmětu smlouvy o dílo, zejména výkladu pojmu „kompletní“. Sjednali-li si účastníci rozsah prací termínem „kompletní“, nemůže být podle dovolatelky pochyb, jaký rozsah prací měli účastníci na mysli. Poukazuje na to, že podstatou sporu není tzv. postup žalobkyně při provádění díla, jak uvažoval odvolací soud, ale neprovedení díla. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v celém rozsahu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok I./2), jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 176 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 176 000 Kč s příslušenstvím, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se proto dále zabýval zbývající částí dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 146 063 Kč s příslušenstvím.
Dovolání v této části není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci rozhodl odvolací soud jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Namítá-li dovolatelka, že soud provedl nesprávný výklad ujednání předmětu smlouvy o dílo ze dne 17. 4. 1998, č. F 19-98/B, je třeba poukázat na skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že v posuzované smlouvě o dílo byl sjednán předmět díla následovně: „Kompletní provedení opravy fasády 800m2, včetně restaurování štukových dekorativních prvků na fasádě (294 ks konzol a 74 ks dekorativních a ozdobných prvků) a konečného nátěru fasády ve dvou barevných odstínech.“
Podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. určuje, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odst. 2 §266 obch. zák. podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Odvolací soud na základě uvedeného §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák. správně vyložil smluvní ujednání o předmětu díla tak, že zhotovitelka fasádu opraví a restauruje štukové dekorativní prvky, přičemž způsob provedení díla a konkrétní postupy nebyly dohodnuty. Odvolací soud tedy odůvodněně, ve shodě se soudem prvního stupně, dovodil, že způsob a rozsah opravy fasády a restaurování dekorativních prvků závisel na výsledku, kterého mělo být dosaženo, což byla oprava, nikoliv provedení nové fasády a nových dekorativních prvků, a nelze neprovedení nové fasády, tj. oklepání 800m2 a opravy všech dekorativních prvků považovat za vady, jak namítá dovolatelka. Nebylo tedy možno dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a nelze mu ani vytknout nesprávné právní posouzení nároku na náhradu škody, uplatněné žalovanou, jestliže vyšel z právního názoru, že právní vztah mezi žalovanou a investorem a skutečnost, že investor za určité práce žalované nezaplatil, je při posouzení závazků mezi žalobkyní a žalovanou irelevantní.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci v potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné, proto – aniž by mohl věc dále posuzovat – je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu