ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4529.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4529/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. C.F. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 122 593,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 51 Ro 2748/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v P.ze dne 25. června 2007, č.j. 29 Co 156/2007-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 19. února 2007, č.j. 51 Ro 2748/2006-41, jímž Obvodní soud pro P.odmítl pro opožděnost odpor žalovaného proti jím vydanému platebnímu rozkazu ze dne 7. prosince 2006, č.j. 51 Ro 2748/2006-37, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen dne 22. ledna 2007. Pokud pak žalovaný předal odpor proti platebnímu rozkazu k poštovní přepravě až dne 13. února 2007, učinil tak opožděně, neboť poslední den zákonné patnáctidenní lhůty k jeho podání, která začala plynout dne 23. ledna 2007, připadl na 6. února 2007. Za této situace tedy postupoval soud prvního stupně správně, pokud odpor žalovaného proti jím vydanému platebnímu rozkazu odmítl. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které zdůvodňuje tvrzenou neseriózností jednání žalobkyně po vrácení vozidla a opožděností podaného odvolání (zřejmě míněna opožděnost podaného odporu) z důvodu nemoci.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již z toho důvodu, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není.
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §174 odst. 3 o. s. ř. odpor proti platebnímu rozkazu.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. dubna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu