ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5047.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5047/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. S. Š., advokátkou, proti žalovanému R. Z., zastoupenému Mgr. T. R., advokátem, o zaplacení částky 106 584,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 61/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2007 č. j. 28 Co 692/2004-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. října 2003 č. j. 50 C 61/97-129 zamítl žalobu na zaplacení částky 106 584,70 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně od 12. 4. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel z toho, že se jedná o spor účastníků z obchodního závazkového vztahu, kteří uzavřeli dne 31. 10. 1994 a 15. 12. 1994 dvě písemné smlouvy o dílo, v nichž byl předmět smlouvy o dílo vymezen v bodě II jako „výroba a montáž nábytku do obchodu s textilem“, resp. „výroba a montáž interiéru cestovní kanceláře dle návrhu Ing. arch. H.“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě tyto smlouvy jsou neplatné, a to pro absenci dohody o předmětu díla jako jedné z podstatných náležitostí smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), přičemž rovněž nebylo prokázáno, že by účastníci ústně uzavřeli smlouvu o dílo týkající se 4 kusů lakovaných desek na vázanky a pásky. Přestože smlouvy odkazovaly na projektovou dokumentaci a rozpočet ceny díla, pak tyto listiny nebyly nikterak identifikovány a vlastní dokumentace vznikala postupně. V řízení nebylo prokázáno ani uzavření ústní smlouvy, neboť výpovědi obou účastníků si vzájemně odporovaly a věrohodnost svědka Ing. V. byla snižována tím, že byl v době uzavírání obou tvrzených smluv žalobcovým společníkem. Nárok žalobce bylo proto možno posoudit pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení. V případě věcí, které doposud existují, byl žalobce oprávněn domáhat se po žalovaném jejich vydání. Podle §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nebyl oprávněn požadovat, aby mu za ně byla poskytnuta peněžitá náhrada. V případě věcí, které již neexistují, a prací a výkonů byl žalobce oprávněn po žalovaném požadovat vydání peněžité náhrady. S odkazem na §107 odst. 1 ObčZ však shledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným s tím, že žalobce věděl, že k bezdůvodnému obohacení došlo ve dnech 8. 12. 1994 a 9. 1. 1995, jakož i o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, takže žaloba byla podána až po uplynutí dvouleté promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. června 2007 č. j. 28 Co 692/2004-177 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení, s 0,1% úrokem z prodlení z částky 8 400 Kč za den 12. 4. 1995 a s 21,2% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I co do částky 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení a s 15,3% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení a s 15,3% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, a sice že smlouva o dílo z 15. 12. 1994 i smlouva o dílo z 31. 10. 1994 byly platně uzavřeny v souladu s §536 a násl. ObchZ. Nedoplatek ceny díla pak u prvé smlouvy činí částku 58 651,20 Kč a u druhé smlouvy činí částku 39 533,50 Kč, když úrok z prodlení byl sjednán v článku VIII předmětných smluv ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Dále byla podle odvolacího soudu uzavřena ještě třetí smlouva o dílo (týkající se čtyř desek na pásky a vázanky), a sice ústní, s cenou díla sjednanou ve výši 8 400 Kč, a ohledně této částky vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení v zákonné výši, tj. podle §369 ve spojení s §502 ObchZ, což v dané věci činí 15,3% ročně. Ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalobcem a svědkem Ing. J. V. dovodil odvolací soud, že na všechny tři smlouvy o dílo je nutno nahlížet tak, že zhotovitelem díla nebyl žalobce, nýbrž sdružení bez právní subjektivity založené žalobcem a uvedeným svědkem, jehož příjmy a výdaje se člení v poměru 1 : 1, takže v dané věci je žalobce aktivně legitimován pouze do poloviny shora uvedených nedoplatků z každé smlouvy o dílo.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věcí [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěrech odvolacího soudu týkajících se uzavření smluv o dílo a jejich výkladu. Podle názoru žalovaného byly uzavřené smlouvy sjednány s fixní cenou díla a žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření dohody o změně rozsahu díla nebo o zvýšení ceny díla. Pokud žalobce dodatečně zjistil, že jeho zisk z celé akce není dostatečný, jedná se o jeho hospodářské riziko. Faktury vystavené na částku o cca 100 000 Kč vyšší, než bylo sjednáno ve smlouvě, představují postup v rozporu s obchodním zákoníkem i se zásadami poctivého obchodního styku. Vady řízení spočívají podle žalovaného v tom, že soud vzal v úvahu pouze některá skutková zjištění a o jiných provedl dodatečný výklad na základě své vlastní úvahy. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V dané věci napadá žalovaný dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 53 292,35 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 ObchZ obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, který převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze tří samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to nároků na zaplacení ceny díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 12. 1994, na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 10. 1994 a na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo, podle níž vznikla dovolateli povinnost k úhradě dne 12. 4. 1995. Dovolání se tedy týká tří samostatných nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč. Co se týče přiznaných úroků z prodlení, pak dovolací soud dodává, že při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se k příslušenství uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998 sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/98, pod číslem 62/98).
Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu