ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5140.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5140/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti žalované P. s. r. o., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve S. pod sp. zn. 6 C 1124/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v H. K. – pobočky v P. ze dne 7. září 2006, č. j. 22 Co 276/2006-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.302,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. J. K.
Odůvodnění:
Okresní soud ve S. rozhodl rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 6 C 1124/2005-118, že se určuje, že vlastníkem budovy a pozemků ve výroku popsaných, zapsaných na LV č. 7454 pro k. ú. S. – předměstí, obec S., u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště S. je Česká republika (výrok I.). Ve výroku II. a III. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Soud prvního stupně dovodil, že podle článku I., bod 1, písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl úplatný převod předmětného majetku možný po rozhodnutí Poslanecké sněmovny PČR o bezúplatných převodech, provedeném usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004. K převodu předmětných nemovitostí však došlo kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, uzavřenou likvidátorem Fondu před datem 2. 11. 2004 a tato smlouva je tudíž podle §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) absolutně neplatná. Nemovitosti jsou nadále vlastnictvím České republiky, když žalovaná k nim nemohla nabýt vlastnické právo.
K odvolání obou účastníků (žalobkyně se odvolala jen co do nákladů řízení) Krajský soud v H. K. – pobočka v P., rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, že rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I. a III. potvrzuje, ve výroku pod bodem I. však ve správném znění, uváděném odvolacím soudem, zpřesněném co do specifikace pozemků (bez jejich výměr), tj. jen ve formálním označení (výrok I.). Ve výroku II. změnil odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nakládů řízení, když přiznal žalobkyni částku 15.767,- Kč a ve výroku III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a konstatoval, že v daném určovacím sporu jde o nemovitosti, které měly být předmětem bezúplatných převodů ze správy Fondu dětí a mládeže na nové nabyvatele v rámci tzv. třetího kola výběrových řízení, které se vztahovalo na všechny nemovitosti ve správě Fondu, jak vyplývá z usnesení vlády ČR z 28. 1. 2004. Spor spočívá ve výkladu článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. (dále jen „zákona“), které bylo do tohoto zákona zařazeno po novele provedené zákonem č. 428/2003 Sb. Postup podle cit. ustanovení přicházel v úvahu pro soubor majetku, který nebyl realizován podle čl. I. bod 5 písm. b), c), d) a e) zákona. Mezi účastníky je nesporné, že zájemce nesplnil podmínky výběrového řízení ve třetím kole výběrového řízení k bezúplatnému převodu (viz zápis č. l. 86 až 94 ve spise). Proto na tento majetek platil režim čl. I. bod 5 písm. f) poslední věty, že pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně, takže jakékoliv úplatné převody byly vázány na toto rozhodnutí a teprve po usnesení Poslanecké sněmovny z 2. 11. 2004 byl možný postup podle čl. I. bod 5 písm.c) zákona, tj. úplatný převod na jiné osoby po veřejné soutěži. Citovaná zákonná úprava je kogentní, přičemž jde o lex specialis a proto nelze na postup likvidátora vztáhnout režim obchodního zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem v názoru, že jednání likvidátora, tzn. převod sporných nemovitostí ještě před rozhodnutím Poslanecké sněmovny, přivodilo absolutní neplatnost kupní smlouvy z 17. 9. 2004, neboť tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej přinejmenším obcházel (§39 obč. zák.). Proto na základě tohoto právního úkonu nemohla žalovaná nabýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti a tak vlastnické právo svědčí státu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“ s tím, že přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě likvidátor FDM řádně vypsal v souladu s čl. I. bod 5 písm. f) zákona III. kolo výběrového řízení na bezúplatný převod majetku, a to v souhlase s podmínkami stanovenými usnesením vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, podle nichž výběrová komise projedná všechny v termínu přihlášené projekty a vyřadí ty, které neobsahují všechny předepsané podmínky. Za situace, kdy byly předmětné nemovitosti výběrovou komisí vyřazeny z III. kola výběrového řízení, komise nepředložila návrh na schválení jejich bezúplatného převodu a následně ani nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně k vyslovení souhlasu s jejich bezúplatným převodem, dostaly se tyto nemovitosti do režimu úplatných převodu ve smyslu čl. I. bod 5 písm. c) zákona jako zbývající majetek k úplatnému převedení na jiné osoby na základě veřejné soutěže. V daném případě žalovaná jako zájemce získala majetek ve veřejné soutěži a uzavřela poté kupní smlouvu.
Dovolatelka nesouhlasí s doslovným výkladem čl. I. bod 5 písm. f) zákona, že úplatný převod předmětných nemovitostí byl možný až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, jak jej zastávají soudy prvního stupně a odvolací.
Dovolatelka důrazňuje, že sama vláda ČR stanovila v čl. 3 písm. j) přílohy č. 1 usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004, že s majetkem, o který nikdo v rámci bezplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle čl. I. bod 5 písm.c) zákona. Není důvodu, proč by se mělo ohledně majetku, vyřazeného výběrovou komisí z výběrového řízení a z bezúplatného převodu, postupovat jinak. Povinnost likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna rozhodla. Opačný postup by podle názoru dovolatelky nejen odporoval smyslu a účelu zákona, ale i právní jistotě nabyvatelů na základě veřejné soutěže v dobré víře.
Dovolatelka má za to, že nenavrhla-li vláda sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu, nemohla o nich Poslanecká sněmovna rozhodovat. Nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou Poslanecké sněmovně navrženy už dne 16. 6. 2004, tedy před tím, než likvidátor FDM vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku, přičemž ve vládním návrhu, v souladu se stanoviskem výběrové komise, nebyly předmětné nemovitosti uvedeny.
Dovolatelka považuje ze nesporné – na rozdíl od odvolacího soudu – že činnost likvidátora FDM byla řízena nejen zákonem č. 364/2000 Sb., v platném znění, ale také ust. §70-75 obchodního zákoníku,, jak to stanoví čl. I. bod 9 zák. č. 364/2000 Sb. Zvláštní ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) cit. zákona ukládá likvidátorovi zbývající část majetku ve správě FDM úplatně převést na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Z tohoto pravidla byly zákonem stanoveny pouze dvě výjimky v souvislosti s I. a II. kolem bezúplatných převodů, kdy bylo likvidátorovi nařízeno již plánované veřejné soutěže a připravované úplatné převody zrušit. Těmito tzv. blokačními ustanoveními, obsaženými v zák. č. 364/2000 Sb., měl likvidátor dosud probíhající soutěže zrušit ke dni 1. 3. 2000 a 1. 10. 2003. V souvislosti s III. kolem bezúplatných převodů, probíhajících od 31. 1. 2004, však již žádné blokační ustanovení nebylo do zák. č. 364/2000 Sb. žádnou novelou začleněno. Uvedená blokační ustanovení se však nijak nedotýkala obecné zákonné povinnosti ohledně majetku ve správě FDM, který nebyl určen k bezúplatným převodům, provádět dále nové úplatné převody.
Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva z 17. 9. 2004, uzavřená s likvidátorem FDM, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí. Naopak podaná žaloba je v rozporu s dobrými mravy a je nutno jí odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák. právo na soudní ochranu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nemá dovolání za přípustné. Právní otázku (ne)platnosti kupní smlouvy, která je předmětem dovolání, byla již řešena rozhodnutím Krajského soudu v H. K. ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3140/2006-285, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Žalobkyně poukazuje na 8 konkrétních rozhodnutí odvolacích soudů, které předmětnou právní otázku řešily shodně. Dále upozorňuje na vývoj úpravy blokačních ustanovení. V první novele zákona č. 364/2000 Sb., tj. v zák. č. 79/2002 Sb. s účinností od 1. 3. 2002, bylo blokačním ustanovením čl. I. bod 5. písm. c) zákona, které po rozhodnutí Poslanecké sněmovny vrátilo zbývající majetek do režimu bezúplatných převodů, ve druhé novele, provedené zák. č. 428/2003 Sb. (s účinností od 27. 11. 2003) byl vrácen majetek, neprodaný do 1. 10. 1993, opět do režimu bezúplatných převodů a konečně třetí novela – zákon č. 376/2004 Sb. (účinnost od 3. 6. 2004) na blokaci nic nezměnila (blokace trvala až do 2. 11. 2004). Blokační ustanovení čl. I., odst. 5, písm. f) zákona je ustanovením kogentním. Likvidátor byl oprávněn nakládat se zbývajícím majetkem až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, až poté mohlo dojít k úplatným převodům. Žalobce navrhuje odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a předepsané náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a dovolání proti němu není proto podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelka také výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a dovolacími námitkami je dovolací soud vázán. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky – z těch, na kterých rozhodnutí spočívá – které odvolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě dovolatelka napadla právní výklad ustanovení čl. I., bod 5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak jej provedly oba soudy – prvního stupně a odvolací.
S tímto výkladem se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu. Pro závěr nalézacích soudů svědčí v daném případě zvláště výklad gramatický a logický.
Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 17. 9. 2004, avšak ohledně všech bezúplatných převodů bylo Poslaneckou sněmovnou rozhodnuto až usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004.
Podle článku I., bodu 1, písm. f) poslední věta zákona v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bod 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně suverénní právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.
Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou dne 17. 9. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo České republice.
Výklad rozhodných právních otázek provedly soudy prvního a druhého stupně poprávu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s hmotným právem a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) ve výši 10.000, za použití §10 odst. 3 a snížené podle §14 odst. 1 a §18 odst. 1 cit. vyhlášky, tj. 2.500,- Kč a dále za jeden paušál hotových výloh Kč 300,- podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., s připočtením 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 532,- Kč, celkem tedy 3.302,- Kč, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu