ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.582.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 582/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. J. – S. J. a spol., zast. N. T., advokátem, proti žalovanému Ph.Dr. R. V., bytem, zast. JUDr. K. Š., advokátkou, o zaplacení 416.448,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 143/96, o dovolání žalobce a dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2007, č. j. 29 Co 22/2006-193, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 1. června 2004, č. j. 12 C 143/96-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 152.505,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (odst. I. výroku), zamítl návrh žalobce co do jeho zbytku (odst. II. výroku) s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (odst. III výroku).
Doplňujícím usnesením ze dne 2. října 2006, č. j. 12 C 143/96-178, rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (odst. I. výroku) a že se státu přiznává náhrada nákladů řízení za znalecký posudek (znalečné) vůči žalobci ve výši 2.934,- Kč a vůči žalovanému ve výši 2.934,- Kč, které jsou povinni zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od právní moci usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2007, č. j. 29 Co 22/2006-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v odst. I. co do žalobě vyhovující částky 110.145,- Kč, přičemž co do částky 42.360,- Kč zůstal odst. I. výroku nedotčen; odvolací soud dále potvrdil odst. II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) ohledně co do zbytku zamítnutého žalobního návrhu týkající se částky 263.943,- Kč; odvolací soud dále potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu je změnil tak, že žalobci se neukládá náhrada ve výši 2.934,- Kč (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 16.212,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. K. Š., advokátky.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 10. 3. 1993 domáhal po žalovaném zaplacení částky 416.448,- Kč s odůvodněním, že na základě smlouvy o dílo ze dne 21. 4. 1992 provedl pro žalovaného stavební práce na dokončení rekonstrukce objektu hotelu S. v H. P.Po dokončení díla žalobce vyúčtoval žalovanému, po odečtení zaplacené zálohy, cenu díla, ve výši 416.448,39 Kč fakturou ze dne 6. 10. 1992 č. splatnou dne 16. 10. 1992, kterou žalovaný převzal, avšak neuhradil. Dále uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 21. 4. 1992 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem plnění byly dokončovací stavební práce v objektu Hotelu S. v D. P. s tím, že na dohodnuté práce bude zpracována projektová dokumentace a rozpočet, přičemž cena těchto dokončovacích prací měla být v cenové úrovni roku 1992. Rozpočet měl být zajištěn dodavatelem (žalobcem) a schválen odběratelem (žalovaným) a fakturace měla být prováděna dle skutečně provedených pracích a vynaložených nákladů. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, kdy žalovaný namítal, že žalobce nezajistil rozpočet, od kterého by se následně odvíjela cena, a proto chyběl objektivní podklad pro stanovení ceny díla podle rozpočtu (§547 obchod. zák.), bylo nutné ke zjištění rozsahu provedených prací a jejich hodnotě zpracovat znalecký posudek. Pověřený znalec Ing. K. D. dospěl k závěru, že hodnota prací, na nichž se účastníci smluvně dohodli, představuje 452.505,- Kč, a že byly provedeny i další práce, u nichž nebylo možné kvůli rozpornosti tvrzení účastníků posoudit, zda tyto práce jimi byly sjednány či nikoli. Vzhledem k tomu, že práce na předmětném objektu byly prováděny bez projektové dokumentace a stavebního dozoru a že nebyl správně veden stavební deník, mohl znalec objektivně přezkoumat jen práce, jež ohodnotil částkou 452.505,- Kč. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy nebylo možné stanovit cenu díla na základě rozpočtu dle §547 obchod. zák., neboť tento rozpočet žalobce nezajistil, ač se k tomu smluvně zavázal, bylo nutné vycházet z toho, že mezi účastníky nebyla cena tímto způsobem sjednána, takže je na místě postupovat podle ust. §546 odst. 1 věty druhé obchod. zák., podle něhož je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek, přičemž tato cena se stanovuje na základě znaleckého posudku. Byla-li v posuzovaném případě stanovena cena díla znaleckým posudkem ve výši 452.505,- Kč a žalovaný na zálohách zaplatil celkem 300.000,- Kč, zbývala dle názoru odvolacího soudu k zaplacení částka 152.505,- Kč. Vzhledem k tomu, že k plnění ve větším rozsahu, jak žalobce požadoval, nebyl dle přesvědčení odvolacího soudu dán důvod, a vzhledem k tomu, že za řízení před soudem prvního stupně nebyl řádně uplatněn požadavek na přiznání příslušných úroků z prodlení, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v rozsahu dotčeném odvoláními žalobce a žalovaného odvolacím soudem shledán správným.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 3. 8. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání směřuje do té části odst. I výroku, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně částky 263.943,- Kč. Dovolatel je přesvědčen, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soudní znalec ohodnotil hodnotu stavebních prací ve znaleckém posudku ze dne 4. 12. 1998 částkou 452.505,- Kč, a zdůraznil, že se jedná o soupis prací, které lze kvalifikovat jako vícepráce, přičemž kromě nich došlo i k plnění, které bylo účastníky odsouhlaseno ve výši 342.360,- Kč. V tomto případě však šlo o plnění, jež nebylo součástí ocenění znalcem. Žalobce dále uvedl, že je skutečností, že žalovaný mu na zálohách zaplatil 200.000,- Kč. Namítl, že za provedené práce bylo fakturováno 416.448,- Kč a že žalovaný z této částky neuhradil ničeho. Provedení prácí ve finančním objemu 200.000,- Kč vyplývá z faktury č. a upozornil na to, že znalec ocenil výkon provedených prací, včetně materiálu, dokonce na větší plnění než je žalováno. Žalobce konstatoval, že v odvolání navrhl změnu napadeného rozhodnutí v té části výroku, jež se týká zbytku zamítnutého nároku- příslušenství dle smluvního ujednání, tj. 3 % denně z částky 416.448,- Kč od 17. 10. 1992 do zaplacení. Žalobce je přesvědčen, že toto doplnění návrhu bylo realizováno v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť v předchozím rozhodnutí o věci byla uvedena jistina i příslušenství, a proto není dle žalobce správný závěr odvolacího soudu, že u soudu prvního stupně nebyl řádně uplatněn požadavek na přiznání úroku z prodlení. Závěrem proto žalobce navrhl, aby „odvolací napadené rozhodnutí změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 416.448,- Kč s 3 % úrokem za každý den prodlení počínaje 17. 10. 1992 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí“, a „aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný se k dovolání žalobce, jak vyplývá z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřil.
Dovoláním ze dne 1. 8. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v odst. I. výroku „z následně doplněných důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a) a b) o. s. ř.“, aniž by své podání v dovolací lhůtě blíže odůvodnil.
Žalobce se k dovolání žalovaného, jak vyplývá z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. dubna 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejdříve zabýval dovoláním žalovaného a shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas (lhůta k podání dovolání je dle §240 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zachována i tehdy, bylo-li dovolání – jak je tomu v souzené věci – podáno advokátkou žalovaného u odvolacího soudu, jenž ve věci rozhodoval, a nikoli u soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval, jak je stanoveno v ust. §240 odst. 1 o. s. ř. a v poučení odvolacího soudu o možnosti podání opravného prostředku). Dále dovolací soud shledal, že dovolatel (žalovaný) je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání žalovaného obsahuje stanovené náležitosti.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel (žalovaný) v podání ze dne 1. 8. 2007, nazvaném „dovolání žalovaného proti rozsudku č. j. 29 Co 22/2006-193“, uvedl toliko to, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v odst. I. výroku „z následně doplněných důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a) a b) o. s. ř. “, přičemž citoval text ustanovení §241a odst. 2 a) a b) o. s. ř. Každý uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř .) a pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 není řádným uplatněním dovolacího důvodu. Není-li takto formulované dovolání doplněno o obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu ve lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud je bez dalšího odmítne podle §43 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, publikované v časopise Soudní judikatura 3/2005).
K tomu je nutné uvést, že lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, jež nemůže být prodloužena a jejíž zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s. ř.). Marným uplynutím dovolací lhůty se původně odstranitelné vady dovolání (údaje o rozsahu a dovolacím důvodu) stávají neodstranitelnými a dovolací soud by nemohl přihlédnout k opožděnému doplnění dovolání o tyto údaje, k čemuž v souzené věci nedošlo. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se stává po uplynutí lhůty k podání dovolání rovněž bezpředmětnou.
Podal-li dovolatel (žalovaný) dovolání, jež bylo odvolacímu soudu, jenž ve věci rozhodoval, doručeno dne 6. 8. 2007, v němž uvedl, že dovolací důvody budou „následně doplněny“ a v dovolací lhůtě (§240 odst. 1 a §241b odst. 3 o. s. ř.) tak neučinil (lhůta k doplnění dovolání o chybějící dovolací důvody tak dovolateli /žalovanému/ marně uplynula dne 8. 8. 2007), Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalobce ze dne 3. 8. 2007 a shledal, že toto dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud rozsudkem v rozsahu napadeným dovoláním potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve dřívějším rozsudku ze dne 1. srpna 2000, č. j. 12 C 143/96-97 nikoli proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí usnesením ze dne 31. října 2002, č. j. 17 Co 335/2000-103, zrušil, nýbrž proto – jak vyplývá z uvedené usnesení odvolacího soudu – dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. srpna 2000, č. j. 12 C 143/96-97, je nepřezkoumatelný a že nebyl řádně zjištěn skutkový stav.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod vadu řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterou vymezil tak, že nárok na přiznání úroku z prodlení uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Ze záhlaví rozsudku soudu prvního stupně bylo dle dovolatele zřejmé, že bylo rozhodováno o jistině a příslušenství, přičemž soud prvního stupně k návrhu na rozšíření žaloby o příslušenství pohledávky nepřihlédl, a to proto, že tento nárok byl učiněn po skončení dokazování. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku pak postup soudu prvního stupně pokládal za správný a s tímto závěrem dovolatel nesouhlasí.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel v podání ze dne 13. 10. 2004, nazvaném „odůvodnění odvolání proti rozsudku č. j. 12 C 143/96-90 ze dne 1. 6. 2004“, navrhoval pouze „změnu napadeného rozhodnutí v té části výroku, který se týká zbytku zamítnutého nároku, tj. příslušenství, kde žalobce nárokuje plnění dle smluvního ujednání tj. 3 % denně z částky 416.448,- Kč od 17. 10. 1992 do zaplacení“, ale až v odvolacím řízení, přičemž nenavrhoval v tomto směru změnu žaloby. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně zamítl požadavek na přiznání úroků z prodlení, je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že k návrhu na přiznání úroků z prodlení soud prvního stupně nepřihlížel, tedy o tomto nároku nerozhodoval.
Dovolací důvod obsažený v ust. §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již jinak přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání tedy právně relevantní.
Z obsahového vymezení (§41 odst. 2 o.s.ř.) dalších dovolacích námitek žalobce je zřejmé, že dovolatel neuplatnil námitku vady řízení, nýbrž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a soudem odvolacím o tom, jaký rozsah prací jím byl proveden a jaká je jejich cena.
Dovolatel tím však brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, a teprve následně proti právnímu posouzení věci. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení však nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.
Především však je k této námitce třeba uvést, že přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá, k tomu by musela být splněna podmínka, aby v tvrzeném procesu při činění skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnuly též existenci právní otázky zásadního významu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130). Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Pokud tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje odlišný skutkový stav, nemůže tato námitka, jak výše uvedeno, založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dále Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozhodl tak, že dovolání žalovaného ve shodě s podaným výkladem podle §241b odst. 3 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému ani žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž zaplacení by měly právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu