ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.862.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 862/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem proti žalované A. s.r.o., zastoupené JUDr. F. P., advokátem o zaplacení 168 782,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 1/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 12 Cmo 244/2006-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. F. P., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 12 Cmo 244/2006-182, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005, č.j. 39 Cm 1/2001-147, o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 168 782,80 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil právní závěr, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro přiznání nároku na úrok z prodlení podle §369 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za opožděnou úhradu jednotlivých v žalobě označených faktur, jestliže neprokázala doručení předmětných faktur jako výzev žalované k placení a nebyla prokázána sjednaná splatnost faktur vystavených za dodávku léků a zdravotnického materiálu v roce 1996 až 1999 podle ústně uzavřených kupních smluv ve smyslu §409 a násl. obch. zák. Odmítl tvrzení odvolatelky, že dohoda o datu splatnosti a datu doručení faktur byla prokázána slyšením svědka Ing. Š. a statutárního orgánu žalobkyně, když tyto výpovědi se týkaly jen obecného způsobu spolupráce žalobkyně jako prodávající s žalovanou jako kupující ohledně dodávek léků a zdravotnického materiálu, ale nevypovídaly o stanovení doby splatnosti a doručení jednotlivých daňových dokladů jako výzev k zaplacení.
Dovolatelka uvedené skutkové zjištění, že neprokázala doručení faktur jako výzev k placení zpochybňuje tím, že za výzvu k placení je třeba považovat již samotné předání dodávky zboží žalované, když dodání zboží učinily strany nesporným, přičemž žalovaná i tím, že všechny faktury uhradila. Dovolatelka nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním, že nebyla sjednána dohoda o splatnosti kupní ceny, a poukazuje přitom na výpověď svědka Ing. Š. a statutárního orgánu žalobkyně, kteří vypověděli, že obvyklá lhůta splatnosti faktur byla 14-ti denní od data vystavení té které faktury.
Je třeba konstatovat, že dovolatelka svým tvrzením vytváří vlastní skutková zjištění, odlišná od skutkového závěru odvolacího soudu, na jejichž základě následně dovozuje vlastní právní závěr o nedůvodnosti zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), není však oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, jak dovolatelka rovněž namítá v souvislosti s neprovedením navrženého důkazu knihou doručených faktur žalované, a poukazuje-li tím na nesprávný procesní postup soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná.
Namítá-li dovolatelka nesprávné hodnocení důkazů v předmětné věci, zejména hodnocení výpovědí svědků a účastníků týkajících se zjištění uzavření dohody mezi účastníky o splatnosti faktur, pak je nutno konstatovat, že tato námitka rovněž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních).
Odvolací soud tedy s ohledem na výše uvedené skutkové zjištění nerozhodl v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li na daný případ §340 odst. 2 obch. zák. a jeho závěr je i v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. Judikát č. 26/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3/2005). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotným uzavřením kupní smlouvy podle §409 odst. 1 obch. zák. kupujícímu povinnost zaplatit kupní cenu bez dalšího nevzniká, neboť její vznik je vázán ve smyslu ustanovení §450 obch. zák., pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného, na splnění podmínky, že prodávající v souladu se smlouvou a obchodním zákoníkem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Teprve je-li tato podmínka splněna, vzniká povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu a tomu odpovídající právo prodávajícího požadovat zaplacení kupní ceny. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále dovodil, že samotný vznik povinnosti zaplatit kupní cenu je však nutno odlišovat od splatnosti kupní ceny, která - při absenci jiné dohody - nastává až na základě výzvy, s tím, že nesplní-li kupující závazek zaplatit kupní cenu bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popř. ve lhůtě ve výzvě stanovené, lze hovořit o vzniku prodlení ve smyslu ustanovení §365 obch. zák. (Dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem.) s následky předvídanými ustanovením §369 odst. 1 obch. zák. (Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského).
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže splatnost kupní ceny odlišil od vzniku povinnosti zaplatit kupní cenu ve smyslu §450 odst. 1 obch. zák., které stanoví, že nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. V daném případě oba soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že si účastníci splatnost kupní ceny ve smlouvě nesjednali, proto správně soudy aplikovaly ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož, není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Oba soudy rovněž správně následně dovodily, že splatnost kupní ceny mohla nastat na základě jednostranného právního úkonu adresovanému dlužníkovi – na základě výzvy. Protože však oba soudy učinily skutkový závěr, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by takovou výzvu žalobkyně vůči žalované učinila, nepochybily, uzavřely-li, že se žalovaná nedostala do prodlení se zaplacením kupní ceny, neboť k závěru o vzniku prodlení ve smyslu ustanovení §365 obch. zák. lze dojít jen tehdy, nesplní-li kupující závazek zaplatit kupní cenu bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popř. ve lhůtě ve výzvě stanovené.
Rozhodl-li tedy odvolací soud v souladu s hmotným právem (§340 odst. 2, §365, §369 odst. 1 obch. zák.) a v souladu s dosavadní judikaturou, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, když napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu