ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.914.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 914/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. V. C., zastoupeného advokátem, proti žalované A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 113.418,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 43 C 201/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 29. května 2006, č.j. 39 Co 524/2005-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.268,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 29. května 2006, č.j. 39 Co 524/2005-314, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek (v pořadí třetí) Obvodního soudu pro P. ze dne 16. června 2005, č.j. 43 C 201/99-286, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 113.418,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně rozhodl v posuzované věci postupně třemi rozsudky; v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. května 2000, č.j. 43 C 201/99-25, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 22. února 2001, č.j. 29 Co 683/2000-54, zrušen, a v pořadí třetím rozsudkem rozhodl stejně (žalobu zamítl), přičemž v pořadí třetím rozsudkem rozhodl jinak než v předchozím (v pořadí druhém) vyhovujícím rozsudku ze dne 15. července 2003, č.j. 43 C 201/99-181, který odvolací soud usnesením ze dne 7. dubna 2004, č.j. 58 C 101/2004-219, pro nepřezkoumatelnost zrušil, aniž však soud prvního stupně zavázal právním názorem v řešení otázek, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. přitom je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by na zjištěný skutkový stav v otázce změny účastníka mandátní smlouvy na straně mandanta nebo v otázce bezdůvodného obohacení na straně žalované aplikoval nesprávné právní předpisy nebo že by je nesprávně vyložil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel staví kritiku nesprávného právního posouzení uvedených otázek na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, vytýká-li mu, že nepřihlédl ke všem skutečnostem, které žalobce tvrdil a dokazoval, jakož i ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Tyto námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však přípustnost podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit. Dovolatel totiž patrně přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je zvažována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v předmětné věci (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a dále shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
I když v obecné rovině platí, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může spočívat též v řešení procesní otázky, vymezené dovolatelem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto případě platí, že musí jít o otázku, na jejímž posouzení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť námitky dovolatele žádnou takovou otázku nevymezují.
Za situace, kdy Nejvyšší soud z pohledu uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí ve věci nákladů státu není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6.647,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.320,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu