ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.989.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 989/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č.r. – M. f., zastoupené Mgr. L. V., advokátem proti žalované M. L., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem o zaplacení 1,148.429,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 22/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2006, č. j. 5 Cmo 221/2005-185, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. L. V.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo 22/98-143, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 696.526,- Kč na jistině s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částku 1,148.429,- Kč od 3. 5. 1995 do 1. 9. 2004 a s 0,1 % úrokem z prodlení denně z částky 696.526,- Kč od 2. 9. 2004 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 47.214,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že dne 1. 2. 1994 uzavřel tehdejší F. n. m. ČR (původní žalobce) se žalovanou dohodu o vydání části majetku státního podniku S. p.c. – z.K. H. a o prodeji části majetku tohoto závodu, určeného k přímému prodeji privatizačním projektem č. 23397 a že žalovaná uhradila v červenci 1994 na úhradu kupní ceny celkem 945.000,- Kč (jako zálohu) a dále uhradila dne 1. 9. 2004 částku 451.903,- Kč. Kupní cena byla v bodě VII. dohody stanovena na částku 945.000,- Kč podle privatizačního projektu s tím, že bude upřesněna dle účetní uzávěrky v termínu podpisu smlouvy a bude zaplacena do 90 kalendářních dnů ode dne účinnosti dohody, nabyté dne 1. 2. 1994. Aktualizovaná kupní cena však nebyla do uvedeného data známa a byla stanovena teprve ve základě účetní rozvahy UČPOD 1-1 k 31. 1. 1994 a určena ve výši 2,093.429,- Kč. Žalovaná tak byla povinna uhradit k 17. 7. 1994 částku 1,148.429,- Kč. Po uhrazených částkách činí nedoplatek 696.526,- Kč, představující pohledávky za žalovanou, které na ni přešly podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném ke dni převodu majetku (tzv. zákon o velké privatizaci). Žalované nebyla poskytnuta za chybějící nebo vadné věci zahrnuté do zápisu o převzetí přiměřená sleva podle §20 odst. 2 cit. zákona a bylo její povinností zaplatit stanovenou kupní cenu. Z důvodu pozdní úhrady pak vznikl žalobci též nárok na dohodnutý úrok z prodlení.
Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované proti tomuto rozsudku soudu prvního stupě odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §206, §212 a §212a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 3. 2005 (bod 2 čl. II. přechodných ustanovení k zákonu č. 59/2004 Sb.) a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které považoval za správné.
K námitkám žalované, zpochybňujícím správnost závěru soudu prvního stupně ohledně dohody o konečné kupní ceně privatizovaného majetku dle článku VII. dohody a dále ohledně toho, že žalobkyni náleží z nedoplatku kupní ceny nárok na úrok z prodlení v sazbě 0,1 % denně dle článku VIII. dohody, odvolací soud zaujal závěr, že soud prvního stupně cit. smluvní ujednání vyložil v souladu s §266 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Z čl. VII. soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně dovodil, že pokud jde o konečnou cenu privatizovaného majetku, nebyla sice v uzavřené dohodě stanovena přímo jeho výše, neboť v té době nebyla ještě známa, ale byla sjednána dohoda o způsobu dodatečného určení ceny tak, že bude upřesněna dle účetní uzávěrky k termínu podpisu smlouvy. Samu skutečnost, že žalovaná učinila při podpisu dohody výhradu, aby do přejímaného majetku nebyly zahrnuty pohledávky za odběrateli v celkové výši 1,300.136,- Kč, neznamenala, že by nedošlo k dohodě o konečné ceně a k platnému uzavření dohody. Nedošlo pouze mezi stranami k dohodě o slevě.
Odvolací soud se rovněž shodl s názorem soudu prvního stupně v otázce úroků z prodlení, a to výkladu článku VIII. dohody tak, že ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,1 % z dlužné částky se vztahuje nejen na tzv. předběžnou kupní cenu, nýbrž i na konečnou cenu.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Má za to, že oba soudy ve smyslu §266 odst. 2 a 3 obch. zák. věc nesprávně právně posoudily, když nesprávně vyložily čl. VII. a VIII. předmětné dohody.
Dovolatelka se domnívá, že z dikce čl. VII. neplyne, že by upřesněná výše kupní ceny mohla být vyšší než částka 945.000,- Kč, neboť tento článek výslovně upravuje postup pro případ, kdy předběžná kupní cena v částce 945.000,- Kč bude vyšší než kupní cena, neupravuje však žádný postup pro případ, že by upřesněná kupní cena byla vyšší než tato částka, z čehož vyplývá, že maximální možnou kupní cenou je částka 945.000,- Kč.
Podle názoru dovolatelky s tímto závěrem není v rozporu poslední odstavec čl. VII. dohody, který stanoví, že případné rozdíly zjištěné při kontrole státním podnikem vypočtené kupní ceny se nabyvatel zavazuje uhradit v termínu stanoveném F.n. m. ČR, neboť tento odstavec se týká výlučně kontroly vypočtené kupní ceny podle předcházejícího textu, nikoliv však výpočtu výše kupní ceny.
Dovolatelka míní, že z těchto důvodů nevznikla žalované ani povinnost k placení úroků z prodlení podle čl. VIII. dohody, neboť k žádnému prodlení nedošlo, když maximální výše kupní ceny byla 945.000,- Kč.
Dovolatelka rovněž namítá, že sama dikce čl. VII. dohody, že „… Tato částka je rozdílem hodnoty majetku privatizované jednotky celkem uvedené v privatizační projektu pod bodem 9 formuláře 4C a výší restitučního nároku (článek VI.) a bude upřesněna dle účetní závěrky k termínu podpisu smlouvy“ je velmi sporná, neboť vzniká otázka nejen, co je to upřesnění, ale i otázka, zda k termínu podpisu smlouvy má být provedeno upřesnění nebo účetní závěrka. Kromě toho není zřejmé, zda má jít o účetní závěrku nabyvatele nebo převádějícího nebo někoho třetího.
Dovolatelka je toho názoru, že okamžikem podpisu dohody přešel majetek (včetně pohledávek) na nabyvatelku (žalovanou) a tak hodnota tohoto majetku musela být uvedena v jejím účetnictví a nikoliv v účetnictví převádějícího FNM a tím méně v účetnictví právního předchůdce převádějícího, tj. státního podniku. Ke dni podepsání dohody dne 1. 2. 1994 upřesnění provedeno nebylo a nebyla provedena ani účetní závěrka. Účetní závěrka je ostatně něco zcela jiného, než protokol ústřední inventarizační komise státního podniku z 2. 3. 1994, na jehož základě teprve se dodatečně účetní závěrka státního podniku – a nikoli převádějícího FNM – zpracovávala. Napadený rozsudek vychází nesprávně z toho, že upřesněním kupní ceny je to, co dodatečně stanovil právní předchůdce převádějícího FNM, tj. státní podnik.
Dovolatelka se domnívá, že zásadní je otázka, zda účetní závěrka zpracovaná někým jiným, než účastníkem dohody a zda účetnictví jiné osoby, než je účastník dohody, může nahradit jiný právní úkon, totiž vlastní projev vůle týkající se podstatné náležitosti smlouvy, jíž je výše kupní ceny. Tato otázka podle mínění dovolatelky dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Dovolatelka navrhuje též odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V závěru navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má podané dovolání za nepřípustné, dovolatelkou vymezené otázky nemají zásadní právní význam, resp. judikatorní přesah. Není dán ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu se zákonem. V daném případě byl ve smlouvě stanoven způsob dodatečného určení kupní ceny a to na základě právní skutečnosti, jíž byla Rozvaha v plném rozsahu k 31. 1. 1994 ověřená auditory dne 6. 5. 1994, Příloha k účetnímu výkazu Rozvaha Ač. POD 1-01 z 30. 5. 1994, kterou se žalované zpochybnit nepodařilo. Ani námitky dovolatelky ohledně smluvního úroku z prodlení nejsou důvodné. S odkazem na čl. VII. a VIII. dohody o dodatečném určení ceny na základě účetní závěrky žalobkyně poukazuje na to, že po zaplacení zálohy žalovanou ve výši předběžné kupní ceny žalobkyně posléze vyvolala splatnost doplatku kupní ceny ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. Strany zamýšlely sjednat úrok z prodlení pro případ jakéhokoli prodlení dlužníka, ať již se zaplacením zálohy nebo se zaplacením doplatku kupní ceny.
Žalobkyně odkazuje též na judikáty Nejvyššího soudu (rozsudek NS z 3. 7. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2624/2000 a rozsudek NS z 5. 8. 2003, sp. zn. 32 Cdo 316/2002).
Žalobkyně navrhuje odmítnutí resp. zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř. a poté se zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě sice soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2004 jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 9. 8. 2001, č. j. 1 Cm 22/98-66, avšak ohledně předmětu řízení, který je předmětem tohoto dovolání, nejsou dány podmínky přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka se ostatně výslovně dovolává přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací námitky, jimiž dovolatelka napadá výklad článků VII. a VIII. dohody (smlouvy), uzavřené mezi stranami dne 1. 2. 1994, nepřesahují rámec konkrétní věci (konkrétních skutkových zjištění) a jejich řešení tudíž nemá obecný judikatorní přesah.
Tyto námitky, argumentující výkladem ustanovení §266 odst. 2 a 3 obch. zák., lze uznat pouze za předpokladu, že v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem a že je tudíž dán dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, když s dovolatelkou uplatňovaným výkladem předmětných smluvních ustanovení se neztotožňuje.
V předmětném čl. VII. dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené mezi účastníky dne 1. 2. 1994, se výslovně uvádí:
„Podle privatizačního projektu, citovaného v čl. I., přešlo na FNM ČR vlastnické právo k movitým věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, jakož i závazky související se státním podnikem.
Souhrn těchto movitých věcí, práv a závazků je uveden v účetní evidenci státního podniku S.p. c. K. ke dni 30. 6. 1993. FNM ČR tento veškerý movitý a nemovitý majetek, věci, určené k přímému prodeji, prodává paní M. L. a tato jej za dále uvedenou cenu kupuje. Kupní cena majetku určeného k přímému prodeji je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného státního podniku ke dni 30. 6. 1993 a činí 945.000,- Kč. Tato částka je rozdílem hodnoty majetku privatizované jednotky celkem, uvedené v privatizačním projektu pod bodem 9 formuláře 4C a výší restitučního nároku (čl. VI.) a upřesněna dle účetní uzávěrky k termínu podpisu smlouvy.
Kupní cena v takto stanovené výši bude splacena na účet FNM ČR … do 90 kalendářních dnů ode dne účinnosti dohody.
Pokud nebude kupní cena do dne určeného k zaplacení známa a v zápisu o předání zapsána, zavazuje se kupující v témže termínu uhradit zálohu ve výši rovnající se předběžné kupní ceně, tj. kupní ceně uvedené v této dohodě.
Pokud bude záloha předběžné kupní ceny vyšší než kupní cena, vrátí prodávající rozdíl do 30 dnů od obdržení zápisu o předání na účet kupujícího.
Případné rozdíly zjištěné při kontrole stáním podnikem vypočtené kupní ceny se nabyvatel zavazuje uhradit v termínu stanoveném FNM ČR“.
Citované smluvní ustanovení nelze za použití výkladových pravidel, stanovených v §266 odst. 2 a 3 obch. zák. – zejména co do významu, gramatického znění a ostatních okolností, za nichž bylo při privatizaci a restituci majetku použito – vyložil jinak, než jak to učinily soudy prvního stupně a odvolací. Text předmětného smluvního ustanovení ostatně odpovídá standardně obdobným smlouvám, uzavřeným v jiných případech v procesu privatizace a restituce státního majetku.
V takovém případě se kupní cena určovala na základě účetní evidence privatizovaného státního podniku a nebyla-li její výše známa ke dni uzavření resp. účinnosti smlouvy, bylo dohodnuto zaplacení předběžné kupní ceny jako zálohy s tím, že po dodatečném upřesnění dle účetní závěrky (provedené ovšem ke dni podpisu čili uzavření smlouvy) bude určena (konečná) kupní cena. Je logické, že v takovém případě musel být vypořádán případný rozdíl. Při zaplacení vyšší zálohy (předběžné kupní ceny) smluvní ustanovení výslovně pamatuje na vrácení „přeplatku“ kupujícímu. Je však též logické – i když o tom smlouva výslovně nic neuvádí – že rozdíl mezi nižší zálohou a vyšší (konečnou) kupní cenou je kupující povinen prodávajícímu doplatit.
Taktéž nemůže být pochyb o tom, že výpočet a upřesnění kupní ceny se musel provádět podle údajů účetní závěrky převáděného majetku státního podniku (nikoliv F.n.m., který byl pouze „prostředníkem“, tím méně účetní evidence či účetní závěrky nabyvatele privatizovaného majetku, který má tento majetek na základě smlouvy s F.n. m. teprve nabýt). Tato skutečnost ostatně vyplývá jednoznačně i z předmětného a dalších ustanovení dohody (smlouvy). Tato otázka proto nemá ani zásadní právní význam ve smyslu obecného judikatorního přesahu, jehož se dovolatelka domáhá.
Rovněž výklad ustanovení článku VIII. o úroku z prodlení učinily oba soudy v souladu s pravidly výkladu a ve vazbě na povinnost kupujícího zaplatit cena (ať již předběžnou ve formě zálohy anebo konečnou) za použití ustanovení §369 odst. 1 obch.zák. v rozhodném znění.
Napadené rozhodnutí není z uvedených důvodů v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a je tudíž povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v jednom úkonu právní služby – vyjádření k dovolání podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) v částce 7.500,- Kč a dále v jednom paušálu hotových výloh v částce 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 7.800,- Kč, a to k rukám advokáta žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. února 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu