ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1033.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným č. 1) P. Č., a č. 2) E. P., spol. s r. o., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu proti jednání v nekalé soutěži,vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 17 Cm 31/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 9. března 2006, č.j. 4 Cmo 304/2005-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 541,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta obou žalovaných.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadovala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 100.000,- Kč a povinnost uveřejnit rozsudek jednak rozesláním kopií jeho úplného znění včetně jeho odůvodnění doporučeným dopisem v žalobě vyjmenovaným subjektům, a dále, aby žalovanému č. 2) byla uložena povinnost uveřejnit kopii rozsudku na svých internetových stránkách www.e.cz .
Dle žalobního tvrzení se oba žalovaní dopustili jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni podle ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a žalovaný č. 1) navíc porušení obchodního tajemství podle §51 písm. a) obch. zák.
Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 17 Cm 31/2003-176, z a m í t l žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 100.000,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost uveřejnit rozsudek jednak rozesláním kopií jeho úplného znění včetně jeho odůvodnění doporučeným dopisem v žalobě vyjmenovaným subjektům (výrok II.), a dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému č. 2) byla uložena povinnost uveřejnit kopii rozsudku na svých internetových stránkách www.e.cz (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit oběma žalovaným na nákladech řízení částku 44.881,- Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v O. (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. března 2006, č.j. 4 Cmo 304/2005-234, p o t v r d i l rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46.037,20 Kč.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně učinil z navržených a provedených důkazů odpovídající a dostatečná skutková zjištění, která odvolací soud jako správná přejal, a z nich vyvodil i správné právní závěry. Dále dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, ani neobsahuje takové vady, pro které by muselo být rozhodnuto o zrušení rozsudku.
Odvolací soud dovodil, stejně jako soud prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že se žalovaní dopustili nekalosoutěžního jednání podle §44 odst. 1 obch. zák. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaní jednali v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy soutěže a že by toto jejich jednání bylo způsobilé přivodit jinému soutěžiteli (zde žalobkyni) újmu. Žalobkyně konkrétně neprokázala, že žalovaný č. 1) začal v září 2001 kontaktovat klienty žalobkyně a nabízet jim produkty stejného druhu jako žalobkyně. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovaný č. 1) sdělil či jinak zpřístupnil žalované č. 2) údaje o jejích odběratelích, dodavatelích a nákupních a prodejních cenách, žalovaná č. 2) dostatečně přesvědčivě tato tvrzení vyvrátila vedle své účastnické výpovědi výpovědmi svědků, když zejména s ohledem na charakter produktu (test A. HIV, A. HCV a A. HbsAG) je získávání potřebných informací popsanou cestou (internet, Zlaté stránky) logické a praktické. Pokud nebylo prokázáno, že žalovaný č. 1) zpřístupnil žalované č. 2) databázi klientů žalobkyně, nutno vyloučit u žalované č. 2) záměrné oslovování klientů žalobkyně, tj. nabízení klientům žalobkyně obdobné a zaměnitelné produkty za záměrně pouze nepatrně výhodnější ceny. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že za situace, kdy základní test žalobkyně i žalovaná č. 2) odebíraly od stejného výrobce, nelze hovořit o jedinečnosti produktu (setu) žalobkyně a o jeho napodobení žalovanou č. 2). Za situace, kdy žalobkyně neprokázala tvrzené znehodnocení svého obchodního tajemství, ani ztrátu svého výlučného postavení na trhu, ani odliv svých zákazníků, ani nemateriální újmu v souvislosti s tvrzeným jednáním nekalé soutěže, nelze žalobkyni vyhovět v požadavku přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud konstatoval navíc, nad rámec toho, co již správně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl soud prvního stupně, že nepovažuje žalobu za důvodnou již proto, že ze skutkových tvrzení žalobkyně nelze dovodit důvodnost jejího požadavku na přiměřené zadostiučinění v penězích. Pokud žalobkyně nebyla úspěšná v meritu věci, ani v požadavku přiměřeného zadostiučinění, nemohla být úspěšná ani v požadavku na uložení povinnosti oběma žalovaným uveřejnit rozsudek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména v obsahu pojmu know-how, který není zákonem definován a judikaturu nelze v tomto ohledu dle názoru dovolatelky v žádném případě považovat za vyčerpávající, když obsah pojmu know-how, zejména jako předmětu ochrany proti nekalé soutěži, byl v publikované judikatuře řešen spíše sporadicky, a uvádějíc jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatelka ohledně skutkového a právního hodnocení věci setrvává na své argumentaci prezentované již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že veškeré její důkazní návrhy byly soudy obou stupňů zamítnuty, takže dovolatelka byla zbavena možnosti prokázat svá skutková tvrzení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka jednak ve vymezení obsahu know-how, které svědčilo dovolatelce, a jednak v hodnocení postupu prvého žalovaného jako odpovídajícího dobrým mravům soutěže. Dle sdělení dovolatelky v dovolání soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatelka žádným know-how nedisponuje, takže zde chybí základní předpoklad pro ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání ve smyslu generální klauzule podle §44 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka je přesvědčena, že jednání prvního žalovaného nemůže obstát z pohledu generální klauzule, neboť je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy soutěže (prvý žalovaný se, dle tvrzení dovolatelky, jako účetní z titulu své pracovní náplně dostal do kontaktu s nejdůvěrnějšími informacemi zaměstnavatele a posléze se stal společníkem a jednatelem druhé žalované). Podle názoru dovolatelky jsou tedy dány předpoklady pro posouzení daného jednání jako nekalosoutěžního - fakt soutěže, jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a riziko vzniku škody v příčinné souvislosti s jednáním odporujícím dobrým mravům soutěže. Navíc dovolatelka poukazuje na skutečnost, že skutkový stav věci je relativně blízký rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 32 Cdo 2031/99, jímž v této srovnatelné věci bylo žalobě vyhověno. S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání navrhuje dovolatelka, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba žalovaní podali vyjádření k dovolání, v němž uvádějí, že dovolání je zcela zjevně bezdůvodné, neboť dovolatelka neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze opakuje stejné názory, které byly oběma soudy přesvědčivě vyvráceny; navíc dle jejich tvrzení dovolatelka ani neodůvodnila naplnění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a tím vůbec přípustnost dovolání. Žalovaní se vyjádřili pouze k dvěma tvrzením dovolatelky, která považují za zavádějící a účelově zkreslující, a to k postavení žalovaného č. 1) jako údajného zaměstnance společnosti žalobkyně a k mechanismu vytváření databáze klientů žalovaným č. 2). Žalovaní považují rozhodnutí obou soudů za zcela věcně i právně správná a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto a aby dovolatelce byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka uplatnila námitku, že jí byla oběma soudy zamezena možnost provést důkazy, takže byla zbavena možnosti prokázat svá skutková tvrzení. Svými dalšími výhradami do provedeného hodnocení důkazů pak soudu vytýkala nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na jejichž základě soud dospěl k závěru, že žalovaní se nedopustili nekalosoutěžního jednání ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák., čímž směřovala na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem jednak námitkou o tzv. jiné vadě řízení a dále svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. vysvětleného již shora. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, že jí soud znemožnil provedení důkazů k prokázání žalobního nároku – i kdyby byla opodstatněná – není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nevymezuje takovou otázku zásadního právního významu, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Dovolatelka sice poukazuje na „zásadní právní význam“ napadeného rozhodnutí, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu /že žalobkyně nedisponuje žádným know- how, že nebylo prokázáno, že žalovaný 1) zpřístupnil žalované 2) databázi klientů žalobkyně a rovněž nebyla prokázána jedinečnost produktu (setu) žalobkyně/ v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením odmítl (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 8 708 Kč /srov. §3 odst. 1, §8 písm. b), §15, §14 odst. 1, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb./, v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč (150 Kč) / srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 683,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004, §46a odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.), tj. celkem 10 541,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. února 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu