ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1391.2005.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce A. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované E. I. S. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 154 785 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Č. B. pod sp. zn. 12 Cm 1059/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 3. března 2005 č. j. 1 Cmo 192/2004-150, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 3. března 2005 č. j. 1 Cmo 192/2004-150 se ve výrocích pod body I, II a IV zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 24. června 2003 č. j. 12 Cm 1059/98-115 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 154 785 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o úhradě soudního poplatku (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli dne 1. 9. 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektu stavby pro akci „Obnova restauračního a rekreačního zařízení na ostrově L. v P. včetně občasného autorského dozoru“. Předmětem plnění bylo také výškopisné zaměření dohodnutých částí areálu a projekty všech profesí. Mezi účastníky bylo nesporné, že termíny dokončení díla byly splněny a projektová dokumentace byla žalobci předána předávacími protokoly ze 14. a 30. září 1992. Žalobce však dokumentaci nepovažoval za kompletní, takže dílo mělo podle jeho názoru vady, které žalované oznámil třemi dopisy ze září a října 1994. Žalovaná vady díla neuznala, žalobce přesto v březnu 1995 vystavil fakturu, jejímž obsahem byl požadavek na náhradu škody ve výši 85 000 Kč, představující náklady vzniklé žalobci v souvislosti s doplněním předaného projektu. Tento svůj nárok pak žalobce v průběhu řízení rozšířil na částku 154 785 Kč. Soud prvního stupně vyšel při posouzení uplatněného nároku z §564 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož při vadách díla platí přiměřeně §434 až 441 ObchZ. Podle §440 odst. 2 ObchZ platí, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad podle §436 a 437 ObchZ, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Právo na náhradu škody je tedy tímto ustanovením omezeno. Žalobce mohl vady projektové dokumentace uplatnit již v rámci odpovědnosti projektanta za případné vady díla a požadovat jejich bezplatné odstranění. Neučinil-li tak a dokumentaci nechal přepracovat a doplnit jinými subjekty, nelze eventuální škodu, která mu vznikla úhradou těchto prací, již ve smyslu uvedeného ustanovení po žalované požadovat. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou naplnění podmínek vzniku nároku na náhradu škody a dospěl k závěru, že nelze doložit ani vlastní vznik škody, když nebylo možné provést důkaz projektem, který nebyl v dispozici ani účastníků, ani Městského úřadu v P. Závěr o vadnosti projektu nelze dovodit ani z té okolnosti, že v roce 1995 bylo nutno původní dokumentaci přepracovat, neboť došlo k demolici původního objektu, který měl být rekonstruován, takže bylo nutno vyhotovit projekt pro výstavbu repliky tohoto původního objektu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 3. března 2005 č. j. 1 Cmo 192/2004-150 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Odvolací soud neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně a vypořádal se se všemi námitkami žalobce. Především potvrdil, že nárok, který mohl být uplatněn jako nárok z odpovědnosti za vady, nelze uplatnit jako jiný nárok, tedy ani jako nárok na náhradu škody. A v posuzované věci se žalobce domáhá nároku, jehož skutkovým podkladem jsou žalobcem tvrzené vady díla. I kdyby měl být žalobní nárok posuzován jako nárok z odpovědnosti za vady, musel by žalobce kumulativně prokázat (nejen tvrdit) jak existenci vad díla, tak jejich včasnou reklamaci. Pokud žalobce tvrdí nekompletnost projektu předaného žalovanou, pak za takovou nekompletnost nelze považovat nedostatek vyjádření různých orgánů nutných pro vydání stavebního povolení, když jejich obstarání nebylo součástí závazku žalované jako zhotovitelky. Dále je nutno rozlišovat mezi projektem pro účely stavebního povolení a mezi prováděcím projektem. Z bodu 2 smlouvy o dílo z 1. 9. 1992 však nevyplývá, že by se žalovaná zavázala zhotovit prováděcí projekt, její závazek je formulován ke zhotovení „projektu stavby“, čímž je běžně chápán projekt pro účely získání stavebního povolení, čemuž nasvědčuje v dané věci i sjednání závazku k výkonu občanského autorského dozoru, nikoliv inženýrského autorského dozoru spojeného zpravidla s prováděcím projektem. Při hodnocení důkazů nelze podle odvolacího soudu pominout ani předávací protokol z 30. 9. 1992, v němž žalobce potvrdil převzetí projektů stavby. Odvolací soud vyšel z §562 ObchZ, podle něhož pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla platí, že musí být uplatněny bez zbytečného odkladu od jejich zjištění nebo od doby, kdy při vynaložení odborné péče mohly být vady zjištěny. Žalobce však neprokázal ani existenci vad díla, ani řádné a včasné uplatnění práva z odpovědnosti za vady.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podal žalobce dovolání, v němž namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku předmětu díla. K řádnému splnění díla nedošlo do dnešní doby, nemělo se proto jednat o řešení práva z odpovědnosti za vady, nýbrž o řešení problematiky řádného a včasného dokončení díla a řešení následné škody, která v důsledku tohoto žalobci vznikla. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce ve výkladu termínu „projekt stavby“ v předmětné smlouvě o dílo. Podle názoru žalobce by se mělo jednat o takový projekt stavby, na základě kterého by bylo možno stavbu provést, a tou je zcela jednoznačně prováděcí projektová dokumentace. Právě tato skutečnost měla být předmětem přezkoumání napadeného rozsudku. Názor odvolacího soudu, že projektem stavby se rozumí pouze projekt pro účely získání stavebního povolení, žalobce hodnotí jako nesprávný. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž i důvodné..
Nejvyšší soud posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel především napadá závěr odvolacího soudu, že předmětem smlouvy byl projekt pro účely stavebního povolení.
Z předmětné smlouvy o dílo vyplývá, že se žalovaná jako zhotovitel zavázala ke zhotovení projektu stavby, jehož rozsah byl vymezen v článku 2, když zahrnoval stavební program projektu pod body 1 až 8. Součástí předmětu plnění bylo též výškopisné zaměření dohodnutých částí areálu. Předmětem plnění byly projekty všech profesí včetně autorského dozoru. Podstatnou okolností, která vypovídá o rozsahu sjednaného díla, je článek 3 předmětné smlouvy, v němž jsou sjednány termíny plnění. Žalovaná se zde zavázala předat žalobci v konkrétním termínu nejprve projekt stavby pro účel podání žádosti o stavební povolení a výběrové řízení na dodavatele stavby a teprve poté v dalším termínu předat kompletní projekt stavby. Tím došlo k rozdělení předmětu díla na dvě části – na projekt sloužící k podání žádosti o vydání stavebního povolení a pro výběrové řízení na dodavatele stavby a na projekt označený jako „kompletní“.
Dovolateli je proto nutno přisvědčit v tom, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná zavázala pouze ke zhotovení projektu pro účely získání stavebního povolení, není dostatečně odůvodněn, neboť pokud odvolací soud argumentuje, že „projekt stavby“ je běžně chápán jako projekt pro účely získání stavebního povolení, čemuž nasvědčuje též závazek spočívající ve výkonu občasného autorského dozoru (podle odvolacího soudu je s prováděcím projektem zpravidla spojen inženýrský dozor), jde o pouhé tvrzení odvolacího soudu, ze kterého nevyplývá, jak k tomuto závěru odvolací soud dospěl. Odvolací soud naopak pominul ustanovení článku 3 předmětné smlouvy o dílo, které rozlišuje termín předání projektu stavby pro účely stavebního povolení (a pro výběrové řízení na dodavatele stavby) a termín předání kompletního projektu stavby. Toto ustanovení naopak nasvědčuje tomu, že předmětem smlouvy nebyl pouze projekt pro účely stavebního povolení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud neprovedl řádný výklad smlouvy podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a podle ustanovení §266 odst. 1 až 4 ObchZ, neboť se ve svém výkladu nevypořádal se skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že předmětem smlouvy byl projekt stavby nikoliv pouze pro účely stavebního povolení, a opačný závěr založil pouze na svém neodůvodněném tvrzení. Toto pochybení odvolacího soudu pak mohlo mít vliv na posouzení dovolatelem uplatněného nároku.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem, o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I a v závislých výrocích pod body II a IV a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu