ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1470.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1470/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně J. – s. d. v M. H., proti žalované C. C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 736 293 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ú. n. L. – p. L. pod sp. zn. 38 Cm 54/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. června 2006 č. j. 6 Cmo 123/2006-90, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 315 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ú. n. L. – p. L. rozsudkem ze dne 13. prosince 2005 č. j. 38 Cm 54/2003-58 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 736 293 Kč s 4% ročním úrokem z prodlení od 5. 10. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částek uvedených v rozsudku a o úroku z prodlení ve výši 178,5 % z částky 736 293 Kč od 5. 10. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 3. 1. 1998 rámcovou kupní smlouvou, v níž se dohodli na dodávkách potravinářských a jiných produktů denní spotřeby. Tato smlouva neobsahovala podle závěru soudu prvního stupně náležitosti kupní smlouvy stanovené v §409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ,,ObchZ“), neboť zboží, jež bylo předmětem této smlouvy, nebylo určeno ať už jednotlivě, či co do množství a druhu. Nejedná se tedy o platnou kupní smlouvu. Obsah smlouvy by šlo posoudit jako obecné ujednání o podmínkách dodání zboží, na které by bylo možno v konkrétní kupní smlouvě odkázat. Žalobkyně však soudu nijak nedoložila, že by při dodávkách jednotlivého zboží na obecné dodací podmínky odkázala a to ani po poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. Soud proto k obsahu rámcové kupní smlouvy nepřihlížel. a to ani ke spornému ustanovení článku III odst. 2, ve které měla být dle žalobkyně sjednána splatnost kupní ceny dodaného zboží. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dodala žalované zboží, jehož cenu vyúčtovala jednotlivými fakturami, a dále že převzetí zboží žalovaná potvrdila v dodacích listech. Z okolnosti, že na dodacích listech žalovaná potvrdila i vyčíslenou cenu dodávaného zboží, dovodil soud prvního stupně, že dodání zboží předcházela dohoda účastníků o dodání zboží určeného co do množství a druhu v jednotlivých dodacích listech a rovněž i dohoda o kupní ceně tohoto zboží. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované vznikla ve smyslu §450 odst. 1 ObchZ dodáním zboží povinnost zaplatit jeho kupní cenu, neboť jí žalobkyně jako prodávající umožnila nakládat se zbožím. Ohledně splatnosti kupní ceny vycházel soud prvního stupně z §340 odst. 2 ObchZ, podle něhož platí, že není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. V dané věci považoval soud prvního stupně za řádnou výzvu věřitele k plnění žalobu a dovodil, že splatnost kupní ceny nastala až dnem doručení žaloby žalované, tj. dnem 4. 10. 2002. S ohledem na podání žaloby dne 19. 8. 2002 pak shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou jako nedůvodnou.
K odvolání žalované Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 12. června 2006 č.j. 6 Cmo 123/2006-90 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I, změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 736 293 Kč se 4% úrokem z prodlení od 5. 10. 2002 do zaplacení zamítá, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Přisvědčil sice závěru soudu prvního stupně, že předložená rámcová smlouva není kupní smlouvou uzavřenou podle §409 ObchZ, lze ji však chápat jako ujednání o dodacích podmínkách, na které je možné v konkrétní kupní smlouvě odkázat, a které lze učinit součástí jednotlivých kupních smluv. Odvolací soud však konstatoval, že žalobkyně netvrdila ani nenabídla důkazy, jimiž by prokazovala existenci kupní smlouvy, byť ústní, nebyl tvrzen ani prokazován ani vznik kupní smlouvy podle §275 odst. 4 ObchZ. Otázka, zda byla uzavřena kupní smlouva, však není podle závěru odvolacího soudu rozhodná, neboť došlo k promlčení uplatněného nároku. Zboží bylo žalované dodáno ve dnech od 12. 6. 1998 do 30. 7. 1998 a žalovaná s ním mohla od té doby nakládat. Žalobkyně však své právo uplatnila až dne 19. 8. 2002, tedy po uplynutí lhůty čtyř let, představující podle §397 ObchZ obecnou promlčecí lhůtu v obchodních vztazích platící i pro vydání bezdůvodného obohacení. I kdyby byla by zjištěna existence kupní smlouvy, pak by bylo třeba aplikovat ustanovení §450 odst. 1 ObchZ a žalovaná by byla povinna zaplatit kupní cenu v okamžiku, kdy jí žalobkyně umožnila nakládat se zbožím, takže by to byl opět den, kdy zboží bylo žalovanou převzato podle dodacího listu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně aplikoval §450 odst. 1 ObchZ, který upravuje pouze vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a nikoliv její splatnost. Správně postupoval naopak soud prvního stupně, který vyšel z §340 odst. 2 ObchZ, podle něhož byla cena za dodané zboží splatná až na základě výzvy žalobkyně adresované žalované, takže vlastní dodání zboží nevyvolalo splatnost kupní ceny. Žalobkyně poukázala na §392 odst. 1 ObchZ, podle něhož u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Promlčecí lhůta pak začíná v souladu s uvedeným ustanovením běžet, až když se pohledávka stane dospělou. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno doručení faktur žalované, lze považovat za výzvu k zaplacení kupní ceny až vlastní žalobu, doručenou žalované dne 4. 10. 2002, a také návrh na zahájení řízení o prohlášení konkurzu na majetek žalované podaný žalobkyní dne 20. 10. 1999. V obou případech došlo podle §402 ObchZ ke stavení promlčecí doby a podle názoru žalobkyně proto nemohlo dojít k promlčení práva na zaplacení kupní ceny. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšími řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním stanoviskem, které zaujal odvolací soud. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 35 Odo 1183/2003, na který odkazovala v dovolání žalobkyně, považuje za rozhodné i žalovaná, když toto rozhodnutí rozlišuje samotný vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu od splatnosti kupní ceny, která nastává až poté, kdy byl kupující o plnění požádán. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se však ze spisu nepodávají a ani však dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Podle dovolatelky spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci [uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správní právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci vyšel odvolací soud ze závěru, který nebyl dovoláním zpochybněn, že mezi účastníky nedošlo k uzavření kupní smlouvy, když žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala existenci kupní smlouvy, uplatněný nárok žalobkyně proto odvolací soud posoudil jako bezdůvodné obohacení. Nadbytečně se přitom zabýval situací, která by v této věci vznikla, pokud by k uzavření kupní smlouvy došlo.
Dovolatelka ve svém dovolání nezpochybnila závěr odvolacího soudu, na kterém je toto rozhodnutí postaveno, totiž že se jedná o bezdůvodné obohacení a že došlo k promlčení práva na jeho vydání. Dovolací důvody směřují výlučně k situaci, v níž by se účastníci nacházeli v případě, že by k uzavření kupní smlouvy došlo. Na tom však napadené rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno, jeho právní závěr vychází z toho, že došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu, takže na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat, pokud by nedošlo k jeho promlčení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybnila, takže Nejvyšší soud nebyl vzhledem ke své výše zmíněné vázanosti dovolacím návrhem závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou oprávněn přezkoumávat.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 26 015 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně svoji povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu