ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1494.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1494/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti žalované V. F. s. r. o., zastoupené JUDr. A. V., advokátem, o zaplacení částky 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 283/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006 č. j. 29 Co 5/2006-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006 č. j. 29 Co 5/2006-103 se s výjimkou výroku, kterým byl zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 31. března 2005 č. j. 5 C 283/2001-70 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 68 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení p.a. od 21. 8. 2001 do zaplacení z titulu dlužné úhrady za provedenou přepravu (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce i žalovaná jsou podnikateli v oboru silniční motorová nákladní doprava. Dále je mezi účastníky nesporné, že v červnu roku 2001 žalovaná objednala u žalobce přepravu zboží z Velké Británie do České republiky, tuto zakázku žalovaná získala od obchodního partnera z Velké Británie, společnosti A. F. Dále je dle zjištění soudu prvního stupně nesporné to, že žalovaná objednala přepravu u žalobce dvěma faxovými objednávkami datovanými 7. 6. 2001 a na základě těchto objednávek žalobce provedl objednanou přepravu zboží vozidly SPZ s přívěsem SPZ a vozidlem SPZ, s přívěsem SPZ. V textu objednávek mimo jiné stál pokyn „S fakturou zašlete originál ústřižek, jinak nebude proplacena“, který je na objednávce uveden zřetelně, písmem výrazně větším než další část textu. Mezi stranami je též nesporné, že objednávky byly zaslány žalobci faxem, nedošlo k jejich formálnímu přijetí, ale na jejich základě byla přímo provedena přeprava zboží. Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalované ohledně geneze zadání objednávek, když z faxové objednávky přepravy od společnosti A. F. vyplývá, že britský zadavatel objednal od žalované přepravu, jejíž místo nakládky a vykládky se shoduje s údaji uvedenými v objednávkách zaslaných žalovanou žalobci. V objednávce britského objednatele se dále tučným písmem uvádí, že k proplacení přepravy jsou nezbytné „formuláře T“ (T forms) s tím, že za manipulaci s nimi odpovídá řidič. Nesporné je dle názoru soudu prvního stupně i to, že přeprava na základě objednávek byla provedena, přičemž předmětné zboží bylo dopraveno do České republiky přes celnici R. dne 11. 6. 2001, což vyplývá z mezinárodních nákladních listů č. a č., které žalobce zaslal žalované spolu s fakturami č. a vystavenými dne 2. 8. 2001 znějícími vždy na částku 34 000 Kč, jejichž proplacení požadoval. Nesporné je také to, že požadované tiskopisy žalobce žalované nepředal, a rovněž to, že na uvedené faktury nebylo žalobci nic zaplaceno. Provedeným dokazováním soud prvního stupně zjistil, že doklady jsou tranzitní doklady (tzv. celní průvodky). Útržky jsou jejich částí, které na vyžádání oprávněné osoby potvrdí celní úřad určení při dodání zboží propuštěného do režimu tranzitu. Z výslechu žalované soud zjistil, že není možné vyloučit, že britskému zadavateli přepravy nevznikla hmotná újma, jelikož je možné, že britští zadavatelé přepravy nevyžadují doklad samoúčelně. Nelze vyloučit, že dle britských právních předpisů se jimi prokazuje, že zboží bylo exportováno, s čímž může souviset nárok na vrácení daně či jiného poplatku. Z výslechu žalované soud prvního stupně zjistil, že doklady se v roce 2001 již celkem běžně používaly a představovaly zjednodušení přepravy zboží oproti dokladům označovaným jako „EX“ používaným v předcházející době. Dokumenty umožnily přepravu zboží pouze na základě tohoto jednoho dokladu, tj. z místa zaclení v prostoru EU až do místa vyclení mimo prostor EU na vnitrozemské celnici. Po zjištění skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům. Právní vztah mezi účastníky se řídí Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) uveřejněnou pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). K posouzení oprávněnosti nároku žalobce bylo dle soudu prvního stupně třeba vyřešit otázku, jaký význam má část objednávky žalované, v níž si žalovaná vymínila, že platbu přepravného váže na předání útržku tiskopisu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tuto otázku Úmluva CMR neupravuje a takové ujednání tedy podle ní není neplatné. Platnost smluvního ustanovení proto posoudil podle ustanovení obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl závazkový vztah na základě faxem zaslaných objednávek. K obsahu objednávek neměl žalobce žádné připomínky a akceptoval je tak, jak mu byly zaslány. Žalobce tak učinil projev vůle přijmout návrh žalované, tak jak mu byl v objednávkách prezentován, a uzavřít smlouvu s jejich obsahem. Součástí uzavřené smlouvy se tak stalo i ujednání o tom, že platba přepravného je vázána na předání útržků dokladů. Tím, že na základě zaslaných objednávek od žalované žalobce provedl přepravu, došlo k platnému uzavření kontraktu. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalované se podařilo v řízení prokázat, že ujednání o vázanosti platby přepravného na předání dokladu nebylo ze strany žalované samoúčelné, jelikož tuto podmínku si vymínil již prvotní zadavatel přepravy. Žalobce tedy smluvní ujednání týkající se předání útržků tiskopisů nesplnil. Z jednání před soudem prvního stupně navíc vyplynulo, že žalobce uvedený tiskopis znal a byl mu znám i způsob jeho používání. Žalobce totiž v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložil tiskopis spolu s nákladním listem, který se týkal jiné přepravní smlouvy, čímž popřel svoje vlastní tvrzení, že ústřižek si celní úředníci po vyclení na vnitrozemské celnici ponechávají. S ohledem na výše uvedená zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli byla v daném případě zásilka na základě objednávky žalované žalobcem bez poškození dopravena z místa nakládky do místa určení, nebyly splněny podmínky uzavřené smlouvy o přepravě. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobce nepředáním útržků žalovanému neplnil z uzavřené smlouvy řádně a porušil zásadní podmínku přepravy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci přepravné nenáleží. Z toho důvodu soud prvního stupně podanou žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2006 č. j. 29 Co 5/2006-103 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 68 000 Kč spolu s 5% úrokem z prodlení ročně ode dne 21. 6. 2001 do zaplacení, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a důkazů jím provedených, když podle §213 odst. 2 o. s. ř. opakoval dokazování objednávkou přepravy ze dne 7. 6. 2001, mezinárodním nákladním listem CMR č. a CZ Y č. a stanoviskem celnice ze dne 26. 11. 2004. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování výslechem svědků (řidičů provádějících předmětnou přepravu), jelikož je považoval za nadbytečné. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná formulovala svůj návrh smlouvy jako „objednávku přepravy“, kterou učinila, jak je v mezinárodní přepravě běžnou praxí faxovým podáním. V textu objednávky (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vychází z toho, že jde o jednu, a nikoliv dvě objednávky) uvedla údaje potřebné k provedení přepravy. V objednávce byla uvedena cena přepravného 34 000 Kč za kamion, když splatnost byla sjednána 60 dnů po doručení faktury a originálu mezinárodního nákladního listu CMR se všemi náležitostmi. Objednávka uvádí i požadavek na předložení ústřižků s doložkou, jinak nebude proplacena. Žalobce tento návrh nepotvrdil, avšak provedl požadovanou přepravu. Na základě projevu vůle stran došlo k uzavření smlouvy o přepravě věci podle §610 a násl. ObchZ, za podmínky, kdy na vztah žalobce a žalované je nutno aplikovat Úmluvu CMR, když místo převzetí a dodání zásilky leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy CMR. Dodáním zboží dopravcem jsou jeho závazky z přepravní smlouvy splněny. Protože Úmluva CMR neupravuje úplatu za přepravu zboží, je nutno vycházet z §625 odst. 2 ObchZ, podle něhož je vznik nároku dopravce na přepravné vázán na uskutečnění přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou dobu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nevznikl nárok na přepravné z důvodu nepředložení ústřižků, jejichž předložení bylo vyžadováno objednávkou. Odvolací soud opírá svůj závěr o skutečnost, že v kolonce 30 (veškeré průvodní doklady) mezinárodních nákladních listů č. ani nejsou uvedeny žádné doklady. V kolonce 13 (pokyny odesílatele) je uvedeno clo B. D. a clo M.. Jak vyplývá z vyjádření celnice založeném na č. l. 34 spisu, ústřižek je částí tranzitního dokladu, který na vyžádání oprávněné osoby potvrzuje celní úřad určení při dodání zboží propuštěného do režimu tranzitu, jedná se pouze o pomůcku pro dohledání celními úřady a nelze jej považovat za doklad o ukončení režimu tranzitu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že namísto ústřižků byla žalované vrácena jednotná celní deklarace, která jednoznačně prokazovala řádné proclení zásilky. Odvolací soud byl toho názoru, že žalovaná neprokázala vznik škody ve vztahu k nepředložení ústřižků dopravcem spolu s fakturou a ani škodu u žalobce neuplatnila. Dle názoru odvolacího soudu není pro rozhodnutí o uplatněném právu právně významná skutečnost, že ústřižky nebyly předloženy, když z tvrzení žalované tak, jak je uvedeno v protokolu z jednání na č. l. 36 spisu, vyplývá, že tomu žádná finanční újma v souvislosti s nepředložením těchto ústřižků nevznikla. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení přepravného byl v řízení prokázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu (z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání nesměřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V podaném dovolání namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §214a odst. 2 písm. b)], jelikož odvolací soud dospěl ke svému závěru na základě podsunutého tvrzení žalobce v odvolání, že přepravní smlouva vznikla na základě telefonické objednávky. Žalovaná v dovolání tvrdí, že smlouva mezi ní a žalobcem byla uzavřena na základě faxem zaslané objednávky a následného přímého plnění žalobcem. Dále žalovaná uvádí, že žalobce nedodržel podmínky přepravy, které byly zřejmé i z mezinárodního nákladního listu, protože nevyužil služeb spediční společnosti B. D., která mu měla doklady vystavit. Namísto toho si nechal u jiné spediční společnosti vystavit pouze dokumenty „EX“, které uvolňovaly zboží z Evropské unie, a na česko-německé hranici si nechal vystavit TCP (tranzitní celní průvodku) a tu destinoval a ukončil v místě proclení, tj. CÚ O. M. Z toho důvodu dovolatelka v dovolání uvádí, že žalobce nikdy ústřižky nezískal, a tudíž je nemohl dle smlouvy řádně žalované předložit spolu s fakturou. Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu i v otázce hodnocení záznamu potřebných dokladů do mezinárodních nákladních listů, když dovolatel tvrdí, že celní průvodní doklady se do nákladních listů nezaznamenávají. Žalobce nerespektoval požadované dispozice s místem pro zaclení uvedené v objednávce a dle názoru dovolatelky vycházel alibisticky z pravidla, že když dopravce použije doklady sice v rozporu s pokyny odesílatele, ale v souladu s právními předpisy, nelze mu nic vytýkat. Žalobce podle názoru žalované nerespektoval pokyny obsažené v objednávce přepravy, čím porušil uzavřenou smlouvu, jejímž předmětem nebylo pouze uskutečnit přepravu, ale také předat žalované i požadované celní dokumenty, které si objednatel přepravy vymínil. Z toho důvodu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil věc z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i pokud se týká jejich obsahového vymezení v dovolání.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení ceny za provedenou přepravu věcí. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně uzavřela žalovaná s britským subjektem smlouvu o přepravě věcí z Velké Británie do České republiky. Žalovaná jakožto dopravce plnila svůj závazek pomocí dalšího dopravce – žalobce, přičemž k uzavření smlouvy došlo v souladu s ustanovením §275 odst. 4 ObchZ konkludentním způsobem – žalovaná objednala faxem dne 7. 6. 2001 u žalobce provedení přepravy, ten ji provedl. Součástí smlouvy bylo ujednání obsažené v písemné objednávce, podle něhož bude přepravné uhrazeno pouze po předložení originálů ústřižku. Strany tudíž vázaly vznik práva na zaplacení přepravného na splnění této povinnosti. Ač soudy obou stupňů správně dovodily, že na daný vztah je nutno aplikovat Úmluvu CMR, tato úmluva neupravuje proces vzniku přepravní smlouvy a vznik práva na zaplacení přepravného. Proto je třeba tyto otázky řešit podle obchodního zákoníku. Podle ustanovení §625 odst. 2 ObchZ sice vznikne dopravci právo na zaplacení přepravného po provedení přepravy do místa určení, toto ustanovení má však dispozitivní povahu a tudíž přednost má ujednání stran. Žalobce žalované ústřižky nepředložil. Žalovaná proto přepravné neuhradila. Odvolací soud své rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit žalobci cenu za přepravu staví na skutečnosti, že žalovaná neprokázala vznik škody ve vztahu k nepředložení ústřižků žalobcem. Z toho odvolací soud dovodil, že nepředložení ústřižků nebylo pro povinnost hradit přepravné právně významné.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Jestliže byl podle smlouvy vznik práva na zaplacení přepravného vázán na předložení předmětného ústřižku, mohl se žalobce domáhat zaplacení přepravného poté, kdy provedl přepravu do místa určení a žalované předložil předmětný ústřižek. Tento závěr by neplatil pouze v případě, kdyby žalobce prokázal, že předání ústřižku bylo nemožným požadavkem ze strany žalovaného (tzn. plněním nemožným, které nemůže být předmětem závazkového vztahu, kupř. proto, že žádné takové doklady neexistují nebo se za žádných okolností při takovém druhu přepravy nevydávají). V takovém případě by bylo nutno posoudit, zda je smlouva v této části absolutně neplatná (případně zda je neplatná celá smlouva) a zda tudíž žalobci vzniklo právo na úhradu přepravného i bez předložení tohoto ústřižku, či zda případně je nárok nutno posoudit z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto hlediska však odvolací soud věc neposuzoval. Žalobci by rovněž vzniklo právo na zaplacení přepravného bez předložení předmětného ústřižku v případě, že by soud dospěl k závěru, že ujednání stran je v rozporu s článkem 41 odst. 1 Úmluvy CMR. Ani z tohoto hlediska však odvolací soud věc neposuzoval. Pro vznik nároku na zaplacení přepravného však není rozhodné, zda žalovaná potřebovala skutečně jen a pouze doklady ve formě ústřižků, rozhodné ani není, zda jí neposkytnutím požadovaných ústřižků vznikla škoda nebo nikoli. Podstatné pro posouzení oprávněnosti uplatněné žaloby je v daném případě pouze to, zda žalobce plnil ze smlouvy o přepravě řádně, tedy vše, co plnit měl.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadené části včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu