ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.158.2006.1
sp. zn. 32 Odo 158/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: K. s., s. r. o., zast. JUDr. L. T., advokátem, proti žalované P. m., a. s., zast. JUDr. O. K., advokátem, o zaplacení 1,106.380,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 170/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, čj. 3 Cmo 204/2004-220, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, čj. 3 Cmo 204/2004-220 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, čj. 3 Cmo 204/2004-220 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, čj. 31 Cm 170/96-170, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 1,106.380 Kč s přísl. a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v řízení postupoval podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř“). Poté co zopakoval důkazy především protokolem o průběhu veřejné dražby z 25. 11. 1994 vč. přílohy č. 1, předávacím protokolem ze dne 25. 11. 1994, potvrzeným F. n. m. ČR dne 13. 3. 1995, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle odvolacího soudu základní otázkou pro posouzení žalobcem uplatněného nároku je to, zda žalobce je věcně legitimován k vymáhání tvrzené pohledávky. Žalobce ve veřejné dražbě nabyl majetek zbytkového státního podniku na základě zák. č. 427/1990 Sb., o převodu vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a nejednalo se o nabytí majetku na základě smlouvy o prodeji podniku, ani o převod podle zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Žalobce se proto nestal universálním právním nástupcem zbytkového státního podniku T. s., s. p., N. V posuzovaném případě byla zaplacena cena vydražená, bez přímé vazby na hodnotu dražené jednotky a vyvolávací cena se skládala z ceny pozemků, staveb a dalších věci uvedených v příloze č. 1 k protokolu o průběhu veřejné dražby. Předmětem dražby nebyly pohledávky bývalého zbytkového státního podniku a žalobce v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by předmětná pohledávka byla na žalobce převedena samostatnou smlouvou.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že dospěl-li k závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace na straně žalobce, nezabýval se již otázkami souvisejícími se jměním zbytkového státního podniku. Protože žalobce nabyl majetek státu ve veřejné dražbě od F. n. m. ČR, přičemž zaplacená (vydražená) cena nemusela odpovídat skutečné hodnotě provozní jednotky a žalobce se nestal universálním nástupcem zbytkového státního podniku, nemůže se domáhat zaplacení předmětné pohledávky, která měla vzniknout zbytkovému státnímu podniku před dražbou. Pokud soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou, ať již věc posuzoval z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení, je tento závěr správný.
Dovoláním ze dne 3. 8. 2005 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání podává podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a v něm posuzovaná otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Z odůvodnění dovolání zejména vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není ve věci aktivně legitimován, protože majetek zbytkového státního podniku nabyl ve veřejné dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb. (zákon o tzv. malé privatizaci).
Podle dovolatele již z aukční karty vyplývá, že vlastní dražba byla konána v režimu velké privatizace, tedy podle zák. č. 92/1991 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci) a dále je z ní zřejmé, že součástí dražby byly i ostatní aktiva, včetně pohledávek. Ze smlouvy o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou ze dne 1. 8. 1994, připravenou F. n. m. ČR, dále vyplývá, že na vydražitele podle §15 zák. č. 92/1991 Sb. přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, a proto je dán režim velké privatizace. Taktéž v potvrzení F.n.m. ČR se v čl. II. uvádí, že věcné vymezení vydraženého majetku je obsaženo v privatizačním projektu a upřesněno rozvahou podniku ke dni dražby. Součástí rozvah jsou podle dovolatele pohledávky podniku a mezi nimi je i žalovaná pohledávka. Totéž vyplývá i z předávacího protokolu ze dne 25. 11. 1994, v němž je uvedeno, že jeho nedílnou součástí je příloha č. 1, která obsahuje seznam položek HIM, DHIM, závazků, pohledávek a ostatních finančních prostředků.
Dovolatel je proto toho názoru, že na něho žalovaná pohledávka přešla a tato skutečnost vyplývá ze shora uvedených dokumentů a stejně tak je zřejmé, že dražba privatizované jednotky byla provedena podle zák. č. 92/1991 Sb. s pozměněným použitím zák. č. 427/1990 Sb. Ve smyslu §15 zák. c. 92/1991 Sb. nabyvatel dražbou získal celou majetkovou podstatu státního podniku, včetně pohledávek, závazků atd. Dovolatel je tedy ve sporu věcně aktivně legitimován a proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 10. 1. 2005 (správně 10. 1. 2006) se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a odkázala na písemný závěrečný návrh předložený soudu prvního stupně a vyjádření v odvolacím řízení. Žalovaná dále uvedla, že rozhodnutím ministra zemědělství ČR z 13. 11. 1995, došlo k výmazu státního podniku T. s. N. a jeho majetek byl převeden podle §11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. na F.n.m. ČR. Na základě toho došlo k dražbě a převodu tohoto majetku postupem dle zák. č. 427/1990 Sb. Předmětem převodu byly movité a nemovité věci, které tvořily soubor, jenž byl uvedenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou, nikoliv však žalovaná pohledávka. Podle §4 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb. by předmětná pohledávka musela být uvedena v seznamu provozní jednotky, což nebylo žalobou prokázáno. Rovněž nedošlo k samostatnému převodu předmětné pohledávky způsobem uvedeným v §15 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., tj. za použití §524 odst. 1 obč. zák., tj. písemnou smlouvou.
Žalovaná je proto toho názoru, že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován a ani žalovaný není věcně pasivně legitimován. Vzhledem k tomu žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 S., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci;není jím naopak důvod, kterým lze namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně věc posoudil, když uvedl, že majetek zbytkového státního podniku nabyl podle zák. č. 427/1990 Sb., nikoliv na základě zák. č. 92/1991 Sb., z čehož poté vyplývá další závěr, že se dovolatel nestal universálním právním nástupcem zbytkového státního podniku, protože se nejednalo o prodej podniku ani i převod dle zák. č. 92/1991 Sb.
Podle §14 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. je-li prodej privatizovaného majetku uskutečňován ve veřejné dražbě, postupuje se přiměřeně jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů, přičemž tímto zvláštním předpisem je zák. č. 427/1990 Sb.
Podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
V daném případě ze skutkových zjištění dovolatelkou nezpochybněných vyplývá, že majetek zbytkového státního podniku byl privatizován podle zák. č. 92/1991 Sb., a to formou veřejné dražby za přiměřeného použití zák. č. 427/1990 Sb. (viz např. protokol o průběhu veřejné dražby z 25. 11. 1994).
Rozhodnutí odvolacího soudu dále vychází z toho, že předmětem dražby bývalého zbytkového státního podniku nebyly jeho pohledávky, včetně pohledávek žalovaných a z toho odvolací soud dovodil, že žalobce není v dané věci věcně aktivně legitimován.
Dovolatel pak odvolacímu soudu vytýká, že předmětem dražby byla i žalovaná pohledávka a odkazuje přitom mj. na aukční kartu, smlouvu o převzetí práv a závazků z 1. 8. 1994 připravenou F. n. m. a předávací protokol z 25. 11. 1994 a na skutečnost, že převod majetku byl v režimu zák. č. 92/1991 Sb.
V posuzovaném případě je zřejmé, že se jednalo o převod majetku státu, k němuž měl právo hospodaření státní podnik a při privatizaci tohoto majetku se proto postupovalo podle zák. č. 92/1991 Sb. Protože bylo rozhodnuto o prodeji tohoto majetku formou veřejné dražby, postupovalo se při převodu majetku přiměřeně dle zák. č. 427/1990 Sb. V rámci přiměřené aplikace zák. č. 427/1990 Sb. však tím nebylo vyloučeno ust. §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., podle něhož na nabyvatele ze zákona spolu s privatizovaným majetkem přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud nezabýval tím, zda v žalobě uplatněná pohledávka nebyla pohledávkou, která souvisela s privatizovaným majetkem jenž by ze zákona (§15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.) přecházela na žalobce. Z toho hlediska je proto právní posouzení věci provedené odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, když je zároveň v rozporu s hmotným právem, což zakládá přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání je přípustné a zároveň důvodné, a proto podle §243b odst. 2 o. s. ř.rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně souvisejících výroků o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je třeba se především zabývat tím, zda předmětná pohledávka souvisí s privatizovaným majetkem a zda tedy ze zákona přešla na žalobce.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu