ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1641.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1641/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce H.m. P., zastoupeného prof. JUDr. J. K., CSc., advokátem, proti žalované C. D. M. a.s., zastoupené Mgr. P.Š., advokátkou, o zaplacení částky 223 708,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 50/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005 č. j. 22 Co 195/2005-88, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005 č. j. 22 Co 195/2005-88 v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 151 890,74 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 17. 5. 2003 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. října 2004 č. j. 47 C 50/2003-68 ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení částky 151 890,74 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 17. 5. 2003 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. října 2004 č. j. 47 C 50/2003-68 uložil žalované zaplatit žalobci částku 223 708,54 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 126 153,54 Kč od 31. 5. 2000 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 25 737,20 Kč od 1. 7. 2000 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 71 817,80 Kč od 17. 2. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 4. 6. 1997 se společností K., a.s., smlouvu o správě a užívání V. z. v P., (dále jen „smlouva o správě a užívání“), která byla změněna dodatkem č. 1 ze dne 27. 5. 1998. Tato společnost uzavřela s žalovanou dne 1. 9. 1999 smlouvu o prodeji části podniku označené jako „K. – středisko 2, V. z.“, na jejímž základě vstoupila žalovaná podle §477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) mimo jiné do všech práv a povinností plynoucích ze smlouvy o správě a užívání. Podle článku IV bodu 4 smlouvy o správě a užívání byla společnost K., a.s., povinna platit vodné a stočné, a to k rukám správce V. p.; k této úhradě však nikdy nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmět smlouvy o prodeji části podniku byl zcela jasně vymezen, ze zákona tedy na žalovanou přešla k datu účinnosti smlouvy o prodeji části podniku práva a povinnosti prodávající. Závazek prodávající hradit vodné za spotřebované množství vody v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku nepochybně existoval a byl založen předchozími smluvními vztahy prodávající. Nejednalo se tedy o bezdůvodné obohacení, jak namítala žalovaná, když právní důvod povinnosti platit za odebranou vodu byl dán článkem IV bodem 4 smlouvy o správě a užívání. Soud prvního stupně proto již námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, dále nehodnotil, neboť námitku promlčení vznesla žalovaná pro případ, že by věc byla posuzována jako bezdůvodné obohacení. Nerozhodná byla také okolnost, že se správkyní pronajaté nemovitosti – společností L.-s. s.r.o. nedošlo k uzavření samostatného dodatku ke smlouvě, neboť tato dohoda, pokud by byla uzavřena, se měla týkat formy hrazení odběru vody. Faktury správkyně za odběr v roce 1998 a 1999 vystavené na základě znaleckého posudku a v následujícím období na základě spotřeby vody dle podružného vodoměru byly podle závěru soudu prvního stupně vystaveny oprávněně. Nárok na úhradu úroku z prodlení z dlužných částek je potom dán ustanovením §369 odst. 1 ObchZ a jeho výše vládním nařízením č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2005 č. j. 22 Co 195/2005-88 ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se žaloba ohledně 10% úroku z prodlení ročně z částky151 890,74 Kč za dobu od 31. 5. 2000 do 16. 5. 2003 a 7% úroku z prodlení ročně z této částky od 17. 5. 2003 do zaplacení zamítá, jinak v tomto výroku, tj. co do částky 223 708,54 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 151 890,74 Kč od 17. 5. 2003 do zaplacení a 10% úrokem z prodlení ročně z částky 71 817,80 Kč od 17. 2. 2001 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uplatněný nárok žalobce byl smluvně podložen a uplatněn zavčas, nejednalo se o bezdůvodné obohacení a tudíž odvolací soud dále nehodnotil námitku promlčení vztahující se k nesprávně namítanému bezdůvodnému obohacení. Žalobce je ve věci aktivně legitimován a je nerozhodné, že žalovaná byla podle smlouvy o užívání povinna platit za spotřebovanou vodu k rukám společnosti L.-s. s.r.o., správkyně V. p., která je tak pouze účastníky sjednaným platebním místem. Jako opodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalované, že nebylo prokázáno doručení faktur č. 9/2000 a 11/2000 znějících na celkovou částku 151 890,74 Kč, které byly adresovány společnosti K., a.s. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že prodlení žalované s úhradou uvedených faktur nastalo až dnem následujícím po doručení žaloby žalované, tj. dnem 17. 5. 2003, a od tohoto data lze také žalobci přiznat úroky z prodlení, jejichž výše činila v této době podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a výše diskontní sazby tři procenta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaná uvedla, že odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil názor soudu prvního stupně, že nebude hodnotit námitku promlčení nároku žalobce za roky 1998 a 1999 s tím, že se nejedná o bezdůvodné obohacení. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatelka v řešení otázky splatnosti závazku, jehož termín a způsob placení nebyly sjednány. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky aplikovat ustanovení §340 ObchZ, podle něhož je dlužník povinen splnit závazek v době stanovené ve smlouvě a není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Z uvedeného podle názoru dovolatelky vyplývá, že pokud nebyla v dané věci sjednána doba plnění, ani nebyl určen způsob jejího stanovení, měl žalobce vyzvat žalovanou ke splnění dluhu po skončení každého období, za které byla voda spotřebována. Nebylo totiž vinou žalované, že žalobce neuměl spotřebu vody určit. Závazek dovolatelky za každý rok tak vznikl vždy nejpozději ke dni skončení účetního období, v němž spotřeba vody vznikla. Tím že žalobce vyúčtoval vodné s několikaletým zpožděním až fakturami ze dne 15. 5. 2000 a 15. 6. 2000, uměle si v rozporu se zákonem posunul hranici obecné promlčecí lhůty k uplatnění své pohledávky. Podle zmíněného ustanovení §340 odst. 2 ObchZ přitom platí podle názoru dovolatelky povinnost věřitele vyúčtovat a vůči dlužníku uplatnit pohledávku první den, kdy mohlo být právo na zaplacení závazku u dlužníka uplatněno. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyjádřil svůj nesouhlas s názorem dovolatelky, podle něhož by měl účtovat za spotřebu vody ihned po skončení účetního období. Žalobce, stejně jako každý jiný odběratel, se o odebraném množství vody dozví až na základě vyúčtování od příslušného dodavatele vody, tedy až s odstupem několika měsíců. Tuto spotřebu bylo nutno navíc dále rozúčtovat, vzhledem k tomu, že v rámci komplexu V. zahrady a V. p. se nacházejí i byty a další nebytové prostory. Nadto zjistil správce celého komplexu, že v letech 1998 a 1999 docházelo k úniku vody v důsledku jejího odběru černou přípojkou napojenou ve V. z. Žalobce také nesouhlasí s výkladem §340 ObchZ provedeným dovolatelkou. Prvním dnem, kdy mohl uplatnit své právo na úhradu vodného u soudu, byl den převzetí znaleckého posudku ze dne 26. 4. 2000, neboť do té doby neznal výši předmětného dluhu; promlčecí doba tak mohla uplynout nejdříve dnem 27. 4. 2004. Odvolací soud podle názoru žalobce správně vyřešil otázku splatnosti závazku za situace, kdy se smluvní strany nedohodly na tom, kdy a jak bude závazek uhrazen. Je totiž pouze na vůli věřitele (v daně věci žalobce), aby dobu plnění stanovil svou výzvou adresovanou dlužníku (v dané věci žalované). Za nepravdivé označil žalobce tvrzení dovolatelky, podle něhož se o fakturách dozvěděla až z doručené žaloby. O tom svědčí například dopis ředitelky V. z. Ing. R. P., v němž odmítala uhradit předmětné faktury, neboť zastávala názor, že předmětné závazky při koupi části podniku nepřevzala. Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalované přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba do výše 10% úroku z prodlení z částky 151 890,74 Kč za dobu od 31. 5. 2000 do 16. 5. 2003 a 7% úroku z prodlení z této částky od 17. 5. 2003 do zaplacení zamítá, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 223 708,54 Kč s příslušenstvím. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení nároku uplatněného vůči žalované, je nutno i přípustnost dovolání zkoumat u každého takto rozštěpeného nároku samostatně.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v této části zamítá.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, ve kterém bylo žalované odvolacím soudem vyhověno změnou rozsudku soudu prvního stupně v její prospěch, tj. zamítnutím žaloby v části týkající se 10% úroku z prodlení z částky151 890,74 Kč za dobu od 31. 5. 2000 do 16. 5. 2003 a 7% úroku z prodlení z této částky od 17. 5. 2003 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Nejvyšší soud dále přistoupil k posouzení přípustnosti zbývající části dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 151 890,74 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 17. 5. 2003 do zaplacení, přípustné, neboť odvolací soud v tomto rozsahu řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem – v tomto rozsahu je tudíž i důvodné.
Dovolatelka namítá, že právo žalobce na zaplacení vodného za roky 1998 a 1999 je promlčeno. Námitku promlčení vznesla již před soudem prvního stupně v podání ze dne 20. 6. 2003 (srov. č. l. 18) a to do výše částky 151 890,74 Kč. Soud prvního stupně i odvolací soud se však touto námitkou promlčení odmítly zabývat s odůvodněním, že se námitka promlčení vztahuje pouze k právu na vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr je však v rozporu s hmotným právem. Námitka promlčení se vztahuje k uplatněnému právu, přičemž není rozhodující, jak uplatněné právo žalovaný hodnotí po právní stránce. Soud měl proto tuto námitku promlčení posoudit, a nikoliv pominout s tím, že se vztahuje pouze k právu na vydání bezdůvodného obohacení.
Pro posouzení námitky promlčení (a nejen z tohoto hlediska) bylo nutné, aby soud podřadil uzavřenou smlouvu účastníků pod příslušný smluvní typ, příp. dovodil, že jde o smlouvu inominátní, posoudil platnost této smlouvy a posoudil, zda jde o vztah občanskoprávní či obchodní. Poté musel odvodit, kterým ustanovením se řídí délka promlčecí doby a její běh. Teprve poté mohl učinit závěr o tom, zda je právo žalobce promlčeno či nikoli, případně zda je promlčeno zčásti. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 151 890,74 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 17. 5. 2003 do zaplacení, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Ve zbývajícím rozsahu, tedy pokud se týká částky 71 817,80 Kč s příslušenstvím, není dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovolací důvody uplatněné žalovanou se této částky netýkají a tudíž nemohou založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 151 890,74 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 17. 5. 2003 do zaplacení, a v závislých výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. a ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu