ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1712.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1712/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce P. S., , zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, , proti žalovanému R. M., , zastoupenému JUDr. R. T., advokátem, , o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 77/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2006 č. j. 17 Co 386/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 525 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. T., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. června 2005 č. j. 11 C 77/2003-73 zamítl žalobu na zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný si objednávkou ze dne 31. 10. 1994 objednal u žalobce zboží v hodnotě 87 649 Kč, žalobce objednané zboží žalovanému dne 13. 3. 1995 odeslal vagonem Č. a vystavil fakturu na částku 103 529 Kč splatnou 27. 3. 1995. Žalovaný žalobci uhradil dne 13. 11. 1995 částku 23 529 Kč a žalobce jej poté vyzval k hradě dlužné částky 80 000 Kč upomínkou z 27. 10. 1998. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle ustanovení §409 odst. 1 a §447 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle nichž je kupující povinen zaplatit prodávajícímu kupní cenu zboží dodaného v souladu s kupní smlouvou. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud prvního stupně důvodnou. Částečné plnění závazku žalovaným úhradou částky 23 529 Kč dne 13. 11. 1995 posoudil jako uznání závazku s následkem běhu nové promlčecí doby v délce čtyř let, takže pokud se žalobce obrátil na soud žalobou podanou dne 6. 3. 2001, uplatnil svůj nárok až po uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že žalovaný svým dopisem ze dne 8. 12. 1998 adresovaným žalobci uznal svůj závazek, neboť neobsahoval ani jedinou zmínku o výši závazku a uvedení data upomínky žalobce nelze považovat za dostatečnou identifikaci závazku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. května 2006 č. j. 17 Co 386/2005-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak s právními závěry soudu prvního stupně. Taktéž podle závěru odvolacího soudu mělo částečné plnění závazku žalovaným dne 13. 11. 1999 na běh promlčecí doby ten dopad, že ve smyslu §407 odst. 3 ObchZ začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 13. 11. 1999, tedy před zahájením soudního řízení dne 6. 3. 2001. Odvolací soud proto pro posouzení námitky promlčení zkoumal, zda dopis žalovaného z 8. 12. 1998 splňuje náležitosti uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 ObchZ. Dospěl k závěru, že předmětný dopis neobsahuje nic o tom, že by žalovaný závazek uvedený v předchozí upomínce uznával, když žalovaný v něm pouze informoval žalobce o platební neschopnosti sdružení M. reklama a o podaném návrhu na soudní vyrovnání. Podle závěru odvolacího soudu tedy nová čtyřletá promlčecí doba nezačala ve smyslu §407 odst. 1 ObchZ od 8. 12. 1998 běžet a soud prvního stupně nepochybil, když námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudil jako důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého lze namítat že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že z úpravy náležitostí uznání závazku podle §323 odst. 1 ObchZ vyplývá, že za právní úkon „uznání závazku“ je možno považovat i písemnou odpověď dlužníka na upomínku věřitele, jestliže je z této odpovědi zřejmé, že dlužník existenci určitého závazku nepopírá. Tak se tomu stalo i v dané věci, kdy žalobce ve svém přípisu ze dne 27. 10. 1998 označeném jako „upomínka“ zcela určitě specifikoval pohledávku za žalovaným, když ho žádal o úhradu zbývající částky z faktury č. 190 vystavené dne 13. 3. 1995 za kartonážnické výrobky, tj. úhradu částky 80 000 Kč. Pokud žalovaný na to reagoval dopisem ze dne 8. 12. 1998 označeným jako „odpověď na upomínku ze dne 27. 10. 1998“, v němž sdělil, že jeho sdružení bylo v roce 1995 a 1996 v platební neschopnosti, z toho důvodu podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na soudní vyrovnání, za vzniklou situaci se omluvil s tím, že uvedl, že věří, že věc bude zdárně vyřešena, pak jde podle názoru žalobce o platné uznání určitého závazku ze strany žalovaného. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že jeho přípis ze dne 8. 12. 1998 v žádném případě nevyjadřuje jednoznačný projev vůle uznat nějaký dluh, a podmínky pro uznání dluhu stanovené obchodním zákoníkem v §323 odst. 1 ObchZ nebyly v dané věci naplněny. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je podle názoru žalovaného správné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobce není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Podle §323 odst. 1 ObchZ uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Podmínkou uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 ObchZ je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným způsobem.
K tomu však v dané věci nedošlo. Dopis žalovaného ze dne 8. 12. 1998 obsahuje pouze informaci o platební neschopnosti reklamního sdružení M. reklama, informaci o podání návrhu na soudní vyrovnání u Krajského soudu v Ústí nad Labem a také omluvu žalovaného za vzniklou situaci. Tento dopis však žádný další text, z něhož by bylo možno dovodit vyjádření vůle žalovaného směřující k uznání závazku, neobsahuje. Závěr odvolacího soudu, že na základě tohoto přípisu žalovaného, který není uznáním závazku, nezačala ve smyslu §407 odst. 1 ObchZ běžet nová čtyřletá promlčecí doba, není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 225 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 000 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu