ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.217.2006.1
sp. zn. 32 Odo 217/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věc i žalobců a) JUDr. J. B., b) JUDr. R. S., oba zastoupeni advokátkou, proti žalovanému T. O. C. R., a. s., zastoupenému advokátem, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 14 Cm 212/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 Cmo 91/2005-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 Cmo 91/2005-106, potvrdil rozsudek Městského soudu v P. ze dne 27. 10. 2004, č. j. 14 Cm 212/2003-62, jímž tento soud žalovanému uložil žalobcům a) a b) zaplatit 1,253.727,70 Kč a na náhradu nákladů řízení 72.021,50 Kč; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění v potřebném rozsahu a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům v důsledku prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaným vznikl nárok na sjednaný úrok z prodlení v celkové výši 1,253.727,70 Kč.
Odvolací soud dále neshledal, že by ujednání o úroku z prodlení (0,25 % denně) bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy či že by vymáhání úroku z prodlení bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tento svůj závěr podrobně odůvodnil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že dnem 30. 6. 2000, kdy došlo k ukončení smlouvy o poskytování právní služby z 27. 4. 1999 výpovědí, vzniklo žalobcům právo vyúčtovat žalovanému ke dni ukončení smlouvy neuhrazené náklady právního zastoupení, které byly přiznány v soudních řízeních. Pro takto vyúčtovanou částku ve výši 431.575,80 Kč (jistina) podle odvolacího soudu platilo ustanovení čl. V. odst. 4 a čl. V odst. 8 smlouvy o lhůtě splatnosti (30 dnů) a výší úroku z prodlení (0,25 % denně z vyúčtované částky). Ohledně jistiny bylo řízení zastaveno a předmětem řízení tak zůstal úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z částky 431.575,80 Kč za prodlení v období od 16. 12. 2000 do 20. 2. 2004 v celkové výši 1,252.727,70 Kč.
S ohledem na uvedené proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Dovoláním ze dne 24. 1. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodnutí je řešeno několik otázek zásadního právního významu.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že otázkou zásadního právního významu je především to, zda ve vztahu mezi advokátem a klientem je přípustný úrok z prodlení ve výši 91,25 % p. a. a to s ohledem na dobré mravy a advokátní etiku. Dalšími otázkami zásadního právního významu je podle dovolatele to, zda lze analogicky na smluvní úrok z prodlení, na nějž nárok vznikl po ukončení smlouvy, aplikovat ustanovení §351 obch. zák. a dále to, zda v případě, že žalobci svévolně žalují jeden nárok z jedné smlouvy mezi stejnými účastníky celkem 60 žalobami, lze přiznat náhradu nákladů řízení, zejména právního zastoupení, neboť tímto postupem dochází k nárůstu nákladů řízení.
Dovolatel v dovolání poté podrobně odůvodnil a vyslovil své názory na řešení uvedených otázek zásadního právního významu.
S ohledem na své právní názory je žalovaný toho názoru, že přípustným úrokem z prodlení je úrok zákonný a vzhledem k procesnímu postupu žalobců jim nenáleží náhrada nákladů řízení a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího, popř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (čl. II. bod 2 zák. č. 59/2005 Sb.), posoudil dovolání taktéž podle občanského soudního řádu účinného do 31. 3. 2005 (čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v P., oddílu B, vložky 2322 dovolací soud zjistil, že žalovaný změnil název a sídlo firmy a vzhledem k tomu bude nadále jednáno s takto označeným subjektem.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je mj. proti rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné, jestliže bylo potvrzeno rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 27. 4. 1999 smlouvu o poskytování právní služby (dále jen „smlouva“). V čl. V. odst. 6 smlouvy bylo sjednáno, že náklady řízení přisouzené v soudních řízeních náleží žalobcům. V případě ukončení smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobcům přisouzené a dosud neuhrazené náklady soudních řízení, a to na základě faktury s připojenou specifikací (čl. VII. odst. 3 smlouvy) a splatnost byla sjednána na 30 dnů od doručení faktury. Dále byl v čl. V odst. 8 smlouvy sjednán úrok z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužné částky. Na základě výpovědi ze dne 21. 4. 2000 byl smluvní vztah založený uvedenou smlouvou ukončen k 30. 6. 2000. Žalobci vyúčtovali žalovanému fakturou ze dne 14. 7. 2000, č. 174 2000, neuhrazené náklady přiznané v soudních řízeních v částce 431.575,80 Kč. Žalovaný tuto částku zaplatil 20. 2. 2004. Žalobci průběžně žalovanému vyúčtovali sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 431.575,80 Kč a po zápočtu v žalobě požadují úrok z prodlení ve výši 1,253.727,70 Kč za prodlení v období od 16. 12. 2000 do 20. 2. 2004.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V obchodněprávních vztazích pak podle ust. §265 obch. zák. platí, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Podle §39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde v případě posuzování toho, zda ujednání o vyšší sazbě úroků z prodlení, v posuzovaném případě ve výši 0,25% denně z dlužné částky, o otázku zásadního právního významu, neboť dovolací soud v řadě rozhodnutí již judikoval, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v Soudní judikatuře č. 8/1997, popř. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Totéž platí i pro posuzování toho, zda určitý výkon práva je dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku dle ust. §265 obch. zák. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, z 15. 11. 2005, sp. zn. 1022/2004 apod.).
Dovolatel, jak již bylo uvedeno, je toho názoru, že s ohledem na to, že účastníkem řízení je advokát, který je povinen řídit se etickými pravidly, je třeba posuzovat rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem i z hlediska dodržení etických pravidel. Jinak vyjádřeno, zda porušení etických pravidel advokátem je nebo může být pokládáno za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem s důsledky s tím spojenými.
Podle §17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát mj. povinen při výkonu advokacie postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu a za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže; pravidla profesionální etiky stanoví stavovský předpis.
V čl. 10 odst. 6 Pravidel profesionální etiky a soutěže advokáta ze dne 31. 10. 1996, ve znění změn a doplňků (dále jen „Pravidla“ popř. „Etický kodex“) je mj. u odměny advokáta stanoveno, že „advokát nesmí uzavřít s klientem smlouvu, jíž by se klient zavázal k plnění advokátovi za podmínek pro sebe nevýhodných, ledaže měl klient přiměřenou možnost poradit se o smlouvě s jiným nezávislým advokátem a smlouva byla uzavřena písemně“.
Právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62, dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období.
Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 32 Odo 468/2003-115, uvedl, že podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebo §39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
Obdobné platí i v případě výkladu ust. §265 obch. zák., jde-li o to, zda výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (viz. např. Právo a podnikání č. 10/1997).
V posuzovaném případě je tedy nutné, s ohledem na v dovolání vymezený dovolací důvod, nejprve posoudit, zda žalobci porušili Pravidla (Etický kodex), a to čl. 10 odst. 6 tím, že ve smlouvě o poskytování právní služby byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužné částky, aniž by žalobci jako advokáti žalovaného jako klienta upozornili na možnost poradit se s jiným advokátem, pokud byla uzavírána pro klienta nevýhodná smlouva.
Prvotní otázkou je, zda se předmětnou smlouvou, uvedeným ujednáním, klient (žalovaný) zavázal k plnění advokátům (žalobcům) za podmínek pro sebe nevýhodných.
V čl. V. odst. 8 smlouvy o poskytování právní služby bylo sjednáno, že „za prodlení s úhradou plateb dle této smlouvy se sjednává úrok z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužné částky“. Z textu ujednání vyplývá, že takto mělo být sankcionováno prodlení s úhradou plateb vyplývajících ze smlouvy, bez ohledu na to, která strana smlouvy byla v prodlení.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že předmětným ujednáním se žalovaný nezavázal k plnění za podmínek pro něho nevýhodných, neboť stejná výše úroků z prodlení platila pro obě smluvní strany. Sjednanou výši úroků z prodlení nelze pokládat dle judikatury dovolacího soudu za nepřiměřeně vysokou, popř. jinak stavící žalovaného do nevýhodné pozice, přičemž je nutné brát v úvahu i postavení žalovaného jako významného podnikatele a zkušeného obchodníka vybaveného potřebným administrativním aparátem a je třeba též přihlédnout k tomu, že sjednaným úrokem z prodlení bylo v jednotlivých případech sankcionováno prodlení se zaplacením bagatelních částek. Za uvedené situace pak nebylo potřebné, aby měl žalovaný přiměřenou možnost poradit se o předmětné smlouvě s jiným advokátem. Pro úplnost je třeba dodat, že žalovaný ani netvrdí, že by možnost porady s jiným advokátem neměl, je však toho názoru, že povinností žalobců bylo upozornit jej na tuto možnost, což žalobci neučinili. Tato povinnost však z čl. 10 odst. 6 Etického kodexu nevyplývá a nelze ji z textu tohoto ustanovení ani dovozovat. Za přiměřenou možnost poradit se o smlouvě o poskytnutí právní služby s jiným advokátem lze zejména pokládat, při písemném způsobu uzavírání smlouvy to, že klientovi je poskytnuta dostatečná doba pro přijetí návrhu smlouvy, v níž by se event. mohl poradit s jiným advokátem.
Pokud tedy žalovaný v dovolání namítal, že ustanovení o dobrých mravech a poctivém obchodním styku je třeba v daném případě posuzovat z hlediska etických pravidel platných pro advokáty, a takto rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem odůvodňoval, dovolacímu soudu v situaci, kdy dospěl k závěru, že sjednáním úroku z prodlení ve výši 0,25% denně nebyl porušen Etický kodex, nezbývá, než konstatovat, že tato námitka není důvodná.
Jistě nelze vyloučit, že porušení stanovených etických pravidel může nabýt takové intenzity, že takovéto jednání bude možné pokládat za rozporné s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem s důsledkem event. neplatnosti dotčeného právního úkonu či s důsledkem, že výkon práva bude v rozporu s dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem. V posuzovaném případě, odhlédne-li se od etických pravidel, není sjednaná výše úroku z prodlení, jak již bylo uvedeno, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 obč. zák., popř. §3 odst. 1 obč. zák., popř. §265 obch. zák. a nejde o sjednání nepřiměřeně vysokého úroku z prodlení. Především věcí žalovaného bylo, že celková částka žalovaného úroku z prodlení dosáhla takové výše, neboť doba prodlení činila více než 3 roky.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že po ukončení smlouvy výpovědí ke dni 30. 6. 2000 nelze aplikovat ustanovení smlouvy o sjednaném úroku z prodlení – úrok byl účtován do 20. 2. 2004, kdy byla zaplacena jistina a zda lze analogicky aplikovat §351 obch. zák.
V čl. V. odst. 8 smlouvy byl, jak již bylo uvedeno, sjednán úrok z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužné částky a tato sankce byla sjednána „za prodlení s úhradou plateb dle této smlouvy“.
V čl. VII. odst. 3 smlouvy bylo mj. sjednáno, že v případě zrušení smlouvy výpovědí přehází na žalovaného vlastnictví k tomu dni neuhrazených nákladů řízení přisouzených soudních …“ Tyto náklady právního zastoupení žalovaný „uhradí na základě faktury AD“ (žalobcům).
Z uvedeného je zřejmé, že úhrada přisouzených a neuhrazených nákladů prvního zastoupení je platbou dle předmětné smlouvy, neboť jejich úhrada byla ve smlouvě sjednána pro případ jejího ukončení a s ohledem na znění čl. V. odst. 8 smlouvy je nepochybné, že sjednaný úrok z prodlení se vztahuje i na tuto platbu.
K námitce dovolatele o analogické aplikaci §351 obch. zák. je nutné konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu na jeho aplikaci nespočívá a proto se dovolací soud touto námitkou dále nezabýval.
Pokud dovolatel v dovolání za otázku zásadního právního významu označil též otázku, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení tehdy, žalují-li žalobci svévolně nárok z jedné smlouvy více žalobami a tím zvyšují náklady řízení, zejména právního zastoupení, je k tomu třeba uvést, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla tato otázka řešena. Dovolací soud se proto v rámci přezkoumání tohoto rozhodnutí nemůže touto otázkou zabývat.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že právní otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu a uplatněné v dovolání nelze považovat z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za natolik právně významné, aby byla založena přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení. Dovolací soud též neshledal, že by právní posouzení věci provedené odvolacím soudem bylo v rozporu s hmotným právem a tím by byla založena přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodne tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobcům podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu